Přítomná budoucnost II.

  Týdny utíkaly jako čas, který strávila sama zavřená doma. Pro ni byla každá minuta bolestivá, ale jejímu okolí přišlo, že čas jí prokluzuje mezi prsty. Snažila se, opravdu se snažila žít stejný život jako dřív, ale nešlo jí to. Do běžného života se zařadila velmi rychle, ale vrátit se ke svému způsobu života už bylo horší. Dřív byla usměvavá, veselá a hravá. Teď? Chodila jako tělo bez duše, pomalu a tiše. Když se usmívala, tak pouze jen na oko, bez výrazu, bez jiskřiček radosti a štěstí. Nechtěla ostatním působit bolest, která z ní přímo vyzařovala, proto zůstávala zavřená ve svém pokoji. Snažila se nepřipouštět si svoji situaci a už vůbec nechtěla myslet na Tomáše. Někdy se jí to povedlo, jindy propukla v bolestivý pláč, ale ihned se okřikla, utřela slzy a šla dělat něco do školy.
  Nejhorší chvíle prožívala, než se ukolébala ke spánku. Vždycky jí přišla na mysli nějaká vzpomínka s Tomášem a ta povolila její hráz odhodlání. Potom už jenom plakala a ptala se sebe sama na ty samé otázky začínající na proč. Nechtěla se litovat, ale ta láska, kterou cítila ve svém srdci, potřebovala odplavit. Věděla nebo spíše tušila, že to čas vyřeší, ale kdy nastane ta chvíle, kdy se bude moct smát? Nejradši by přeskočila toto hnusné období, necítila tuto strašnou bolest, která ji sžírá zevnitř. Přála si žít dál, odpoutat se od Tomáše a od života, který žila.
  Ale přitom nechtěla ztratit ani jedinou vzpomínku na Tomáše, všechno si chtěla uchovat. Pamatovat si jeho lásku, jeho doteky a zprávy. Všechno by to nejradši uložit do úhledného balíčku a odeslat na nějakou vzdálenou planetu, kam by si mohla chodit zavzpomínat, ale jinak žít normálně.
  Bohužel v tuto chvíli to nešlo, všechno toto bylo s ní v jejím pokoji, v její hlavě a hlavně v jejím srdci. Vždycky když si toto uvědomila, tak byla ještě více zarmoucená. Jak má žít bez někoho, koho miluje a o kom je přesvědčená, že to byla její pravá láska? Jak by se mohla postavit proti jeho snu? To nejde, mučila by ho i sebe. Chtěla jen vědět, že je šťastný. Ona se s tím vyrovná, jen chtěla přeskočit toto nemilosrdné období. Pomalu se jí v mysli přestaly spojovat jednotlivé myšlenky a Nikola se ukolébala do slastného spánku, který ji zaručeně přivede klid…

  Seděla na vrcholu lomu, vítr si pohrával s jejími dlouhými hnědými vlasy a pletl jí je do nepatřičného rozcuchu. Seděla tam nahoře a poslouchala písničky ze svého přehrávače. Písničky jí linuly do ucha smutné melodie, až se jí po tváři roztančily slzy. Už to však nebyl ten šílený a zoufalý pláč. Na klíně měla posazený svůj kroužkový blok a ruka jí lítala po papíře, kde zapisovala příběh stejně bolestivý jako ten její. Přes ty slzy viděla jen rozmazané čáry svého neúhledného písma, ale bylo jí to jedno. Hlavní pro ni byla potřeba se vypsat z té nálady. Otřela si slzy, vysmrkala a zamrkala na svůj výtvor. Ani si nevšimla, že popsala nejméně čtyři stránky. Sama v sobě cítila pocit uspokojení, ale ten nedovedl utěšit bolavé srdce.
  „Aspoň, že oni mají šťastný konec,“ zamumlala si pro sebe. Chtěla jim dát naději, kterou ona už ztratila. Její příběh skončil, teď píše novou knihu, která ještě nemá jméno a vlastně ani děj nebo minimálně ona ho nezná. Podívala se dolů z lomu. Věděla by o jednom příběhu, ale takhle nechce, aby skončil nebo snad začal? Zavrtěla hlavou, nemělo by cenu hodit ručník do ringu a odejít. S touhle myšlenkou si sbalila věci, nastavila větší hlasitost, aby neslyšela svoje myšlenky a odkráčela lesní pěšinou zpátky domů…