Zatím bez názvu

Úvod
My všichni potřebujem anděly. Každej z nás potřebuje svýho anděla. Jsou s náma od narození. Ne… Byli s náma ještě, než jsme se narodili. Jsou to čistý duše, který s náma všechno přetrpěj. Jsou to skrytý naděje uvnitř nás.

Kapitola 1.: Konec světa
Malá Suzi–Lou, tak říkali mojí mámě, i když už jí táhlo na 60. Když jsem byla malá, tak jsem se mámy ptala, jestli jí nevadí, že jí tak řikaj, protože je „už přece velká pani“. Máma se na chvíli zamyslela, vydechla dým z cigarety a dlouze se na mě podívala. Pak řekla: „Věk se neměří podle toho, jak starý je tvoje tělo. Ale podle toho, jak stará se cejtíš uvnitř.“ Přitakala jsem, i když jsem tehdá vlastně nerozuměla, co říká, a po chvíli jsem se zeptala, jestli se teda uvnitř cejtí jako malý dítě a jestli to je správný, když už je přece máma. „Zlatíčko, na tom není nic špatnýho. Jedině děti totiž viděj svět takovej, jakej fakt je. Dokážou se divit i naprosto běžnejm věcem, který dospělý berou jako samozřejmost. Každej den je pro ně nový dobrodružství. A přesně tak se cejtim a jsem za to ráda.“ V ten moment jsem nejspíš poprvý pochopila, že moje máma je úplně jiná než všechny jiný mámy a že ví, co život znamená. Snad kvůli místu, odkud pocházela…
Vyrůstala jsem v malý, zapadlý vesničce na pobřeží velký matky Británie. Když řikám zapadlý, tak myslim tak zapadlý, že dodneška není na mapě. Dneska bych to nazvala spíš komunitou, ve který si malá skupinka lidí žije prostě po svým, a o okolní svět se nezajímá. Ale když jsem byla malá, tak tahle vesnice představovala celej můj svět. A tehdy jsem si s tím fakt vystačila.
Na ceduli před prvním barákem stál nápis „Konec světa“, ale když jste k tý ceduli přišli blíž, mohli jste vidět, že pod tim kdysi bejval jinej nápis. Někdy v době mezi tim, než moje máma začala chodit do školy a tim, než se vůbec narodila, stál na tý ceduli nápis „Zapadákov“. Když byl zvolenej novej starosta (fakt tam takovou funkci máme, zas takovej zapadákov to neni), tušim, že se jmenoval Sam Jones, uspořádal velký zasedání. Velký zasedání znamená, že se celá vesnice sejde ve stodole u Bradleyovejch. Člověk by si pomyslel, že se takový velký zasedání bude konat když je potřeba probrat něco doopravdy důležitýho, ale na Konci světa se zasedání konalo aspoň jednou do tejdne, jelikož se každej chtěl podílet na jakýkoliv prkotině a každej chtěl o všem rozhodovat (teď si vlastně nejsem tak jistá, na co tam ta funkce starosty vůbec je). Abych se vrátila… Starosta teda svolal velký zasedání a promluvil k národu. Chci říct k obyvatelstvu. Řek jim, že si myslí, že „Zapadákov je víc než urážlivej název pro tak krásnou vesnici jako je ta naše“ a že navrhuje, abychom jí přejmenovali. To se ví, že trvalo několik hodin, než se shodli, protože něco tak důležitýho se už dlouho neřešilo a každej má jinej vkus. Padaly různý návrhy od „Chaloupkova“ až po „Důležitov“. Nakonec se ale zved starej Morrison, kterýmu v tý době táhlo na stovku, a řek: „Přiznejme si to. Jsme ta nejzapadlejší vesnice v celý Británii. Nikdo neví, že existujem. Vždyť sem ani nikdo nejezdí, tak proč to tu nějak pojmenovávat? Tohle je konec světa…“ Načež starosta zaječel „To je ono!“ a název byl na světě.
Se mnou to vlastně bylo docela podobný jako s tim názvem. Moje máma zjistila, že je těhotná v době, kdy za a) právě dala mýmu tátovi sbohem a za b) bylo už moc pozdě na potrat. Takže jsem byla silně nechtěný dítě se silně zavánějící budoucností. Máma se mi chtěla pomstít tak, že mě hodlala pojmenovat Gertruda. Když to pak řekla svojí nejlepší kamarádce Sally Waltersový (který jsem nikdy neřekla jinak než teta Sally Waltersová, prostě proto, že se mi to příjmení líbilo), posadila Sally mámu do křesla a vážně si s ní promluvila.
„To jméno má být pomsta?“ zeptala se Sally.
„Svým způsobem jo.“
„Tak to je zatraceně špatně, má milá. To dítě za nic nemůže. Je v tom úplně nevinně, to bys přece pochopit mohla. Už tak to bude mít těžký bez táty a ještě s takovou mámou… Nedělej jí to ještě horší.“
A moje máma se smrtelně urazila. Odešla k sobě domů (respektive do domu jejích rodičů) a zavřela se na dva dny v pokoji. Byla vzteky bez sebe kvůli tomu „s takovou mámou“. Jak nad tim tak přemejšlela, došla k rozhodnutí, že bude nejlepší máma, jakou kdy tahle vesnice zažila a že mi udělá život krásnej navzdory osudu. Pak šla rovnou za Sally a řekla jí: „Možná nejsem úplně dokonalá a až doteď jsem vedla hodně nezodpovědnej život, ale jsem odhodlaná se změnit a budu pro Judy ta nejlepší máma, jakou by si mohla přát.“ A dodržela to.
Když jsem se narodila, říkali o mě, jak jsem krásná a že jsem boží zázrak. Máma říká, že jsem byla to nejkrásnější mimino pod sluncem a že jsem se pořád usmívala. Když jsem povyrostla do školního věku, říkali o mě pořád, že jsem krásná, ale taky že jsem vtělenej ďábel. Jsem prej krásná po mámě a divoká po tátovi, se kterym se máma rozešla, protože s nim nechtěla odjet do Londýna. Bůhví, jak by to všechno bylo, kdyby s nim tenkrát odjela…
Nejstarší vzpomínky na dětství, který mám (a který máma stejně musela doplnit), jsou z doby, kdy jsem začala chodit do školy. V Konci světa nechal táta toho starosty, co se zasloužil o změnu jména, postavit první školu. Byla to fakt hodně malá škola, protože nás děcek tam taky bylo pomálu. Neměli jsme žádný školený učitele, nikoho s titulem, dokonce ani nikoho, kdo by měl vysokou školu, protože nikdo takovej prostě v Konci světa nebyl, ale učili nás lidi z města, který byly vzdělaný víc, než byste čekali. Učili nás kromě počítání a čtení a psaní taky, jakej život je, na co se máme připravit a jak se máme jeden k druhýmu chovat. Byla to škola života. Úplně jiná než běžný základky ve městech. Dodneška jsem vděčná za to, že jsem chodila právě do školy na Konci světa a ne kdekoliv jinde. Jenom málokde (a možná vůbec nikde) by mě naučili to, co tam.
V první třídě jsem seděla se Sarah Leeovou, pihovatou holkou s gigantickou dírou mezi zubama, v poslední lavici. Měla jednu strašnou vlastnost – skoro nemluvila. Pro čertíka, kterej právě vyskočil z krabičky, to byla ta nejhorší sousedka, jakou si moh přát. Když mě výklad bavil, dokázala jsem sedět jako přibitá a ani nehlesnout, ale když se hodina vlekla (což bylo prakticky každou hodinu matematiky pana McAllistera), chtěla jsem si povídat se svou sousedkou. Což ale nešlo, protože Sarah vždycky jen kejvala, a tak jsem zlobila. Mojí oblíbenou zábavou bylo kreslení karikatur učitelů, který jsem následně poslala po třídě, a tim způsobila nezastavitelnej smích všech spolužáků. Učitel pak obvykle až do konce hodiny řešil, kdo to nakreslil. Jinak jsem dělala klasický lumpárny jako střílení papírků po učitelích i spolužactvu, napínačky nebo lepidlo na židli, čmárání po lavici, házení všemožnejch předmětů a tak dále…
Babička říkala, že je ve mně skrytý zlo a dávala to za vinu mámě, protože mě „nemilovala od prvního okamžiku“. Já si myslim, že jsou to jenom kecy… Nebylo ve mně nic víc zla než ve kterymkoliv jinym dítěti z Konce světa. Jenom jsem si uvědomovala, že žijem jen jednou a nestálo by za to žít, kdyby člověk jenom seděl na zadku a přikyvoval. Měla jsem jen obrovskou radost ze života. Ale byla jsem divoká, to asi jo…
Na konci třetí třídy, den před začátkem prázdnin, mi máma oznámila, že pojedu na měsíc k tátovi do Londýna. Mohla jsem se vzteknout… Utekla jsem k řece, tam si dřepla na břeh a zírala do vody, dokud nezapadlo slunce a nenašli mě.
„Co mi to děláš, Judy…“ řekla máma, když mně našla a sedla si vedle mě.
„Já? Spíš co děláš ty mně, mami?“
„Co ti dělám? Zajišťuju ti budoucnost, zlatíčko. Musíš pochopit, že nebudeš celej život trčet tady,“ rozmáchla se rukou a povzdechla si, „Časy se mění… Já jsem tady možná strávila celej život, ale to protože mi nic jinýho nezbývalo. Ty až vyrosteš, budeš chtít objevit svět. Budeš chtít cestovat, to mi věř. Já jsem taky chtěla, ale nebyly peníze…“
„Nebudu chtít cestovat, mám to tu ráda, mami. Konec světa je to nejkrásnější místo na světě. Copak se neřiká ‚To nejlepší nakonec.‘?“
„To říkáš teď… Počkej, až ti bude dvacet a zjistíš, že zbytek života strávíš v dřevěný chalupě obklopená pořád těma samýma lidma.“
„Ale já tátu vidět nechci…“ začala jsem trochu natahovat.
„Proč ne?“
„Ještě se ptej…“ následoval přísný pohled á la „jak to se mnou mluvíš“, „Nechápu, že se nezajímal dřív. Musel přece vědět, že jsem na světě. Kdyby o mě fakt stál, tak by přijel hned, jak by se dozvěděl, že jsem na světě…“
„Víš, miláčku, tak jednoduchý to zas není. Tvůj táta se v Londýně oženil… Proto se za náma nerozjel hned, jak ses narodila. Má teď svojí rodinu. Ale řek mi, že se o tebe postará, až budeš větší. A před tejdnem mi poslal dopis, že by byl rád, kdybys přijela na prázdniny a konečně jste se poznali.“
„Tim hůř! Nechci si připadat jako křen…“
„Ale jdi ty… Zamiluje si tě a myslim, že ty jeho nakonec taky. Měla bys poznat svýho tátu. Za pár let by sis to mohla pěkně vyčítat. Dej mu jeden měsíc.“ Následovala dlouhá odmlka. V hlavě mi běželo snad tisíc různých myšlenek. Představovala jsem si tátu, jeho novou ženu a jeho děti.
„Jeden měsíc a ani o chlup víc.“