Bludička

Vypadala jako zjevení provázející zrod nového dne. Shrbená postava v noční košili, přes kterou měla nedbale přehozený svetřík. Na bosých nohou látkové pantofle a v ruce kabelu. Postávala u výstupu z metra a těkala očima po lidech, kteří ji míjeli, jako by snad byla neviditelná.„Babi, co tu děláte? Vy jste se ztratila?!“
Chvilku si mne nedůvěřivě prohlížela než se rozhodla odpovědět: „Kdepak, já jedu do Dobřichovic“ Napadlo mne, že vybavení oné bělovlasé víly prezentovanému záměru neodpovídá a jala jsem se zjišťovat indicie, které by mne vedly k odhalení její totožnosti. V pátrání jsem pokračovala zjišťováním, odkud přijela. „No přeci z Dobřichovic!“ Pak následovalo jakési zamotané vysvětlování, jak se špatně domluvila se známými a že teď musí běžet na tramvaj, pro změnu Na Pankrác. Jak se stařenka jmenuje jsem se však stále nedozvěděla a respekt k jjím osobním věcem mi bránil prohledat její malé zavazadlo, zvláště když jsem viděla, jak úzkostně své zavazadlo svírá...
Marně jsem se rozhlížela po nějakém záchranném laně, nejlépe v podobě „muže zákona“. „Pojďte, babi, najdeme ty kluky policajtský, ať vás odvezou domů“. „To nejde, já mám malý důchod!“ Ačkoli mi souvislost mezi penězi a policisty nebyla úplně jasná (raději), uklidnila jsem stařenku tvrzením, že ji odvezou zadarmo a rádi! Přiznávám, neodpustila jsem si poznámku o faktu, že už se snad za svůj život naplatila dost. Další události měly poměrně rychlý spád. Základnu policistů jsme našly celkem rychle. K mému překvapení jsem se však stala středem jejich zájmu já. „Odkud a kam jste jela?!“ V tu chvíli jsem se cítila jako zločinec, který byl právě přistižen při činu. Přesto jsem se zmohla na malou vlnku protestu: „Prosím? To je snad úplně jedno! Pracuju tady....dojíždím denně… ale o mne tu přeci vůbec nejde!“ Naštěstí se po chvíli objevil logicky uvažující jedinec, který se rozhodl jednat. Unavenou paní nechal posadit a prohledal její kabelku. Úspěch, v podobě kontaktů na stařenčiny nejbližší a adresy jejího bydliště, se, díky Bohu, po chvilce dostavil.
Naivně jsem očekávala něco jako, že děkují, oceňují nebo tak …. Jak však čekat vděčnost za něco, o co jsem nebyla požádána ? Po celou dobu jsem se přestak nedokázala zbavit dojmu, že je vlastně obtěžuji. Jako bych v očích četla: „ Příště si nasaď sluchátka a koukej do země, ať máme klid.“
„Tak na shledanou“, řekla jsem tiše poté, co byly (asi pro jistotu) zapsány mé identifikační údaje. Odpověď by mě asi spíš překvapila... Při odchodu jsem jen zaregistrovala vděčné oči ustrašené stařenky.
Celý den mne místo hezkého pocitu radosti z toho, že jsem někomu pomohla, provázely výčitky svědomí, že jsem ji neodvezla domů sama...