Bezejmenná

Na samém počátku, předtím než vzniklo lidstvo, ba dokonce dříve než vznikl svět a hvězdy kolem něj, existovaly ve vesmíru pouhé tři planety. Obrovské, velké jako stovky galaxií. A stejně jako jejich velikost byl i jejich význam nepředstavitelný. První z planet se jmenovala planeta Zla, protože zlo i negativní energie jsou starší než sám vesmír. Druhá planeta nesla jméno planeta Dobra, protože zlo nemůže bez dobra existovat a naopak. Rovnováhu mezi těmito dvěma světy udržovala třetí planeta, planeta Ponaučení. Tato tři tělesa obývaly bytosti , jejichž rozum i tělesná stavba přesahovaly dalece lidskou fantazii. Jednou, když uspořádaly setkání na planetě Ponaučení, protože byla největší, došly tyto tři starodávné civilizace ke společnému závěru. Je třeba činit. Rozdělily si rozlehlý vesmír na tři části a každá planeta zvlášť začala vytvářet planety nové společně s hvězdami, slunečními soustavami i celými galaxiemi. Navzdory veškeré snaze však nakonec všechny obydlené planety Dobra a Zla zanikly, protože život nemůže bez dobra či zla existovat. A tak jediné planety, které přežily, byly planety Ponaučení. Rod Ponaučených zanechával na každé planetě, kde se vyvinul život, několik jedinců svého druhu. Těmto vyvoleným se později začalo říkat Paracleti - ochránci. Úkolem Paracletů bylo udržovat křehkou hierarchii dobra a zla, neb na planetách Ponaučení existovaly tyto dvě mocné síly pospolu. Na každé planetě vykonávali Paracleti svou práci jinak, na každé planetě měli jinou podobu. Země byla jednou z planet, na kterých spolu dobro a zlo zápasilo nejúporněji, a tak zde bylo Paracletů hned několik desítek. Jejich úkolem bylo střežit to dobré z lidských duší. Ztělesňovali ctnosti, které byly pro lidstvo nezbytné. Ale ani Paracleti nebyli všemocní a když se na některé planetě dostalo do popředí zlo nebo když naopak zlo z některé planety úplně vymizelo, nechali tuto planetu zaniknout.
Podobný osud teď čekal i Zemi. Stejně jako lidé postupně zapomínali na to, co je správné, přicházeli Paracleti o svá jména, mizeli z lidských myslí i srdcí, slábli, až nakonec opustili Zemi a jako ti, kdož selhali, se vraceli na rodné Ponaučení nebo v důsledku vyčerpání zemřeli. Lidé ztráceli víru, důvěru i přátelství. O úctu už přišli úplně a jejich konec se neúprosně blížil, protože se z jejich podvědomí začala ztrácet i ta, jejíž jméno bylo ze všech nejdůležitější…


Když kráčela ulicí, cítila pach města, studenou tmu, která jí obepínala kotníky jako jedovatý had, tiché nářky beztvárných těl na ulici, zaschlé slzy na chodníku vpité do mezer dlažebních kostek, tisíce odpadků, tenký pramínek krve, který se linul z postranní ulice, a uši drásající hluk. Hluk, který rozmazal detaily. Život tudy proudil jako jednolitá barevná stuha. Vrážela do lidí a snažila se vtisknout do paměti jejich tváře. Příliš dobře si totiž uvědomovala, že je vidí prvně a naposled. Potká je a nechá zmizet v propadlišti času. A přitom má každý svůj vlastní příběh, svou vlastní životní cestu. A všechny ty příběhy mají své kouzlo… Zajímají ji všechny. Nikdy nebude mít dost času na to, aby každý z nich poznala do hloubky. Nikdy nebude mít dost času na to, aby poznala byť jen zlomek z nich. Možná jí cesta zabrala pár minut, v její mysli to však byla dlouhá léta. Sukni měla až po kotníky obalenou blátem, její vlasy připomínaly tahy tuší - černé čáry vlající větru, vzdorující dešti do posledního dechu. Šla pomalu, ruce spuštěné podél těla. Z konečků prstů jí odkapávala voda, která pomalu ale jistě smývala oloupaný červený lak z nehtů. Konečně došla na konec Ulice a zastavila se před dveřmi, které splývaly ve změti ostatních domovních vstupů a nevypadaly vlastně nijak zvláštně. Až na to, že jim chyběla klika.
Štíhlým prstem se opřela o zašlé tlačítko domovního zvonku a hlasitě si oddechla. Byla u cíle. Netrvalo dlouho a dveře se otevřely. Ve vstupu ale nikdo nestál. „Pojď dál, jsem nahoře.“ Ozvalo se z hloubi domu, a tak vstoupila. Chodbu halilo šero a na protější straně se vedle malého obrazu krčila poblikávající nástěnná lampa. Vpravo se kousek ode dveří točily dřevěné schody ohraničené masivním zábradlím. Tiše po nich vyšla do horního patra a váhavě se zastavila před pootevřenými dveřmi, kterými na šeré schodiště pronikal úzký pramínek světla.
„Jenom se neboj a pojď dál,“ ozval se hluboký hlas z místnosti a dveře se otevřely dokořán. Její tvář zahalilo oranžové teplé světlo a zjistila, že hledí do tváře shrbenému starci s bílými vousy a téměř holou lebkou.
„Překvapená?“ zeptal se stařičký muž a jeho úzké rty se pousmály.
„Ano, tak trochu. Musím se přiznat, že jsem čekala, že budeš o něco mladší…“ řekla tichým hlasem a těkala očima ze starce na podlahu.
„V tom případě mě mrzí, že jsem tě zklamal. Ale bohužel ani já se nedokážu postavit náporu času a stárnu, má milá. Ale nebudeme přeci stát na prahu, pojď dál a posaď se,“ vyzval ji a ona s úlevou uposlechla.
Když vstoupila do místnosti, zakryl si muž ústa vrásčitou rukou a nesouhlasně zakroutil hlavou. Nechápavě se na něj podívala.
„Ty ale vypadáš!“ vykřikl a honem ji vedl k velkému křeslu u plápolajícího ohně.
„Není to nic, co by se nedalo napravit,“ odpověděla mu a pokusila se o chabý úsměv. Ve vteřině na stolku vedle ní přistál šálek horkého čaje a porcelánový talířek s voňavým závinem. Místnost, patrně jeho pracovnu, provonělo náhle zvláštní aroma opravdového domova.
„Ano a také to co nejdřív vrátíme do pořádku! Nejprve mi ale pověz, proč jsi tady.“
„Má matka mi o tobě často vyprávěla, a tak jsem doufala, že bys mi mohl pomoci,“ řekla a roztřesenými rty usrkla horkého čaje. V tom nemotorném pohybu ale bylo cosi vznešeného a oči starce si toho všimly.
„Ach ano, drahá Reverentia… Bylo mi moc líto, když jsem se dozvěděl, že zemřela. Ale nikdo nežijeme věčně… Řekni mi ale, s čím ti mám pomoci?“
„Jsi-li to skutečně ty, pak stačí, když vyslovíš mé jméno.“
„Prosím?“ podivil se muž a vousatá brada mu poklesla.
„Vyslov mé jméno,“ řekla najednou pevným hlasem a podívala se mu hluboko do očí.
„Já…“ zakoktal stařec a schoulil se ve svém křesle jako by ho někdo uhodil.
„Vyslov mé jméno!“ rozkřikla se najednou a z očí jí vytryskly slzy.
„Nemůžu, nezlob se…“
„Proč ne?“ zeptala se jej a hřbetem ruky si utírala propadlé tváře.
„Já… Nemohu si vzpomenout,“ odpověděl muž zdráhavě a oči se mu zaleskly slanými slzami zoufalství.
„Jsi přeci Memorián! Ty si mé jméno musíš pamatovat! Vždyť jsi pamětí lidstva…“ vykřikla zoufale a vydala ze sebe tichý sten, se kterým z ní odešla poslední kapka naděje.
„Ano, to jsem, má milá, to nepochybně jsem. Zeptej se mě, co se stalo v tento den a v tuto hodinu před tisíci lety na tomto místě a já ti to povím. Pamatuji si každý lidský krok a čin, každou lidskou zradu. Pamatuji si všechny války, prvního muže, který rozdělal oheň i všechny lidské nářky… Ale tvé jméno v mé paměti není, má drahá. Teď už ne.“
„Jak to myslíš, že teď už ne?“ zeptala se schouleného Memoriána, který teď sledoval poskakující plamínky v krbu, a po pravé tváři mu stékala průhledná slza.
„Není v mé moci zastavit to, co se děje.“
„A v čí moci to je?“
„Víš sama dobře, že takovou moc nemá nikdo z nás Paracletů.“
„Někdo tu moc mít musí! Pochop, že nechci mít na svědomí…“odmlčela se a po tváři jí přeběhl stín chmurné budoucnosti.
„…konec lidstva?“ dokončil Memorián větu za ní.
„Ano. Je to příliš kruté a je zkrátka ještě příliš brzy!“
„Dva milióny let je dost dlouhá doba, nemyslíš? Podívej se na mě… Jak sis mohla myslet, že budu mladší? Lidé jsou tu již víc jak dva milióny let! To je zatraceně dlouhá doba. Zvlášť pro někoho jako jsem já, to mi věř.“
„Ne, je to krátká doba. Ještě se nestačili poučit, ještě neobjevili ani půlku z toho, co jim svět nabízí! Nemluvě o tom, že byli nejdál na Měsíci…“ odvětila a při posledních slovech se zahleděla kamsi do stropu.
„Jestliže se nepoučili za dva milióny let, nepoučí se nikdy, má drahá.“
„Kdo jsme, abychom rozhodovali o jejich osudu? Kdo jsme, abychom rozhodovali o tom, co je a není správné?“ zeptala se Memoriána a její oči toho muže pálily až hluboko v srdci. Pálily jako žhavé uhlíky. Jako vina, kterou bude cítit až do své smrti. Memorián se v duchu pomodlil, aby ta smrt přišla rychle…
„Jsme Paracleti, má milá,“ odpověděl konečně a snad poprvé pocítil skutečnou váhu toho slova.
„Ochránci…“ odvětila pohrdavě, „Ochránci čeho? Nemáme snad chránit je?“
„Nikoliv. Chráníme jejich nehmatatelná dědictví. Chráníme to dobré, co v nich přetrvává. Od toho tu jsme. Já chráním jejich historii, jejich paměti. Aby mohla existovat minulost, neb bez minulosti nelze dojít ponaučení, bez minulosti nemůže dojít k pokroku. Mnozí z nás zahynuli…“
„…a teď je řada na mně,“ dopověděla větu za něj a nechala tu věštbu viset ve vzduchu, který náhle ztěžkl.
„Ano, má drahá. Není to však vina žádného z Paracletů. Vinu nese lidstvo samo. Chráníme dobro před zlem ale i naopak. Jenže to nemůžeme dělat za každou cenu. Udělali jsme pro ně maximum. Víc už zkrátka udělat nemůžeme.“
„Všichni chybujeme. My jsme pochybili v momentě, kdy jsme převzali odpovědnost za jejich životy. To se nikdy nemělo stát. Bez nás by jim možná bylo lépe…“ Přeletěla očima knihovnu v naději, že v ní nalezne alespoň minimální oporu, ale marně.
„Nemohu ti pomoci, má milá,“ řekl nakonec tiše Memorián a uhnul pohledem.
„Mezi ‚nemohu‘ a ‚nechci‘ je zatraceně velký rozdíl. To bys ve tvém věku snad vědět mohl.“ A to bylo poslední, co mu řekla. Tiše se zvedla z pohodlí polstrovaného křesla a jednou provždy ten dům opustila.

Část II.

Ležel mezi popelnicí a zoufalstvím. Ohlodanými nehty si zakrýval špinavou tvář, která už ani tváří nebyla - stala se zrcadlem lidské bídy. A tak si zula svoje boty a podala mu je. Muži mezi popelnicemi. Muži, který žil sám mezi odpadky, mezi odpadky lidských duší.
„Jste anděl?“ zeptal se jí bezzubými ústy a v jeho očích se zaleskla naděje. Snad doufal v příchod anděla, který jej konečně zbaví tíhy tohohle světa a tisíckrát prokleté minulosti.
„Nejsem anděl, andělé přinášejí spásu, já přináším jen zkázu. Když přijdete na to, kdo jsem, zachráníte lidstvo,“ řekla tiše, sklonila se a políbila toho muže na čelo. Pak pokračovala ve své cestě a z dálky ještě slyšela jeho pláč.
Nevěděla, kam jde, ale to ani nebylo potřeba. Nechala se vést vlastní intuicí a doufala, že se jí to vyplatí. Déšť ustal a vzduch byl náhle čerstvý, chladný a osvěžující. Očistil ulice, a co předtím hyzdilo chodníky, plulo teď stokami. Lidé zavřeli deštníky a proti své vůli se začali usmívat, protože už nikdo z nich nevěřil, že někdy přestane pršet. Neznámo odkud se vynořilo slunce a přineslo novou naději do lidských duší. A jí vyrazilo dech. Oslepilo jí svými znovuzrozenými paprsky a ukázalo jí, co všechno se brzy stane minulostí.
Zahnula za roh ulice a posadila se na lavičku, protože si vrazila střep do nohy. Chodidlo se jí zalilo krví, ale bolest se nedostavila.
„Nepotřebujete pomoc?“ ozvalo se těsně u ní, a tak zvedla hlavu. Znovu ji oslepily paprsky slunečního světla, ale i přesto rozeznala drobnou postavu před sebou. Stála tam mála holčička s copánky, které jí sahaly až k pasu.
„Jestli nepotřebuji pomoc?“ zeptala se překvapeně a zamrkala očima v marné naději, že tím zažene oslepující světlo.
„Ano, paní. Krvácíte...“ odpověděla holčička a přistoupila o krok blíž, aby si ránu lépe prohlédla. Pak zamračeně vzhlédla a podívala se jí do očí.
„To nevypadá dobře.“
„To se spraví, žádný strach,“ odvětila a pokusila se o chabý úsměv. Svěžest toho rána nejspíš podpořila jeho opravdovost, a tak se holčička také usmála.
„A kde máte boty?“
„Mohla bych se tě zeptat na to samé…“ řekla a pohledem sjela na holčiččina bosá chodidla.
„Moje babička říká, že kdo chce poznat svět, musí chodit bos, aby se dotýkal nohama země a cítil všechnu její sílu. A já svět poznat chci.“
„Máš moudrou babičku, ale myslím, že by přesto nebyla ráda, kdyby tě viděla, jak tu běháš bosky. Mohla by ses poranit a navíc nastydnout,“ řekla a přísným tónem chtěla té větě dodat patřičnou váhu.
„A co by řekla vaše babička?“ Tahle otázka ji trochu zarazila. Z paměti, která se jí poslední dobou zdála tolik prázdná, se náhle vynořila tvář staré ženy s bledýma očima a její tenké rty se nepatrně usmívaly.
„Nejspíš… Nejspíš dost dobře nevím, co by řekla. Už je to dávno…“
„To mě mrzí. Co se jí stalo?“
„Rozdala se pro své blízké,“ odpověděla zcela automaticky, ačkoliv to bylo poprvé, kdy ji něco takového napadlo. Už to tak bývá, že se pravda vynoří odnikud a zanechá po sobě hluboké stopy.
„To byla asi moc hodná babička. Jako ta moje. Koneckonců byste ji mohla poznat… Bydlí tady za rohem. Mohla by se vám podívat na tu nohu,“ navrhla holčička a ona věděla, že nesmí odmítnout.
Vydaly se spolu ruku v ruce dál ulicí a nevnímaly pohledy lidí, které se zachytávaly o jejich bosá chodidla. Věděly totiž, že ty pohledy jsou prázdné a vycházejí zpod zavřených očí, které už léta nespatřily svět takový, jaký je.
Jejich kroky se zastavily u oprýskaného domku na konci postranní uličky. Zahrada kolem popraskaných zdí v sobě nesla kouzlo pohádkového světa. Zapovězeného, dosud neobjeveného místa. Tichý šelest jabloně vedle příchodové cesty celé té atmosféře jenom přidával. Znovu, stejně tak jako u Memoriána, ji cosi pohladilo na duši - vzdálený pocit domova, který teď tolik postrádala. Neváhala a vkročila společně s holčičkou do zahrady, kde se zastavily na konci štěrkové cesty u dubových dveří.
„Babi, vedu návštěvu!“ zvolala holčička směrem k pootevřenému oknu a zanedlouho se zevnitř ozvalo cvaknutí zámku a domovní dveře se pomalu otevřely.
„Kohopak jsi to přivedla?“ zeptala se stařenka, jejíž postava se nyní objevila ve vstupu do domku. Na ramena jí splývaly stříbrné prameny prořídlých vlasů a věkem seschlá chodidla jí obepínaly huňaté papuče.
„Tuhle paní jsem potkala na ulici. Byla zraněná a mě napadlo, že by se slušelo, abychom jí pomohly…“
„Znamenitý nápad, Inéz. Jak se jmenujete, slečno?“ otočila se babička směrem k ní a soucitně si ji prohlížela.
„Jsem Gabriela,“ odpověděla bez zaváhání. Takové jméno totiž skutečně měla ve svém pase, na rodném listě, na všech hmatatelných důkazech o její existenci.

„Zvláštní, Gabrielo, mám takový pocit, že vás odněkud znám… Ale pojďte dál, podíváme se na to vaše zranění,“ řekla stařenka a vpustila je do domu. První, čeho si všimla, byly obrazy. Stěny jimi byly doslova přeplněné a na každém z nich byl vyobrazen jiný výjev. Jako další upoutala její pozornost masivní knihovna, která se jako jeden had vinula a zatáčela celým bytem. Mnohým klaustrofobikům by se už udělalo zle a museli by okamžitě pryč. Přílišná útulnost a až kýčovitý pocit bezpečí, který zde člověka přepadal, by byly na obtíž i těm nejsilnějším náturám.
„Tady se posaďte, hned jsem zpátky,“ řekla babička, když ji usadila do obývacího pokoje, který byl ze všech místností nejpřeplněnější a odkráčela až podezřele svižnou chůzí neznámo kam.
„Tak co říkáte babičce?“ zeptala se holčička po chvíli mlčení a začala si prohlížet špinavé prsty na nohou.
„Je přesně taková, jako jsem si ji představovala. Žijete tu spolu samy?“
„Jak se to vezme… Dost často nás někdo navštěvuje. Babička má spoustu známých. Ale často míváme i návštěvy podobné vám. Babička ještě nikdy nikomu neodmítla pomoc,“ vysvětlila holčička a v její tváři se zračila nesmírná hrdost a upřímná oddanost té staré ženě.
„Moje babička byla podobná…“ odvětila a na chvíli se znovu ponořila do hlubin své paměti. Vybavovaly se jí jen útržkovité, rozmazané okamžiky, ale i za ty byla vděčná.
Stařenka se vrátila do obývacího pokoje a v náručí nesla obvazy a lahvičku s desinfekcí. Usmívala se u toho jako by nesla čerstvě upečené sušenky.
„Inéz, měla by ses jít podívat na učení. Jsi ve škole teprve rok a už to flinkáš, tak utíkej,“ řekla přísně babička a svůj náklad odložila na stůl.
K jejímu překvapení se malá Inéz poslušně zvedla, rozloučila se a odhopsala ven z pokoje.
„Ukažte tu nohu, Gabrielo.“ A Gabriela poslušně natáhla nohu a opřela si chodidlo o babiččin klín.
„Jmenuji se Fiducia,“ řekla stařenka a dál se zabývala krvácející ránou.
„Prosím?“ vydechla překvapeně a chytila se pevněji opěrek křesla.
„Myslíš si, že když jsem stará, tak nepoznám Paracleta?“ opáčila Fiducia a zasmála se, až jí to otřáslo svraštělým hrdlem.
„Nikdy by mě nenapadlo… I když ten byt vypadal trochu… Důvěra, no jistě… Taková náhoda,“ řekla spíš sama pro sebe než komukoliv jinému a rozhlédla se okolo sebe jako by se Fiduciiným odhalením mohl interiér bytu nějak změnit.
„Žádná náhoda. Náhoda neexistuje,“ usmála se stařenka a pak chvíli jen mlčela a prohlížela si jí. Jakoby před sebou měla vzácné umělecké dílo, jehož podstata se dala pochopit až po jeho utkvělém pozorování.
„Tak co tedy?“ zeptala se.
„Osud. A ten si právě dělá nahoře úkoly,“ stařenčin úsměv se ještě rozšířil a oči se jí skoro šibalsky zaleskly.
„Proč mi to hned neřekla?“
„Změnilo by to snad něco?“
„Nejspíš ne… Říkala jste, že víte, kdo jsem?“ zeptala se s neskrývanou nadějí v hlase.
„Ano, vím. Jsi poslední.“
„Tak to jsem přesně vědět nechtěla… Copak vážně musím zemřít?“
„Kdo říkal něco o smrti? Ještě je dost času. Vrať se na Ponaučení. My všichni se vrátíme s tebou, už nás stejně moc nezbývá,“ řekla Fiducia a položila jí ruku na zápěstí, „Vrať se, dokud je čas.“
„Radši umřu, než abych nesla takovou tíhu po zbytek života.“
„Řekni mi, proč ti na nich tolik záleží?“
„Jak se můžeš takhle ptát, když víš, kdo jsem?“ zeptala se podrážděně a začala nervózně poklepávat zafačovanou nohou.
„Nejspíš byla chyba, že jsme převzali zodpovědnost i za…“ Fiducia nedořekla, protože hledané slovo se nikde v její paměti nenacházelo.
„Byla chyba, když jsme převzali odpovědnost za život.“
„Alespoň za smrt nejsme odpovědní…“ odvětila stařenka a najednou uhnula pohledem jako by snad řekla něco, co neměla v plánu vyzradit.
„Jakto? Copak nezemřou, až odsud odejdeme?“
„Ne tak docela…“
„Pokračuj.“
„Až odsud odejdeme, nastane apokalypsa. Ale smrt není naše parketa,“ řekla Fiducia a ruce se jí začaly třást více než obvykle.
„Čí je to tedy parketa, Fiducio?“
„Zla,“ zašeptala stařenčina ústa a zkroutila se v podivnou grimasu. Jakoby vypila celou hořkost podzimních depresí.
„Přestaň mluvit v hádankách a dokonči, cos jednou začala.“
„Přece si nemyslíš, že zrovna Zlo by jen tak v klidu přihlíželo tomu, jak Ponaučení expanduje do celého vesmíru? Ví o tom jen pár zasvěcených, ale mezi Ponaučením a Zlem vznikla dohoda. Jsme si navzájem nápomocni. A i Zlo má zde své místo.“
„Chceš říct, že smrt je Paraclet Zla?“ zeptala se a marně se snažila strávit, co se právě dozvěděla.
„Ano.“
„V tom případě má moje cesta nový cíl.“

Část III.
V ruce pevně svírala nažloutlý papírek s adresou a rychlými kroky směřovala kupředu širokou ulicí. Věděla, že by měla mít strach. Ale copak by mohla žít, kdyby se bála smrti?
Když dorazila na místo, měla nohy rozdrásané a špinavé. Zanechávala za sebou krvavé stopy a přes cáry vlasů téměř neviděla na cestu. Kdyby okolo ní někdo prošel, jistě by si její zuboženého stavu všiml. Ale v místech, kde se teď nacházela, byly ulice vylidněné a náhodní kolemjdoucí šourali bosýma nohama stejně jako ona. S tím rozdílem, že jejich oči byly prázdné a po ničem neprahly.
Zastavila se u domu, který z neznámých důvodů postrádal jakýkoliv tvar. Stál bezesmyslu mezi ostatními domy odstrčeně a působil nepatřičným dojmem. Jakoby ho tu někdo zapomněl. Vstupní dveře byly otevřené a popsané výkřiky zoufalství ztracených duší těchto ulic. Tiše vstoupila do tmavé chodby a pátrala očima v šeru po nějakých dveřích. Byly tu hned troje. Přes první z nich se táhly hluboké rýhy. Zdráhala se přiznat si, že je zde zanechaly lidské nehty. Na druhých bezděčně vlála policejní páska poukazující na vyšetřování, které by tu mělo probíhat, ale soudě dle prachu, který se usadil na klice, byl případ za dveřmi beznadějný. Konečně došla ke třetím dveřím, na kterých nakřivo visela cedulka „Klub anonymních závislostí“. Klouby obalenými téměř průsvitnou kůži zaklepala a vzala za kliku. Prostor, který se před ní následně otevřel, nebyl o nic veselejší než zbytek domu. Uprostřed nevelké místnosti stálo v kruhu deset židlí a na pouhé polovině z nich seděli lidé. Lidé nebo to, co z nich zbylo.
Jako první se na ní otočila žena s propadlými tvářemi a jizvou nad obočím. V pravé ruce křečovitě svírala nezapálenou cigaretu a levou rukou nervózně těkala z kolene, které jí vyčnívalo z děravých džínsů, na potrhanou knížku ležící v jejím klíně. Byla sympatická asi jako milenka něčího otce, ale ten uslzený příběh, který z ní přímo sálal, ji činil politováníhodnou.
„Pojď dál,“ řekla jí a neusmála se, jak by to mnozí udělali.
„Já jsem si vlastně nepřišla povídat…“ začala pomalu. A tehdy se na ní konečně podíval i zbytek osazenstva. Nejblíže k ní seděl baculatý muž s květovanou košilí. Pod očima měl fialové vaky nespavosti a půlku obličeje mu protínala tenká jizva, ze které se při bližším prozkoumání vyklubal pochmurný úsměv tenkých rtů.
„To řikal každej z nás. Nemusíš si s náma povídat, tady si sedni a poslouchej. Uvidíš, že se pak rozpovídáš sama,“ ozvala se z tmavého kouta žena s pichlavýma očima a děravým norkem, který jí poslušně ležel na ramenou.
„Já vážně…“ ale pak si řekla, že tím vlastně nemůže nic ztratit a usadila se vedle mladíka s hranatými brýlemi. Bezeslova si prohlédla tvídový oblek, který měl na sobě a gestem ruky vyzvala ostatní, aby pokračovali v rozhovorech.
„Moc lidí sem nechodí, že jo Marty? To bude asi tim, že k sobě dneska není nikdo dost upřímnej. Já si třeba dokážu přiznat, že bez cigára nedám ani ránu, že jo Marty?“ řekla žena, která na ni promluvila jako první a přehodila si nohu přes nohu.
„Kdo je Marty?“ zeptala se tiše mladíka, který seděl vedle ní.
„To nikdo neví,“ odpověděl jí a dál upřeně zíral kamsi do prázdna.
„Cigára jsou hnus. Je těžký se jich zbavit hlavně pro to, že se snadno stanou součástí tvýho životního stylu. A změnit životní styl, to je sakra fuška. Vim, o čem mluvim…“ řekl muž s tenkým úsměvem a významně pokýval hlavou.
„Abys to měla jednodušší, tak to vezmem popořadě. Každej z nás řekne, na čem je závislej a jak se jmenuje a co proti tomu dělá. A na konci se přidáš, když budeš chtít,“ řekla hlubokým hlasem žena s norkem a začala. „Já jsem Florance. Jmenovala jsem se Julia, ale protože jsem vždycky chtěla bejt Francouzska, přejmenovala jsem se na Florance. Jsem závislá na penězích a na jejich utrácení, řečeno jednoduše. Jak mám při sobě nějaký prachy, hned jdu a utratim je za něco na sebe. Jediný, co proti tomu dělám je to, že obcházim sezení jako je tohle a řikám to nahlas. Tak nějak jsem doufala, že to třeba bude stačit, ale očividně to nestačí…“
„Já jsem Bob,“ pokračoval buclatý muž v květované košili. „Jsem závislej na… Prostě… Já ukradnu, na co přijdu. Jak bych vám to jenom… Nejsem kapsář z povolání, to ne. Já pracuju v rychlym občerstvení. Smažim hranolky, doplňuju zmrzlinu a tak. Ale když pak jedu domů tramvají, přivezu si s sebou kolikrát i pět peněženek, nějaký ty náramky a tak. Dneska je to jednoduší, dneska si nikdo ničeho nevšimne. Lidi jako by se už vůbec nesoustředili… A co proti tomu dělám? Ještě nic, proto sem tady. Abyste mi řekli, co mám dělat…“
„Společně na něco přijdeme, že jo Marty?“ odvětila žena s cigaretou. „Já jsem Meg, tak mi řikaj. Hodně kouřim, hodně čtu. Jestli jsem závislá, to nevim, asi jo. Jo, asi jsem. To bych tu jinak nebyla, že jo Marty? Beru hodně prášků proti tomu kouření, ale říká se, že člověk musí chtít přestat sám, že jo Marty?“
„Tím bys měla začít, Meg. Tím bys měla začít…“ promluvil konečně mladík vedle ní a posunul si brýle o něco výše ke kořeni nosu. „Já jsem závislej na počítačích, na elektronice. Dokonce i teď mám s sebou notebook. Bojuju proti tomu silou vůle. Spoustu počítačů už jsem prodal… Ale pořád to není ono.“
Pak nastalo ticho. Všichni se konečně otočili na muže, na kterého přišla řada. Poprvé za celou dobu, co byla v místnosti, si ho pořádně všimla. Seděl rovně jako pravítko, nevelká ramena schovaná ve vytahané mikině s kapucí. Na nohou měl texasky a v očích jiskru, kterou tu každý postrádal. Tvář měl tak jemnou, že působila téměř žensky.
„Já jsem závislý na životě,“ řekl konečně a místností se rozlehl jeho hlas jako zpěv chorálu. Bylo v něm cosi svěžího, cosi tajemného.
„Pak jsi ten, koho hledám,“ odvětila k údivu všech ostatních a pohlédla mu do očí. Ale ne tak jako hledí člověk na člověka.
„Jmenuji se Lucien,“ pokračoval dál a nevěnoval jí pozornost. „Proti své závislosti bojuji tak, že se zbavuji jejího původce.“
Pak se rozhostilo ticho. Netrvalo příliš dlouho. Pouze tak, aby dalo všem dost prostoru na zamyšlení se nad vším, co slyšeli a na politování sebe sama.
Konečně pochopila, co se od ní očekává, a tak promluvila.
„Já jsem Gabriela. Než jsem sem vešla, nevěděla jsem o své závislosti. Teď můžu říct, že jsem závislá na vás. Na vás všech. Bez vás totiž nemohu žít.“
„Páni…“ hlesla Meg.
„Vraťte se domů. A začněte konečně žít. Dřív, než přijde smrt,“ řekl Lucien a jen ona plně porozuměla jeho sdělení. Všichni ostatní se skutečně zvedli a jeden po druhém tiše opustili místnost. Síla jejich odhodlání začít znovu byla téměř hmatatelná. Florance si svlékla norkový kožich, položila jej na židli a bez jediného ohlédnutí odešla. Odešla jako Julia.
„Myslím, že bychom v našem rozhovoru měli pokračovat někde jinde, Gabrielo. Tahle místnost přecijen nepůsobí příliš pohostinným dojmem,“ promluvil Lucien a když vstal, nabídl jí rámě.
Sotva však vykročili z místnosti, ocitli se v malé kavárně přeplněné lidmi, kteří toužili po společnosti a odpočinku. Posadili se ke stolku u okna a objednali si dva turky. Běhal jí mráz po zádech, když si uvědomila, že nikdo z těch lidí nemá tušení, že ten štíhlý muž u okna…
„Vím, proč jsi za mnou přišla, ale obávám se, že ti nemohu nijak pomoci,“ řekl Lucien a usrkl horké kávy. Na spáncích mu na chvíli naběhly žíly, jak se jeho tělo vzpouzelo vroucí tekutině.
„To mi říká každý a už toho začínám mít plné zuby. Chci po tobě jen, abys je ušetřil. Donutím Paraclety, aby tento svět opustili, a po tobě chci, abys je nechal žít, až tu nebudeme. Jsem si jistá, že dokážou přežít i bez naší pomoci.“ Lucien se hlasitě zasmál a podíval se na ní jako by se zbláznila.
„Proč bych něco takového dělal?“ zeptal se jí, když spatřil, že ani v nejmenším nesdílí jeho pobavení.
„Protože jsou to svobodné bytosti jako my. Akorát jsme si vsugerovali, že jsou na nás závislí, že bez nás nepřežijí. Ale to není pravda, jsem o tom přesvědčená.“
„Myslíš, že si zaslouží, abych je nechal žít?“
„Ano, po nezbytně dlouhý čas rozhodně ano. Zkázu si v žádném případě nezaslouží. Za tu dobu, co jsem tady, jsem poznala tolik krásy, že to ani nedovedu vypovědět. Mají nárok na to, zůstat zde a uvědomit si její skutečnou cenu.“
„Má odpověď zní ne. Ne, dokud zapomínají na tebe. Probuď v nich tebe, pronikni opět do jejich duší a nechám je žít.“
„Ale jak? Jak to mám udělat? Jsem sama na celé lidstvo!“ vykřikla a vzápětí si zakryla ústa, protože se na ní polovina kavárny otočila.
„V tom ti neporadím. Až se ti to povede, přijď. Přijď nebo si přijdu já pro tebe. A to bych nerad, Gabrielo,“ řekl a něžně ji pohladil po tváři.
Najednou se v ní nahustilo všechno napětí, které v sobě dosud držela. Prudce se odsunula od stolu, vstala a rychlými kroky zamířila ke dveřím. Cestou se o ní zachytilo sotva pár nezaujatých pohledů, ale Lucien ji sledoval bedlivě.
Vyšla ven před kavárnu a chystala se přejít ulici, když do ní vší silou vrazil cizí muž a bez omluvy pokračoval v cestě držíce se za rameno. Ten jeden jediný okamžik, to jedno jediné hrubé gesto v ní probudilo třímající zoufalství a srazilo ji na kolena. Tiše klečela v proudu lidí, který jí obtékal jako hluboká chladná řeka. Čím více měla otlačená kolena, tím méně cítila jejich palčivou bolest. A přesto jí po tvářích začaly téct slzy. Stékaly jí po tvářích a zanechávaly za sebou vytlačené rudé čáry. Cesty. Od jejich zrození až po samý konec. Skapávaly jí na červenou blůzu a vpíjely se do látky. A bylo jich čím dál víc. Nahlas vdechovala okolní vzduch jako by se dusila a plakala víc a víc. Až se pláč změnil v hysterický brek a ten zas v ohlušující křik. Klečela uprostřed ulice nevšímavých tváří a křičela, až jí praskalo hrdlo. Klečela ve špíně zatuchlého města a volala po spáse, brečela jako nikdy. Jako nikdo. Až to malý chlapeček stojící opodál nevydržel, přistoupil blíž, objal ji kolem ramen a rozplakal se taky. A s ním i žena v dlouhém plášti, která seděla na lavičce a celou dobu ten výjev tiše pozorovala. Plakala a její usedavý nářek protínal srdce kolemjdoucích, trhal lidskou pýchu na kusy a pronikal do těch nejtemnějších zákoutí. Proud lidí se zastavil a zaposlouchal se do té melodie zoufalství, která otřásala celým bytím. A plakali další. A další. Chodník se zalil slzami těch, kteří neplakali od dob svého dětství i těch, co probrečeli každou noc. A ten smutek, který náhle dosedl na celé město jako těžká deka, je k sobě připoutal. Spojil je a donutil je vyplavit ze sebe všechno, co tak dlouho skrývali. Všechno, co je celá léta tížilo na duši, co se nikomu neodvažovali říct. A lidé, kteří se viděli poprvé v životě, se začali objímat. Bezděčně, ale upřímně. V jeden okamžik všichni naráz poklekli a klečeli společně s ní, plakali společně s ní. Spatřili ji, pocítili ji. Zatoužili po ní. A Lucien dopil kávu. Dýchl na okno kavárny a dlouhými prsty na něj napsal roztřesenými písmeny ANO. Vyšel z kavárny, klekl si vedle ní a do kaluže bláta rozprostírající se před nimi vepsal: „Jak se jmenuješ?“
Otočila se na něj a usmála se.
„Jmenuji se…“