Hrozny uspokojení

Za okny zpíval vítr,
kapky byly dirigentem
orchestru tramvají.

Byla jsem schovaná
do vzpomínek na sněhové začátky.

Opíjely jsme se hlasitým smíchem,
dokud nás nepřerušil
vtírající se zvuk.
(jen soused)

Otevřely jsem si láhev vína,
toho, které mělo zrát ještě 30 let.

Nakreslila jsi hrozen,
popsala každou kuličku,
bez masky a bez červených tváří.

Kdysi jsem Tě rozplakala, že?
Nejlepší kamarádky na život a na smrt…

Tenkrát to byly žně,
žně cizího obilí, žně pšenice,
kterou nám někdo vnutil.

Teď sedíš v mých nohách, v Tvé posteli
a svíráš hrnek s Fíkovou kávou z Podmoklí.

Polibek bez rtů,
blízkost bez dotyků,
milování bez nahoty.

Už nikdy nechci být Tvou nejlepší kamarádkou,
chci abys častěji kreslila víno
a básnila se mnou o tanci světla s tmou.