Obliviscium I.

PROLOG
Venku se zozezněl hluk sirém. Hluk, který bil mnohokrát na poplach. Obyvatelé malého městečka Nymburk se obvykle rozhlíželi kde co hoří. Dnes byl ale tón daleko naléhavější, jako by prosil o vyslechnutí. Pavlovi se probudila malá dverka a začala brečet. Měla strach. A to právem. Nebyl by to první ani poslední nálet. Zatím město vždy minul, ale dnešní noc byla tak jasná a čistá.
Oba se schovali do uměle vytvořeného krytu u sebe v podlaží, kde měli už nachystané zásoby.
"Nebreč", utěšoval Pavel dcerku, ale třásl se mu hlas. Dolehly k nim první otřesy. Hladil ji po vláskách, objal ji, aby se nebála...


I.
Výbuch, musí běžet, vytrvat, do cesty mu padá strom, úskok, nesmí padnout, křičí na svého druha, on mu něco odpovídá a vdu ho výbuch vymrštil několi metru nazem, tak, tak se stačil schovat za strom. Avšak nebyl to strom, byl to dobře schovaný robot, chytl ho za hlavu. začal jej rdousit...
Vlastní výkřik ho probudil a ještě se dlouho ozýval z hlubiny lesa. Ach jen sen. Pomalu se rozhlížel, neznal to tu. Vlastně jak se sem dostal? Pomalu se posadil, ale hlavu mu začalo trhat tisíc skleněných střepů, rychle si lehl a čekal až to přejde, hledě na barevné mžitky před očima.
Začal si v hlavě alespoň přebírat co se dělo. Ale navybavil si vůbec nic, nevěděl, kde se tu vzal, co se dělo před tím a co se děje teď, nevěděl co je den, měsíc nebo rok, neznal svoje jméno. Tušil, že to všechno znal a že by to měz znát, jeho mysl tvořila slova a beztvaré obrazy, keré nedávali sebemenší smysl. Ze samotného přemýšlení se mu udělalo nevolno.
Jediné co si vybavoval byl jakýsi běh, útěk a výbuchy a strom, který ho chtěl zaškrtit, ale to snad byl jen sen. Jeho mysl zaplnily vzpomínky na události, které znal ale nevěděl odkud, vzpomínal si na válku Německa proti Anglii, do které se zapojil celý svět, ale připadalo mu to neosobní, ano, nějak s tím souvisel rok 1945, ale to musíbýt dávno, jak je vlastně starý. Vzpomínal si na města mapy, ale jako by tam nikdy nebyl, viděl je jen na obrázkách, nevěděl nic o sobě.
Znovu se posadil, bolest už byla snesitelnější, pocítil neskutečnou žízeň, pomalu se rozhlížel po okolí, byl v lese. Vysoké borovice se pnuly nad jeho hlavou. Ležel na celtě a vedle sebe měl batoh, opatrně ho otevřel. Příjemně překvapen našel hned navrchu polní láhev s pitím. Otevřel ji a napil se. Ztišil svoji žízeň. Odkládal ji a zahládl na straně jakýsi papírek. Četl:

Drahý Steve,
ano to je tvoje jméno, tohle, ač ti to možná přijde nesmyslné jsi si napsal sám před tím, než jsi zapomenul. Nezapoměl jsi číst. To je dobře. Měl jsi velice dobrý důvod se vypravit na tenhle výlet, ze kterého již není návratu. Nesnaž se zjistit co, a proč se stalo, ber to jako svou druhou šanci. V batohu máš nejnutnější věci, jsi v Krkonoších (ČR, máš mapu). První místo, kam bys měl zajít je Rokytnice, není to daleko, vyhledat tam muže, který si říká Daniels. Zeptej se ho jestli ho bolí zuby a on odpoví: Zubař přijede v úterý. Pomůže ti.

Tohle odtrhni nebo si to pamatuj a zbytek spal: C2 A1 C3 B4 A5 B3 C5

Zaraženě přečítal řádky dokola a znovu, dokud si nebyl jistý, že správně chápe poselství. "Jsem Steve"? A skoro se lekl vlastního hlasu. Který se ještě ozval v ozvěně lesa. V hlavě mu stále doznívaly věty: než jsi zapomenul, dobrý důvod, není návratu... A kdo je Daniels.
Točila se mu hlava, nebylo mu dobře. Ulehl zpátky na celtu. Chtěl jen ležet, ale zvědavost byla silnější. Pomalu nahlédl do batohu, ale žádný velký poklad už neskrýval, nůž, nějaké suchary a konzervy, malý atlas. Zavřel oči. Přemohl se a ještě koukl do hlavní kapsy. Ne tam už nic není.
Rozepl zip postranní kapsy. Našel tam provázek, obvaz, a fotografii. Ta ho zaujala, přitáhl si ji blíže k obličeji, nějaká žena s holčičkou na zápraží rodinného domku, obě se usmívaly a byly si podobné. Pomyslel, jestli neměl rodinu... Avšak odmítl tu myšlenku hned při pomyšlení, že by ji opustil. Avšak mohl se jen domnívat.
Schoval věci zpět do batohu, na více neměl síly. Usnul.