Bouře

  Vždy jsem byl tím, kdo ve tmě našel světlo, ten kdo vytáhl ostatní ze šlamastyky, ten kdo věděl, že se není čeho bát, že vše má rozumné vysvětlení i že bouřka je jen hříčkou přírody. Té noci jsem měl.
  Už ve Svatém písně se v Apokalypse píše o Boží pohromě, a o pekelné bouři. Pekelná bouře se vyskytuje i ve Starých Egyptských svitcích a hieroglyfech, nebo a antickém Řecku. Vždy byla považována za mýtický výplod fantazie dávných autorů, popisujících obrovské bouře. Nemusí být obrovská, já v ní byl.
  Tátovi bylo 45 a hodlal to oslavit se svými nejlepšími kamarády. Já sám byl unavený, celý den jsem se věnoval přípravám a večer dětem oslavujících rodičů. Šel jsem si tedy lehnout už okolo desáté hodiny večer. Nechal jsem si otevřené okno, uvnitř bylo vedro. Venku bylo dost jasno, a přece dusno, ale ne tolik jako uvnitř a tak jsem si alespoň nechal větrat.
  Okolo druhé hodiny v noci mě probudil slabý vítr a prásknutí dveří. Někdo si asi šel ke mně pro něco na pokoj a zapomněl dovřít dveře, průvan se o zbytek postaral. Zrovna jsem tedy vstal a šel na záchod. Dole zněli už jen poslední hlasy. Končící oslava se tedy přesunula dovnitř. Ono je přece jen ještě chladno, když jste koncem dubna u řeky.
  Když už jsem se vracel, mamka si mě všimla, očividně už taky šla spát. Poprosila mě abych šel se psem, jak typické. Já sotva trefím na záchod, jak nejsem ještě probuzený a ona by mě hnedka hnala se psem ven. O tom jsme spolu mluvili už alespoň stokrát; budu hodný synáček, beru vodítko a jdu ven.
  I přes to, že byly dvě ráno, bylo všude neuvěřitelně světla. Měsíc pomalu ubýval a nedaleké město ozařovalo zespod nebývale silně obrovský mrak na jinak tmavé jasné obloze. Prošel jsem okolo starého padlého stromu, Rexi pojď. Vždy jsem obdivoval sílu blesků a bouřek. V jednom hurikánu, jako je například Katrina, se uvolní tolik energie, že by to pokrylo celoplanetární spotřebu elektřiny na 4 měsíce! Tak půjdeme třeba přes můstek na druhou stranu řeky. V mracích se sem tam silně zablesklo, ale hrom jsem neslyšel. Ten pes je ale jelito. Rexino, neboj, za chvíli jsme doma. Ten pes mě vždy táhne na procházku a na ní by celou dobu nejraději běžel, dnes ne. Teďka se naopak brání tomu jít dál. Cuknu vodítkem, musí vědět, že já tady rozhoduji. Na druhou stranu má ten pes pravdu, bouřka se blíží, jemný větřík nabývá na síle. Dobrá Rexi, ať je po tvém, vezmeme to zpět ale trochu jinudy, ať si to můžeš pěkně všude označit. Ten mrak vypadá, jako by se přeléval, jako by z něj vystřelovaly výbuchy a v zápětí se opět hroutily do mračen.
Záblesky doprovází jen ticho. Hergot, snad ještě nezmoknu. Hukot řeky bojuje s hukotem větru. Rašící listí šumělo a šustilo ve větru. Přes druhý most se vrátím na správnou stranu říčky a přes louku domů, když nezmoknu tam, pak už snad vůbec. Měsíc zakryla zlověstná mračna, vítr se mnou cloumal a pes mě táhl domů. Tohle počasí nemám rád. Proč musím se psem zrovna já, taky by to nevydržel do rána. Přes most a na louku. S každým zábleskem jsem viděl obrysy velkých smrků lemujících louku, vítr ustával.
  Podíval jsem se nad sebe, mračna už neblikala, ale zářila. Svítila fialovou a hned bílou, pak modrou. Chtěl jsem udiveně něco říct, ale nešlo to. Naprosto mi zdřevěněl jazyk, chtěl jsem běžet domů, ale necítil jsem nohy. Chtěl jsem zavřít oči, ale silné světlo mi pronikalo skrz víčka. Barva střídala barvu, symbol střídal symbol. Kruh, čára, fialový had, propletenec, trojúhelník, modrý klikyhák, žluté čárky… Pes asi ležel vedle mě, v tu chvíli jsem byl ještě tak udiven, že mě ani nenapadlo že nemám cit. Nemám cit nikde. V boží hrůze jsem obdivoval pekelnou spoušť. Červené jiskry, zelené vlnky, oranžová koule, bílý ovál, modrý záblesk… Začal jsem se děsit, nevěděl jsem jetli dýchám, necítil jsem tep, neviděl jsem nic než blikání barev, divných znaků, nemohl jsem zavřít oči, měl-li jsem. Bouře zrychlovala své tempo, už jen žlutá, modrá, bílá, rudá, fialová,… Byl jsem jen myšlenka, myšlenka pozorující nebeské divadlo. Hru božích loutek. Obrovský záblesk a hrom.
  V naprosté tmě, oslepen světlem. Ohlušen ránou, slyšel jsem nekonečné burácivé doznívání hromu. Hřmot mizí v tichém šustění. Zkouším se pohnout. Jsem tak těžký. Bože co to bylo! Vše mě brní. Zkouším se zvednout, opřít se o své ruce,jako by byly z gumy. Padám zpět. Jsem tak zesláblý, hýbu se vůbec?
  Dýchám! Natočil jsem hlavu a vidím, že Rex má podobné problémy. Těžce vstává a vzápětí se kácí jako uťatý strom. Končetiny jako by byly mrtvé a první kapky mi smáčí šusťákovou bundu. Další burácení, bubnování, už prosím dál ne. To je jen moje srdce. Buší jako o život. Daří se mi vstát, avšak malátnou chůzí neudělám ani krok a opět ležím Rex se pomalu blíží ke mně, v očích má hrůzu. Snaží se mě oblíznout. Musím počkat až odejde ta paralýza. Co to znamenalo? Takhle se snad mají cítit feťáci, ne já. Epileptiky jsem litoval, opilci mi byli k smíchu, jaká to slabost. Jako bych se učil znovu chodit, vodítko leží opodál, beru jej a jdeme. „Pryč!“ to je to co mě popohání. Z louky na cestu a domů. Mám dost, jdu spát. Je klid.
  Oslava už skončila a všichni spí. Snažím se nemyslet, nemyslet na to co se stalo. Tohle je tedy strach. Člověk má strach z věcí nepochopených, když nenachází odpověď pak se bojí. Podíval na čas a odbila 4. ranní. Vzpomínám si na zprávu v novinách; Čína a USA prý testují nějaké systémy na ovládání počasí. Z jednoho místa se dá ovlivnit kdekoliv na planetě. Bouře, které takto vznikají jsou barevné, a jaksi jiné povahy. Tohle měli namysli tou jinou povahou? To že nebudu schopen pohybu?
  Nikomu konkrétnímu jsem se nechtěl svěřit.Celosvětová síť mi ukázala zajímavé věci. Na internetu se objevilo několik podobných zážitků, ale žádná oficiální zpráva. Byl to snad nějaký vojenský pokus? Něco, o čem nemáme vědět? Nemáme vědět o tajné nové zbrani? Ještě dnes mě mrazí při nejen při vzpomínce, ale také při pomyšlení, že Bouře může udeřit znovu tentokrát už to třeba nebude jen hra o(c)hromujících světel.



  Příběh byl napsán na námět jednoho ryze subjektivního zážitku, technologie uvedené v textu jsou z opravdových zdrojů, viz novinky.cz .