Hřbitovní kvítí - Vodník

Stojím u okna a pozoruji oblohu, posetou bílými oblaky, bílými jako peří labutí, jako padlý sníh, jako sen z hluboké noci.
Poslední doubou to dělám často – možná to bude tím, že jinak vidím ze svého okna hřbitov.
Je to zvláštní místo – plné lidí a přitom neskutečně tiché... Dobře, tohle trochu divně vyznělo – lidmi mám na mysli hrobníka, starší dámy pečující o hroby svých nejdražších a samozřejmě Klaudii, nejkrásnější hřbitovní květinu, s očima tak tmavýma, že se jejich barva nedá rozeznat. Myslí si, že mluví s odešlými – chuděra holka, krásná, ale absolutně šílená.
Odtrhávám se od okna, začítám se do novin, které jsou, jako poslední dobou neustále, plné Vodníka.
Zvláštní přezdívka, jenže jaké je lepší jméno pro zrůdu než to, které jí dají novináři?
O Vodníkovi se toho napsalo za minulé týdny hodně, ačkoliv se vše skládalo především z dohadů a rozborů jeho osobnosti, což se mi zdá nadbytečné – fakta sama o sobě jsou dost děsivá.
Před několika týdny se objevila v potoce mrtvola mladé ženy, jež byla později svým přítelem identifikována jako Adéla Vyskočilová, učitelka z místní mateřské školky. Někdo ji brutálně znásilnil a posléze utopil. Důkazy dovedly policii až k jistému Ondřeji Hrnčířovi, jehož už média překřtila na Vodníka – přiznal se, avšak než proběhl soud, oběsil se ve své cele.
Matně jsem si na něj pamatoval z hospody, či z nějakého podobného místa. Byl to dost nechutný a protivný člověk, ale nenapadlo mne, že by byl schopen něčeho takového. Jeho pohřeb byl dnes.
Vracím se k oknu. Klaudie si mne všimne a mává mi. Volám na ni „ahoj“ - proč ne, je na doslech. Dnes má na sobě černé šaty, i když ona asi stejně jinou barvu nenosí. Občas si s ní povídám, což jsem však asi jediný.
„Jak jde...“ život? Těžko, raději nechávám otázku viset ve vzduchu nedokončenou.
„Ale jo, jde to. Jen mi dělá starosti Vodník. Všichni si myslí, že je jeho přítomnost nepřípustné znesvěcení posvátné půdy a nechtějí tu s ním být.“ Koho myslela slovem „všichni“ snad nemusím rozvádět.
„Uhm, jasně,“ mumlám si. Klaudie ví, že jí nevěřím. Krčí rameny a odchází – přísahal bych... ale ne, to se mi jen tak zdálo.
Vracím se domů a vařím si zelený čaj, luhovaný přesně čtyři minuty, neslazený, horký, ještě z něj stoupá pára. Jak ho tak popíjím, uvažuju, co musel být Vodník za člověka – a nezajímají mě pseudopsychologické kecy o traumatech, špatném dětství, mizerné výchově, mentální labilitě – nic takového. Zajímá mě, co ten chlap dělal, než mu definitivně přeskočilo a zničil život nevinné ženy.
O tom ale nikdo nepíše.
V noci se mi zdají noční můry o slizké bledé kůži, zapatlané zeleným... čím? Pomalu se propadám do temnoty, jako kdyby mě něco táhlo, mé končetiny jsou naprosto hadrové nezměřitelně těžké a nevidím žádná světla, jen se kdosi směje beze zvuku mému nevyhnutelnému...
…nepopsatelnému...
...neodvratnému...
...zazvonění budíku.

Takto probuzen, s myšlením nasáklým pocitem odpornosti, slyším ptáky, jak si povídají na svých ranních cestách, nevázáni ničím. Je mi hned o něco lépe.
Jedu do práce, autobus mě veze po šedivé silnici, vedoucí z nicoty do prázdna, ještě mokré lehkým nočním deštěm.
Dívám se z okna na vysoké, černé stromy, zahalené mlhou, ale hrdé na vědomí, že tu byly mnohem, mnohem, mnohem dříve než já, Klaudie, Vodník – než celá tahle lehce pošahaná generace. Stejně nás nakonec i všechny přežijou.
Spolucestující pospávají, nebo hledí před sebe prázdnými pohledy – úplně jako dobytek.
Mám pocit, jako bych snil, mlha snad vnikla i do autobusu, zaplavila mou mysl, zaslepila oči a ucpala uši. Mlhá bílá, jako oblaka, jako peří labutí, jako padlý sníh, jako nicota, jako sen z hluboké noci.
Cestou z práce se zastavuji v květinářství, abych koupil nějaké květiny pro svou matku k svátku. Ona se jmenuje Anežka, víte? Ale proč to sem tahám, jsem svéprávný člověk, můžu koupit klidně sbírku vycpaných lumíku v klaunských kostýmech, pokud to uznám za vhodné!

Za pultem stojí hezká dívka /skoro splývá s těmi květinami/ v černých, bavlněných šatech a s čelenkou ve světlých vlasech, posetou umělými květy švestek. No jistě, Klaudie.
"Ahoj. Nevěděl jsem, že tu pracuješ."
Věnuje mi zářivý úsměv. "Bez práce nejsou buchty... nebo tak nějak. Co ti mohu nabídnout?"
Mě by toho napadlo! Ale ne, jdu za konkrétním účelem. Ona pravděpodobně ví mnohem lépe, co potřebuji, takže než se vzpamatuji, stojím na ulici s hyacintem v květináči v rukou. Fialovým.
Květinu pokládám doma na okno, abych na ni nezapomněl.
Jdu brzy spát, jenže nemůžu nějak zabrat. Pořád venku slyším zvuky - uklidňuje mě až myšlenka, že asi pochází z nedaleké diskotéky.

Vstávám, chystám se do práce. Venku na mě (asi?) čeká Klaudie. Vypadá to docela divně, jak se jen tak opírá o zeď a nezaujatě zkoumá své nehty.
"Ahoj, slyšel jsi v noci nějaké zvuky?" ptá se. Žádné "jak se máš, co děláš, co tvůj milostný život".
"Náhodou jo. Co se děje?"
Zhluboka vzdychne. „Přestali se mnou mluvit. Jen neustále něco zpívají. Všichni najednou. Nejsem si jistá, co s tím. Promiň, já vím, že mě máš za cvoka, ale pojď se mnou. Prosím.“
Jen mě požádala a já musel jít. Tak jsem pokrčil rameny a v duchu zamával svému vzdalujícímu se zdravému rozumu.
Bere mě na hřbitov a hned na první hrob přikládá ruku, druhou se dotýká mých prstů, jemně její drobnou ručku tisknu v dlani. A náhle to slyším taky. Stovky hlasů se mi přelévají v hlavě, šmátrají v mých myšlenkách i vzpomínkách, slyším je jasně, jako zpěv ptáků. Zpívají slova o smrti, krvi, pošpinění, o zlu – no, představu si snad uděláte sami.
„Proč?“ ptám se.
„Z rozhořčení – možná. Mrtví si berou vraždy dost osobně. Vodník je sice už taky pod zemí, ale asi nechtějí sdílet hřbitov s vrahem. Taky bych nechtěla. Někteří už jsou hodně staří a termín ´svatá půda´ je pro ně více, než prázdným pojmem. Kdysi... kdysi už se něco podobného přihodilo. Nedopadlo to dobře – chtěli tehdy krev.“
„Domníváš se snad, že by ji mohli chtít i teď?“
„Ano. Ale ve chvíli kdy,“ ztiší hlas a náhle dostane skoro nebezpečný výraz, „některý vytáhne shnilou pařátu z rakve, volám Célii.“
„A to je kdo zase?!“ ptám se. Hm... o Klaudii toho mnoho jak se zdá ještě nevím. Vlastně krom toho, že je květinářka a před pěti minutami jsem ji považoval za absolutně pošahanou vůbec nic.
„Moje sestra. Moc dobře jsme spolu ale nikdy nevycházely – je přece jen o něco radikálnější, než já. Víš... mrtvým zůstane po smrti fragment duše – toho, čím bývali. Já mám schopnost se s tím zbytkem dorozumět a občas se mi povede, že ho slyší i někdo jiný, ale Célie je rovnou posílá do nicoty. Prostě je úplně zničí. Na to nemám žaludek.“
Poplácám ji po zádech a přistihuji se, jak jí říkám hlasem, vyhrazeným pro malé děti: „Tak běž hezky domů, zavolej Célii, dej si čaj a uklidni se, všechno bude v pořádku.“
Když si vše zpětně promítám v práci uvažuji, jestli už jsem se taky nezbláznil. „Co když se mi to jen zdálo? Žádná Klaudie, žádné hlasy, žádný revizor, jenž mě nachytal bez jízdenky...“
Ale nemohl to být jen sen. Ta pokuta od revizora byla neskutečně skutečná (nebo jsem ztratil pětistovku) a ty hlasy... budou mě asi pronásledovat do konce života.
Doma si dělám kávu, zjisšťuji, že v televizi ZASE nic není – takže jen tak sedím a koukám do zdi, bílé jako oblaka, bílé jako peří labutí, jako padlý sníh, jako sen z hluboké noci.
V noci slyším znovu nějaké zvuky, jenomže dnes se mi je ignoruje mnohem hůř. Vyhlížím z okna, všude je tma, vše spí, hvězdy visí na obloze, jakoby se rozhodovaly, zda spadnou, či nikoliv a měsíc se nachází v takové té trapně neromantické fázi, která není ani novem, ani úplňkem. Kreslí stříbřité stíny na hřbitov pode mnou a zdá se, že se tam něco hýbe. Včera bych řekl „kočky“, ale dnes si tím nejsem tak jistý. Vidíte – a to jsem se vždy považoval za racionálního člověka. Houby!
Po chvilkovém rozjímání docházím k názoru, že už se rozbilo zrcadlo a něco zlého přichází. /Rozumíte, co tím myslím? Ne? Nevadí./ Už je mi jedno, kdo je blázen a kdo jen extravagantní – svým smyslům věřím a pokud jim přijde normální představa mrtvých vstávajících z hrobu ve snaze zlikvidovat pořádek, já se s nimi hádat nehodlám.
Rychle se převlékám z pyžama a ve dveřích se srážím s Klaudií, asi se zrovna chystala zaklepat.
„Je to tady,“ říkáme oba najednou. Ona, princezna v měsíčním světle a já, její netradiční rytíř v zářivé zbroji /džínách, tričku, bundě.../, kterýžto ji bude ochraňovat v časech nejtemnějších /aspoň se bude snažit/.
„Co teď?“ chci se zeptat, ale neudělám to. Oba to víme – zachránit, co se dá, přestože netuším, jak.
„Jak moc jsme v háji?“ táži se namísto toho.
„Hodně. Volala jsem Célii, jenže se sem může dostat až za pár dní – je v nemocnici se zlomenou rukou. Brusle.“
Klaudie se zadívá před sebe, jako když člověk myslí na něco ne zrovna příjemného. „Asi nakonec dojde ke krvavé oběti, ovšem nechce se mi věřit, že by se něco takového mohlo tady stát.“
Vnímám ji jen napůl, dívám se jí do očí v marné snaze zjistit, jakou barvu vlastně mají. Stále nevím – jsou prostě černé.
„Nestačil by jim revizor nebo nějaké jiné zvíře?“ pokouším se o vtip.
Odměnou je mi slabý, smutný úsměv. „nemyslím. Někdo se nakonec bude muset asi obětovat. Neznáš někoho, kdo uvažuje o sebevraždě?“
Než se mi podaří vymyslet nějakou vtipnou odpověď, ozývá se několik podivných úderů a do dveří vpadne skupina mrtvol v různých stádiích rozkladu. Nikoho nepoznávám, krom té úplně první a i tu jen z fotek v novinách. Adéla Vyskočilová. Jsem si tím téměř jist, ačkoliv teď už nevypadá jako někdo přijatelný do školky.
Kůži má podivně nazelenalou, vlasy řídké, psůobící jaksi...mokře? A její oči... neměla zorničku, duhovku – nic! Její oči jsou bílé jako oblaka, jako peří labutí, jako padlý sníh, jako nicota, jako sen z hluboké noci.
I když nikdo nevydá ani hlásku /je to zvláštní, jako sen/ cítím jejich tupou nenávist hluboko v hlavě. Jak to říkala Klaudie? Fragmenty duše?
Klaudie /anděl, zakletý ve smrtelníka/ je tak bezbranná. /Chci ji chránit./ Beru ji za ruku a pospíchám s ní dlouhými chodbami /nikdy se tak dlouhé nezdály/ , ačkoliv už ani nevím, kam vlastně vedou. Dostáváme se ven, na vzduch provoněný přicházejícím jarem. Nepředpokládám však, že bychom byli venku ve větším bezpečí – bydlím hned vedle hřbitova, sakra! Kostel se mi zdá o něco bezpečnější (ne, nevěřím v Boha). Je to pevná budova a je odsud jen pár kroků.
Běžíme /slyším divné zvuky/ dál, jenže se snad ani o kousek nepřibližujeme k cíli. /Všude voní květiny. Úplně jsem zapomněl zajít za matkou s tím hyacintem./
Otvírám těžká vrata kostela. Není zamčeno, samozřejmě, že ne.
Všude je cítit staré dřevo a ještě starší modlitby. Možná by se teď jedna hodila. Všímám si malých schůdků a zamířím k nim. Má společnice mě poslušně následuje. Ocitám se ve věži, odkud všechno vidíme jako na dlani. Za několik minut už se ozývají z okolí výkřiky nefalšovaného děsu, které postupují dále od epicentra.
Takhle nějak si představuji Apokalypsu /a otevřou se brány pekelné/ - panika, zmatek, zoufalství, nikdo vlastně neví, co se vlastně děje, není kam utéct a ti, na které jsme nevěřili slaví triumf.
„Bude hůř,“ šeptá Klaudie nočnímu větru. Naklání se přes okraj věže a já doufám, že nehodlá udělat nějakou hloupost. Třeba nabídnout svou krev. Svůj život. Ohlédne se na mě přes rameno. /Má tak tmavé oči. Že by hnědé?/ Vítr si hraje s jejími vlasy, tvoří jí jakýsi závoj kolem obličeje. /Jsou spíš bílé, než blond./ Usmívá se úsměvem Mony Lisy. /Znal Da Vinci taky někoho takového, jako je Klaudie?/
„Vždycky jsem tě měla za přítele, i když sis asi myslel, že jsem šílená. Jako Ofélie. Stejně jsem ráda... dík, že jsi mi nakonec uvěřil.“
/Nebo jsou její oči tmavě zelené? Stejně jsou tak nevinné./ Zdálky se ozývá křik a pláč.
„On je nakonec asi každý svým způsobem nenormální,“ odpovídám zvolna. Času je dost. Dívám se na peklo pod sebou – teď už Vodník málokoho zajímá, už dohrál svou úlohu spínače katastrofy, začíná druhé dějství.
Zajímalo by mě, kolik lidí bude ještě muset zahynout, než se někdo dobrovolně obětuje. Asi hodně. Klaudie má zvláštní výraz.
/Ty oči... mohly by být šedé?/
„Miluji tě,“ říkám. Možná proto, že je dnes krásnější než jindy, možná proto, že už musím, možná proto, že nevím co bude dál. Jen se tak lehce dotkne mé ruky a já ji políbím přímo na rty. Nebrání se, ale nakonec zavrtí hlavou.
„Tohle se nedělá, když už je konec předem daný,“ vydechne smutně. Zase se podívá přes zábradlí dolů. Jako kdyby se rozhodovala.
„Nezapomeň, že jsem tě měla taky doopravdy ráda. Bohužel, budeme se muset i my rozloučit. Odpustíš mi to?“
Chápu, co chce udělat, jenže jí to nesmím dovolit. „Klaudie, nedělej to. Prosím.“ Na více se nezmůžu, tohle jsem nikdy řešit nemusel.
„Jsem mnohem silnější, než se zdám. Dokážu to a ty s tím stejně nic neuděláš.“
„Udělám! Klidně se obětuji sám!“ vykřiknu zoufale. Horší než představa vlastní smrti se mi zdá pomyšlení na to, že by se její tvář, bílá, jako oblaka jako peří labutí, jako padlý sníh, jako nicota, jako sen z hluboké noci, smíchala s krví a špínou ulice.
Vzhlédne ke mně /Je o dost menší, než já... jako panenka./, usměje se krásněji, než jakákoliv prastará kráska z obrazu. Odstrkuji ji od zábradlí, neklade mi žádný odpor. /Je tak blízko. Směl bych ji znovu políbit?/ Sama mě líbá, klidně se nechám, opírám se o zábradlí, aby ke mně lépe mohla.
„Klidně se obětuji sám,“ opakuji omámeně. Klaudie se ode mne odtáhne /ale i tak je neskutečně blízko./.
„Ale já celou dobu myslela tebe,“ špitne. Strčí do mě tak silně, až úplně ztrácím rovnováhu a padám.................
/vážně má sílu/
/ta věž nevypadala tak vysoká/
/ty oči/
/jsou modré/
/ale tak tmavé/
/skoro černé/
/černé jako uhlí/
/černé, jako peří havranů/
/jako saze/
/jako věčnost/
/jako cit, který zabíjí/











KONEC