Jméno

Zívla. Tahle práce byla nekonečná. Nebo se taková alespoň zdála. Zoufale se zahleděla na hodiny na protější stěně. Ještě asi tak pět hodin, než někdo přijde, aby ji vystřídal. Chmurně si povzdechla. Jak moc nesnášela tyhle noční šichty. Prsty zuřivě klofala po ploché klávesnici notebooku. Její práce byla skoro hotová, ale to nic nemělnilo na tom, že tu bude muset zůstat a vyčkat do rána. Zahleděla se na mrtvé tělo na stole. Už dodělala pitvu a teď musí ještě sepsat úmrtní listinu. Mladá dívka na stole byla napřed znásilněna a potom ubodána nožem. Rány měla v okolí podbřišku, několik v okolí genitálií a potom jednu v hrudi. Zvedla se od stolu a přešla k dívce. Zahleděla se na její mrtvou tvář. Už si zvykla na ten strnulý výraz, ani ji nepřekvapoval. Pracovala v téhle márnici už dlouho. Asi až moc dlouho.
„No, děvče, tak tě ještě zavřeme do mrazáku, aby jsi se nám nezačala kazit..“ promluvila k mrtvole a jemně ji popleskala po tváři. Co asi bylo to poslední, co viděla? Kde asi byla teď? Kdo ví?
„Jseš magor, Salome..“ oznámil jí hlas ode dveří. Ani se tam nepodívala.
„No, alespoň nemám snahu s nima souložit, Johne.“ ušklíbla se ošklivě.
„Jako kdyby já jo...“ odpověděl jí pobaveně.
„Ne, ty je jen půjčuješ partičkám úchylnejch studentů, ať si s nima dělají co chtějí, že?“ vrátila mu to a konečně se otočila. Johna neměla noc ráda. Byl to magor, co se nestaral o ostatní, jen o sebe a svůj bankovní účet, který po tu dobu, co pracoval v márnici rapidně ztloustl.
„Dokaž mi to...“ zašklebil se na ni arogantně. Vlastně to nebyl až tak ošklivý kluk, byl jen neskonale slizký. Dlouhé, matně hnědé vlasy nosil spletené do prostého copu den co den. Na úzkém nose se mu leskly kulaté brýle a za nimi skoro žluté oči. Hadí oči. Jediné, co na něm bylo opravdu krásné byla jeho ústa. Plná, světlounce růžová, krásně vykrojená. Akorát na líbání. Škoda že se tak často ironicky a samolibě šklebila. Všechno tohle obsahoval jeho kulatý obličej. Rozhodně Salome převyšoval asi tak o třicet centimetrů. A to jeho oblečení. Na začátku jí ten vágusácký styl oblékání připadal zajímavý, ale po čase přehodnotila své názory. A pod oblečením? No, tam vypadal taky dost dobře. Stačila si ho prohlédnout za tu jednu dlouhou noc, kdy se spolu s ním opila a následně vyspala, dostatečně. Ne, nebyl ošklivý. Jen charakterně pokřivený.
„Jednou mi to třeba vyjde..“ usmála se na něj mile a potom pohlédla na kluka za ním. Neznala ho.
„A tohle je kdo?“ zeptala se chladně a zastrčila mrtvé tělo do mrazáku, box 12. Zavřela dveře a naťukala kód. Zvědavě se otočila, když John mlčel.
„No?“ pobídla ho. Ale on si prohlížel zápis na jejím stole.
„Znásilněna a ubodána?“
„Jo, přivezli ji večer. Nevypadala moc dobře, ale už jsem to zvládla...“ vysvětlila klidně a oplachovala si ruce pod kohoutkem. Nasála sladkou vůni parfému toho kluka. Stál za ní. Ani nevěděla, kdy se tam dostal. Překvapeně se otočila, když se k ní naklonil.
„Salome LaFay?“ zeptal se jí. Pozvedla jedno obočí. A potom přes jeho rameno hodila pohled na Johna.
„Zkroť si toho svýho kamaráda, nemám zájem..“ Znovu se na mladíka zahleděla. Měl v sobě něco ženského. Jemné, příjemné rysy tváře, krásné, fialové oči mandlového tvaru, klenuté světlé obočí, příjemná křivka usmívajících se rtů, úzký, rovný nos, dlouhé zlatavé vlasy, svázané v prostém culíku, ze kterého se mu uvolnilo do tváře několik pramenů. Ano, ženského, ale ne zženštilého. Naklonil se k ní a položil jí ruce na ramena elegantním gestem. Překvapeně zamrkala.
„Milé přivítání, Salome.“ Dívala se mu do očí a cítila něco zvláštního. O co mu sakra šlo? Vytrhla se z jeho držení a přešla ke svému stolu.
„Tak a dost!“ štěkla na Johna.
„Buď okamžitě vypadnete, protože tu jistojistě nemáte co dělat, nebo mi představíš svého kamaráda a hlavně ho zapíšeš do támhleté knihy...“ pronesla s pohledem přímo upřeným na Johna a rukou naznačila knihu u dveří, do které se zaznamenával každý, kdo do márnice vstoupil.
„No, to asi nepůjde, má milá Salome. On je tu se mnou jen na skok, potřebuju si vzít od vedle své věci a zase půjdeme, slibuju, ale musím si je vedle sbalit. No, tak snad se tak moc nestane, když tady s ním chvilku počkáš a my potom zase půjdeme...“ usmál se na ni John tím svým slaďoučkým způsobem. Stejně se smál, když jí provedl nějakou ohavnost. A že jich za poslední rok nebylo málo.
„Proč bych to dělala?“ vrátila mu stejně sladce.
„No, protože tě požádám?“
„A to má na mě zapůsobit? Posledně, když jsi mně prosil, jsem našla v botách mrtvou myš. Mimochodem, stále jsi mi nezaplatil účet za jejich vyčištění, drahoušku..“ John pokrčil rameny.
„To se tak stává..“ souhlasil a s pískáním odešel, aniž by nějak vnímal její kletby.
„Hajzl!“ zavrčela si pro sebe a posila se ke stolu. Začala psát zprávu a skoro ani nevnímala, co se kolem děje, dokud ji ten kluk zase nestál za zády. Pohlédla na něj nahoru.
„Proboha, baví tě to?“ Začínal ji vážně točit. Pokrčil s úsměvem rameny.
„Vztek ti sluší... Proč tu vlastně pracuješ?“
„Do toho ti nic není...“ usadila ho. Sklonil se k jejímu uchu.
„Myslím, že vím... Když se tak zahledím na tu tvou krásnou tvář...“ začal jí vyprávět a prsty ji hladil po líci. Nemohla se ani pohnout. Teplo jeho dechu jí lechtalo na krku a uchu. Bylo to sakra příjemné.
„Černé vlasy, šedé oči. Hrdá, aristokratická, krásná tvář... Láska k piercingům a tetováním. Miluješ černou barvu a tahle práce tě baví, protože vždycky, když vejdeš do téhle místnosti a nasaješ ten sladký odér smrti, přijde ti, že odhaluješ její tajemné kouzlo. Že jsi jí blíž, než jsi byla dřív, když jsi se sebepoškozovala. Ale to už neděláš. Ne, teď si povídáš s mrtvolami. Je to pro tebe snazší, než si povídat s živými lidmi. V dětství jsi zažila nějaké trauma, které tě poznamenalo. Proto ta černá a jizvy na rukách, které schováváš za obvazy...“ vyprávěl jí nezúčastněně do ucha a přitom jí rukou sklouznul po těle na ruku a palcem pohladil pod sněhově bílým obvazem přesně křivku jedné jizvy.
„A když potom přijdeš domů, musíš jít hned do sprchy a smít ze sebe tu vůni, protože ti připomíná, že všichni jsou smrtelní. Někdy doma pláčeš nad osudy těch tady, ale nikdy bys to nepřiznala. Ale já to vím. Vím i to, že jsi spala s Johnem a že se ti to líbilo, ale to mi on neřekl..“ šeptal dál a rukou klouzal po upnutém tričku nahoru, aby sevřel v dlani tíhu jejího ňadra.
„Ne, stačí se mi zahledět na tebe, na tvé tělo, tvé pohyby a vyčtu to z tebe jako z otevřené knihy. A ještě něco vím.. Když stojíš ve sprše, lítostivě si prohlížíš své jizvy a říkáš si, žes to měla udělat, ještě když jsi měla odvahu.. Jsi totiž teď zbabělá a znovu bys na sebe nesáhla... Hmm? Trefil jsem se?“ Letmo ji políbil na ucho. Prudce se na židli otočila a napřáhla se, aby ho praštila. Ale neudělala to. Zarazila se kousek od jeho obličeje. Utopila se v těch jeho očích. Pohnula rukou, ale jen proto, aby ho pohladila. Ohromeně zírala na svou rukou, jak konečky prstů hladí jeho usmívající se rty. Hleděl na ni se zvláštním zaujetím a zapálení. Skoro jako psychopat na svou oběť, nebo něco takového. Jemně ji sevřel kolem ramen a donutil ji posadit se na desku stolu. Udělala to bez nejmenších protestů. O co jde, ptala se sama sebe. Usmíval se na ni.
„Vím, že jsem se trefil, Salome. Já mám vždycky pravdu...“ šeptal jí sladce do ucha a přitom jí rozvazoval obvazy na štíhlých rukách. Nechala ho. Nemohla se totiž ani pohnout. Stále se mu upřeně dívala do očí a cítila nekonečnou slabost, která ji svírala.
„No tak, udělej to... Teď!“ přikázala a podal jí skalpel, kterým předtím zkoumala znásilněnou dívku. Sevřela ho v dlani. Jeho tíha na prstech ji uklidňovala. On se k ní naklonil, rukou sevřel její dlaň a pomohl jí si podřezat žíly. A přitom ji políbil na rty. Líbal ji, když umírala. A těsně předtím ji najednou pustil a couvnul z jejího dosahu. Fascinovaně zíral na její krev všude kolem ní, na její výraz ve tváři, na to překvapení v šedých očích.
„Johne!“ zavolala slábnoucím hlasem.. Ale nemohla vědět, že John tu tenhle večer nebyl, protože měl zrovna plné ruce práce, aby vykrvácel ve své sprše, ani to, že se tam nad ním skláněl tenhle mladík, líbal ho na rty a šeptal mu podobná slova jako jí. A že to byl John, kdo ji tomuhle klukovi prásknul. A on jí to jistě neřekne. Všechno kolem ní se rozmazávalo a tmavlo, jen on zůstával stejný, stejně krásný. Naklonil se dopředu a zabořil ruku do její hrudi.
„Řekni mi to... Svěř se mi s tím jménem..“ pošetal jí zase do ucha.
„Brandon Stoker..“ řekla přerývaně jméno kluka, se kterým chodila a kterého opravdu milovala. Jako John ji. Vydechla, když ruku zase vyndal a mezi prsty mu problikávalo jedovatě zelené světýlko.
„Mám další...“ oznámil do tmy.
„To není fér!“ zlobil se jiný hlas. Ale to už ona neslyšela. Byla mrtvá. Vedle usmívajícího se mladíka se zčistajasna zjevil druhý. Byl mu hodně podobný. Jen vlasy měl černé a oči zelené.
„Na to že jsi anděl, jsi pěkná svině..“
„Hmm.. Asi jo, ale sázka je sázka. Stále mám o dvě duše víc než ty, lásko...“ usmál se na něj ten fialovooký a sladce ho políbil na ústa.
„To se ještě uvidí, lásko...“ odpověděl mu zelenooký.
„Ano, to se uvidí.. Musím ještě navštívit Brandona Stokera a Salome mne jistě ráda doprovodí...“