Pokoj za dveřmi

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi byl sluncem prosvícený pokoj, vonící po kalách...

***

Elen se probudil do světlé tmy pozdně letní noci a unaveně si protřel oči, aby se trochu probral. Nenáviděl vstávání. Probouzení mu nevadilo, ale vstávání ano. Hlavně to, kdy se vyloupnul z deky jako hrášek z lusku a ihned ho obklopila neuvěřitelná zima. Tichounce spílal svému bratrovi Simonovi, že zase nechal otevřené okno. Simon si krátil dlouhé noci pozorováním hvězd astrologickým dalekohledem a pravidelně poté zapomínal okno zavřít. Zvedl se do stoje a zimouhřivě se objal. Díky malému množství podkožního tuku mu byla věčně zima, ale tohle ráno se zdálo ještě horší. Popravdě, nikdo o něm nemohl říct, že je hubený. Protože on byl přímo vyhublý. Už dlouhou dobu, přesněji od okamžiku, kdy přestal růst se houpal na hranici podvýživy, ale nemohl se svou váhou nic udělat. Narovnal se v ramenou a hrdě prošel dveřmi pokoje. Ale napřed ještě očima zkontroloval rysku na dveřích, kterou tam asi před třemi lety nakreslila jejich matka. Tehdy byl nadšený, že měří sto devadesát dva centimetrů, a je tedy o celé tři centimetry vyšší než o dva roky starší Simon. Nadšeně se usmál na hladinu černé kávy ve svém bílém hrnku. Vypil ji na jeden zátah a potom zamířil do koupelny. V zrcadle nad umyvadlem si prohlížel svou tvář. Gumičkou si svázal dlouhé, rudé vlasy do drdolu na temeni. Nemít na tváři jednodenní strniště, vypadal by jako holka. Namočil si tvář a potom si ji napatlal pěnou na holení. Zaujatě sledoval stříbrnýma očima přesné tahy holícího strojku. Znovu si opláchl tvář, tentokráte aby smyl zbytky pěny. Prohlížel si svůj obličej. Jemné, měkké rysy tváře, světlé, plné rty, mandlový tvar očí, stříbrná barva duhovek. Jediný ostrý rys byla špičatá brada.
Oblékl si své oblíbené černé oblečení, tedy pohodlné, trochu obtáhlé tílko, košili s obrázkem na zádech a kilt. Kolem úzkých boků si obmotal kožený pyramidkový pásek. Prostě se musel lišit. Starým pahýlem kosmetické tužky si orámoval černě oči a usmál se na sebe. Vlasy si nechal svázané v drdolu. Příjemné letní počasí, které se nenadále vytvořilo za stěnami domu ho nakonec vylákalo ven. Zajde za Damienem a Jane.

***

Pokoj se zdál dokonale prozářený slunečním světlem, jako by za velkým oknem stále vládlo léto. Teplý vánek líně pohupoval čistě bílými záclonami a příjemná vůně kal se rozlévala pokojem v pravidelných vlnách. Nestál tam jediný kus nábytku. Jen prázdný pokoj. Na podlaze ležel bílý koberec s dlouhými chlupy. A na stěny obyvatel pověsil spoustu portrétů a fotografií, někdy skoro až bezhlavě. Některé tváře neměly skoro žádné rysy, jindy to byla třeba jen výrazná ústa nebo oči, bodavá barva vlasů. Další se zdály být dokonale prokreslené až do detailu, ale třeba v šedivých tonech. Přesto všem těmhle obrazům vládla obrovská olejomalba ve středu, na které se nádherně usmívala drobná žena. Zářivě červené vlasy svázané do prostého uzlu, prosvícené sluncem. Oči díky úsměvu skoro zavřené, překryté dlouhými řasami.

***

Zachumlal se do černé košile a proklínal se, že si nevzal s sebou také návleky. Nebo mikinu. Kolem už dávno bylo světlo a asi tak osm hodin ráno, spíše něco po. Věděl, že ho Damian roztrhne jak hada, až ho probudí, ale o to víc se zlomyslně těšil na jeho rozespalý výraz. V papírovém sáčku vláčel několik ještě teplých koblih, plněných čokoládou, které jak Damian, tak Jane milovali. Damian a Jane. Nejzvláštnější pár, jaký znal. Damian, zarputilý rastafarián, a Jane, modrovlasá vojanda se svaly jako Rocky. Zastavil se na přechodu, kousek od jejich bytu. Už se těšil do tepla. Kolem sice proplouvalo několik nešťastných jedinců, kteří museli do práce, jen v tričkách, nebo košilích s krátkým rukávem, ale to, co pro ně byl letní pařák, pro něj byl chladný den. Světlo konečně přeskočilo a on se vydal dál. A dál přemýšlel o svých přátelích. Damiana znal déle než Jane. V podstatě od svých deseti let, kdy se přistěhoval do Bostonu a zjistil, že tenhle zajímavý kluk je jeho soused. Damian už od mlada ujížděl na reggae a Boba Marleye považoval za Boha. A od svých desíti snil o tom, že jednou pojede na Jamajku, což si loni, právě s Jane, splnil. Když byli malý, často je lidé považovali za bratry, nebo alespoň blízké příbuzné, protože Damian byl také vyhublý, vytáhlý a vykulený. Ale pyšnil se čokoládovýma očima a hnědými, rošťácky rozcuchanými vlasy. Elen tak vypadal také, jen vlasy měl víc do zrzava. Časem ještě více zryšavěl, až nakonec jeho vlasy získaly neuvěřitelně rudou barvu. Ale zpět k Damienovi. Jak se věkem oba měnili, (i když vlasy si nechávali růst oba) Damian stále více pronikal do tajemného světa hráče – kytaristy. A to co dnes, po téměř deseti letech vytrvalého tréninku, zvládal zahrát na svou osmnácti strunnou kytaru, (kterou neustále tahal s sebou) bylo až neuvěřitelné. A někde tou cestou léty přišel k dlouhým dreadům (až po pás a prý je bude mít delší, než kterýkoliv z Bobových synů, což je svým způsobem úctyhodné předsevzetí,) pečlivě sestříhané bradce, jamajskému slangu, kytarovým mozolům, pořádné výšce, marihuaně a lásce k Jane.

Damiana s Jane seznámil právě Elen. Znal Jane z výtvarky. Dřív to bývala vyloženě hezká holka, blondýna se souměrnou postavou, neustále na podpatcích, v krátké sukni a upnutém tričku. Elen se s ní dal do řeči více méně ze zvědavosti a z přirozeného zájmu znát všechny a být apolitický. Což se mu navzdory jeho image dařilo. Mezi kamarády měl všechny druhy lidí a byl na to náležitě pyšný. Z Jane se stala jeho nejlepší kamarádka, i když Damiana nemohla nikdy předehnat. Přesto je navzájem nikdy nepředstavil, protože každý byl, podle něj, z jiného světa. Seznámil je, až poté, co Jane jedné zimní noci někdo v jakémsi podniku opil, následně znásilnil, okradl a zanechal ležet velku nahou na sněhu. Elen jí potom pomáhal se ze všeho dostat. Tehdy se dost změnila a Elen se ani moc nedivil. Začala pečlivě cvičit a posilovat, vyměnila šatník (teď už nosila jen kalhoty, nejlépe maskáčové nebo černé, někdy i tříčtvrteční, volná trička a mikiny,) ostříhala si ty nádherné dlouhé vlasy asi tak na pět centimetrů a obarvila je na modro. Postupem času a střídáním barev teď vlasy zářily všemožnými modrými, od pastelové, přes petrolejovou, až po námořnickou modř a černou s modrým odleskem. A v kapse teď nosila ocelového boxera a ve vysokých kanadách, bez kterých ven nevyšla, ostrý nůž.

U nich to byla láska na druhé setkání. Při tom prvním už Damien nevnímal svět, když Jane přišla. Už jen ležel na gauči a cosi si pro sebe brumlal. Elen se ani nenamáhal je představit, protože věděl, že by si to Damian stejně ráno nepamatoval. O to víc ho překvapilo, když se Damian najednou nečekaně ve své opilosti zvedl do stoje a nemotorně se pokusil Jane vzít za ruku. Samozřejmě minul. Zato zasáhl její tričko a s vervou sobě vlastní ho roztrhl. Překvapeně na sebe zůstali zírat, když mu Jane dala pěstí pod levé oko, přitáhla si rozevláté oblečení k sobě a utekla. Damien jí potom několik dní posílal omluvné dopisy po všech, co ji znali. Elen z toho byl hodně pobavený. Tak krotkého Damiana už dlouho neviděl.

Při druhém setkání ho strhla z přechodu těsně před projíždějícím autem a tak mu zachránila život. A podle Damiana, v ten okamžik, kdy tam na něm ležela, vyděšeně mu zírala do očí a dusila ho, se do ní zamiloval. Navěky. Amen. Jane byla v téhle definici střídmější a shovívavě se při Damienově rozšafném vyprávění usmívala. Ale milovala ho.

Elen se usmíval jako sluníčko a tak nějak zapomínal na to se třást, i když mu stále byla zima.

***

Oknem v pokoji zazářilo slunce jako čerstvá supernova a osvítilo vše čistě bílým světlem, až z toho skoro bolely oči.

***

Elen vylovil z kapsy své Nightmare Before Christmas tašky klíč, kterou mu Damian hned po nastěhování svěřil, a odemkl si dveře. V temné chodbě si zul vysoké Gladiátorky a postavil je na jejich vyhrazené místo ve skříni. Na věšák hodil košili a černou palestinu, kterou si až do teď bránil krk proti chladu. Měl těchto šátků spoustu ve všemožných barvách. Damien a Jane mu dvě přivezli z Jamajky, několik jich dostal od přátel k různým svátkům, narozeninám a vánocům. Takový universální dárek. Pokaždé z nich měl totiž radost. Pootevřel dveře do pokoje, ze kterého si Jane vytvořila posilovnu a houknul:
„Snídaně!“
Jane se zarazila ve cvičení. Visela zavěšená za nohy v kolenou na hrazdě a cvičila břišní svaly, když se přitahovala hlavu ke stehnům. Teď tam tak visela jen ve sportovní podprsence a krátkých kalhotkách.
„Dobré ráno...“ zazubila se na Elena. S ním nijak neřešila svou nahotu, nebála se toho, že by někdy zneužil svého privilegovaného místa. Důvěřovala mu.
„Dobré...“ vrátil jí pozdrav. Jane se spustila dolů a zamířila do kuchyně uvařit kávu a cestou převzala sáček s jídlem. Elen se vydal probudit Damiana. Ten ležel zamotaný v dece na manželské posteli a chrápal jako motorová pila. Oblečený dnes naštěstí byl alespoň do spodního prádla.
„Vstávej, snídaně přišla.“ zařval nadšeně Elen hned ve dveřích.
„Co-o.. Áááá....“ zaječel překvapeně zmatený Damian. Prudce se posadil na posteli, dready se rozlétly kolem a chytil se za hlavu.
„Elene..“ zaskučel po chvilce, kdy Elen prudce otevřel velké oko a roztáhl závěsy.
„Já tě nenávidím..“ dodal zmoženě.
„Ale neříkej...“ zubil se Elen a hodil mu kraťasy, které se válely na podlaze u okna.
„Dík.“ zazíval Damian a oblekl si je. Nosil je od té doby, co přijel z Jamajky. Vlastně.. Ukradl na Jamajce státní vlajku a nechal si z ní od Elena ušít tyhle kalhoty. Prý je nikdy nesundá, respektive, nikdy si neobleče jiné. Elen radši nepřemýšlel, co bude dělat v zimě. Damian se tričkem neobtěžoval a poslepu dopajdal do koupelny. Elen na něj počkal. Pohodlně se posadil na postel, následně si lehnul.
„Uvařila jsem kafe, čeká v kuchyni..“
„Díky Jane, jsi poklad..“ usmál se Elen, ale nezvedl se z postele. Jen otočil tvář stranou, když se Jane začala oblékat. Moc neřešili soukromí, ale přeci jen, sledovat kámošovo holku, jak se převlíká, je moc. Přivřel oči a zasnil se, co se bude dít za pár hodin. Hrozně se těšil.
„Co ti je?“ zeptala se zvědavě Jane, když se nad něj naklonila a zahlédla ten podivně zasněný, milý úsměv. Elen zamrkal.
„Cože?“ chtěl po ní zopakovat otázku.
„Něco je špatně?“ zajímala se Jane a posadila se k němu.
„Ne, právě že všechno je v pohodě...“ odpověděl jí a přetočil se na záda, aby na ni viděl. Jane ho něžně pohladila po vlasech.
„Jseš divnej...“ pousmála se a dál mu cuchala vlasy.
„Jsem..“ souhlasil klidně. Je divnej. Miluje šití oblečení, malování, focení portrétů a aktů, sbírá mangu (nejradši má Loveless, Count Cain, Kaine, Angel Sanctuary, Parfum Extrait 0, FullMetal Alchemist a Bleach) a anime (Bleach, FullMetal Alchemist, Hellsing, Rurouni Kenshin) čte spoustu knih (někdy i několik najednou,) viděl děsivé množství filmů, chodí skoro na všechny koncerty, pracuje, někdy pozoruje se Simonem hvězdy, jezdí na kole, hraje na bicí, nesnáší nudu, líbí se mu holuby, sbírá staré gramofonové desky, samoukou zvládl finštinu a japonštinu, nikdy nejedl ve fastfoodu a zakládá si na tom, že nelže. Miluje japonskou kuchyni, rád vaří a jednou chce vlastnit hospodu. A...
„Jane?“
„Hmm?“
„Já se asi zamiloval...“ povzdechnul si s úsměvem. Jane zazářila.
„Vážně? Do koho?“ vyzvídala okamžitě. Zářivě se usmál.
„Do Lawrence...“

***

Na stěně pokoje se ještě více prokreslila a zdokonalila kresba mladého muže se sladkým úsměvem a hlubokýma černýma očima.

***

... je homosexuální.
„Co to slyším?“ pousmál se ode ve dveřích Damian. Elen se zase překulil na břicho a kouknul na svého kamaráda. Damian už to zkousnul. Ze začátku to taky bral dost chladně, ale časem začal nadšeně plánovat pro Elena romantické schůzky. Někdy se až Elen musel smát tomu, co všechno dokázal jeho reggae kámoš vymyslet. Po tom, co se Damien ujistil ve dvou věcech (že ho má Elen rád jen jako kamaráda a nemiluje ho jako partnera a že mu nikdy nepřebere Jane) zajásal nad Elenovou odvahou přiznat svou sexuální orientaci.
„Lawrence?“ zamyslel se Damian.
„Neni to ten kluk z malování? Ten co tetuje? Takovej zajímavej účes...“ ujišťoval se.
„Yop..“ souhlasil Elen s okouzleným úsměvem. Jane se nahlas rozesmála a popleskala Elena po tváři.
„Elene, ty jsi ale truhlík... A řekl jsi mu to?“ vyzvídala.
„Ne!“ odmítl okamžitě dotčeně a ublíženě na ni kouknul.
„To nejde takhle z fleku někomu vyznat lásku.. Ještě když nevím, jestli je taky čtyřprocentní..“ Jane se zašklebila na Damiana, který tedy 100% stejný názor nezastával. Lásku jí vyznal na první schůzce, kterou oficiálně měli.
„No a co teda budeš dělat?“ zajímal se Damian a okázale ignoroval Janin upřený pohled. Elen pokrčil rameny.
„To ještě nevím...“ přiznal.
„Pojďme jíst.“ vyzvala je nakonec Jane a cestou zamilovaně objala Damiana.

***

Pokoj za dveřmi zvučel jemným tónem houslí.

***

Elen dopil svou druhou kávu a hodil Damianovi ubrousek, aby si mohl otřít čokoládu z tváře.
„Kam dneska půjdeme?“ začala plánovat Jane.
„Pojďme do kina.“ navrhnul ihned Damian. Elen odmítavě zavrtěl hlavou.
„Já mám dneska výtvarku.“ Damian na něj upřel psí oči.
„Ale dávají životopis Boba Marleyho..“ kniknul.
„Tak půjdeš s Jane, já tam vážně potřebuju jít. Doděláváme akty...“ Damian se zatvářil otráveně a najednou se ďábelsky usmál:
„Ale, ale, ale... Elene, to bych do tebe neřekl.. Kdopak ti stojí modelem, hmm?“ Elen zčervenal až za ušima, zvedl ruce v obraně a začal koktat nějaké vysvětlení.
„Hahááá! Já to věděl!“ zajásal Damian. Elen sklonil provinile hlavu.
„Ale no tak, kámo..“ poplácal ho Damian po rameni, ale to se musel natáhnout přes celý stůl a povedlo se mu převrhnout jeden hrnek s kávou. Ta stekla po stole a opařila mu lýtko.
„Kurva!“ zavřísknul a začal hopsat po jedné noze. Jane ihned zasáhla s rychle namočenou, studenou utěrkou a Damian se úlevou skoro rozplynul.
„Já věděl, že jsi můj anděl strážnej, když jsem tě poprvé viděl...“ usmál se něžně na svou přítelkyni.
„Dobrá, propouštím tě, zamilovaný blázne..“ pronesl teatrálně a rukou ho popohnal ven. Elen se na něj usmál, vlepil mu mlaskavou pusu na hřbet ruky, hluboce se mu uklonil a hraně pokorným hlasem pronesl:
„Děkuji, Vaše veličenstvo...“ Potom objal Jane a vyklusnul na chodbu, kde se obul, sebral své sakypaky a pelášil domů, aby stihnul uklidit.

Lawrence měl totiž dorazit k němu domů, protože to on byl jeho modelem. Elen se tak s ním domluvil. Za chvilku byl doma. Odhodil v předsíni boty a pečlivě složil palestinu a položil ji na hromádku na poličce. Potom si zavázal přes černý kilt černou zástěru, kterou nosil, aby si neumazal oblečení od barev, a začal poletovat po pokoji. Rychle uklidil svůj podlahový systém šatníku, který spočíval v tom, že všechno své oblečení nechával na podlaze a potom se v něm přehraboval, stejně tak musel uklidit své knihy, které ležely všude kolem jeho postele. Srovnal je do knihovny, ze které musel ale napřed vynosit všechny ty sklenice s nedopitou vodou. Naskládal je v kuchyni do myčky a uvědomil si, že konečně zase mají z čeho pít. Potom zastlal postel a otřel prach ze Simonova dalekohledu. Simon už měl vlastní pokoj, ale dalekohled zůstal tady, protože tenhle pokoj, byl narozdíl od Simonova momentálního, podkrovní. Trochu se narovnal a prohlížel si uklizený pokoj. Měl ho rád, protože si ho za ty tři dlouhé roky, co tu už bydlel sám, předělal k obrazu svému. Stěny nechal bílé, i když mu matka několikrát nabízela nějakou veselou barvu. Ale Elen nebyl zastáncem těhle novot. Měl rád retro styl, klidný a elegantní, možná až strohý. Starou tapetu za postelí polepil všemožnými obrázky, fotkami a návrhy, které našel ve stozích papírů na stole. Zelený, prošlapaný koberec vyhodil okamžitě, co se za Simonem zavřely dveře a vyměnil ho radši za tmavé parkety a malovaný přehoz vlastní výroby. Nakreslil na tu světlou látku transmutační kruh z FullMetal Alchemist a umístil ho doprostřed pokoje společně s mnoha polštářky, taktéž ozdobenými různými symboly z oblíbených filmů a seriálů. A vedle toho postavil stojan na kreslení. Za zády mu skrz velké okno svítila sluneční záře přímo na díla. Odstranil kdysi z oken žaluzie a nahradil je těžkými, bílými závěsy. V rohu, vedle okna, naproti posteli, hned vedle dveří, stál nízký japonský stolek, který koupil v jednom starožitnictví. Miloval ten stůl. Byl opravdu z Japonska. Kdysi mu někdo na hranu nohy vyryl nápis a Eleno trvalo dlouho, než ho rozluštil, protože už byl dost vymletý.
„Anotsu.“ Bylo to jméno tesaře. Na desce byl vykládaný motiv zodiacu ze světlejšího dřeva, včetně třinácté kočky. Na něm Elen dělal většinu prací, protože druhý stůl byl přeplněn papíry s návrhy a obrázky. Telefon na stole začal zuřivě skákat a vyřvávat melodii Červeného trpaslíka. Elen na něj chvilku napjatě koukal a když zase ihned ztichnul, tak došel ke dveřím, aby Lawrencovi otevřel.

***

Světlo v pokoji jemně zrůžovělo ze zapadajícího slunce. Všechno bylo klidné, opojné, uvolněné.

***

„Ahojky Elene.“ usmál se drobný kluk ve dveřích. Červeno fialovo blonďaté číro mu padalo přes levé oko a zakrývalo dobrou polovinu tváře. Černé oko zářilo nadšením. Stál tam ve fialovo černo bílých kostkovaných kalhotách těsně pod kolena, s pyramidkovým páskem kolem boků, bílé kšandy spuštěné až po kolena, černé osmi dírkové gladiátorky nezavázané, pravou ozdobenou řetězem kolem kotníku, levou vzadu rolničkou a vysacím zámkem, k tomu čistě černé tričko s ručně psaným nápisem: „No brain – No pain.“ Usmíval se tím svým typickým způsobem, tedy na půl pusy. V ruce držel černou army čepici s bílou hvězdou na boku a kolem krku měl obmotanou dlouhou šálku ze stejné látky jako kalhoty. Vrhnul se Elenovi do náruče a přátelsky ho objal. Elenovi to ještě stále vyráželo dech, tohle kontaktní, zvláštní uvítání.
„A-ahoj..“ zakoktal, když ho Law pustil a zadumaně se na něj podíval. Rukou ho vyzval, aby vešel. Law si zul boty nohu o nohu a potom rozmotal šálu a spolu s čepicí ji odložil na poličku vedle palestin. Elen ho dovedl po schodech nahoru, do pokoje.
„Něco k pití?“ zeptal se, jen co za sebou zavřel dveře.
„Jo, něco studenýho, prosím.. Je tam vedro...“ přikývnul Law a zvědavě si prohlížel Elenův pokoj. Zajímalo ho, jak tenhle kluk žije. Elen mezitím seběhnul dolů do kuchyně pro skleničky a juice. A když vydusal nahoru a zavřel za sebou dveře, trochu vytřeštil oči. Law seděl mezi polštáři na podlaze, tričko leželo vedle něj a on si zrovna urovnával tu hromadu všemožných náramků, co nosil. Bylo mezi nimi několik vyloženě dívčích kousků, jako třeba dvojitě obtočená šňůra průhledných blýskavých korálků, černá saténová stuha s růžovými flitry nebo fialové korálky navlečené na sichrhajckách. Kolem krku ho zdobily dva řetízky z kovových korálků. Prostě všeho chuť.
„Jsou od známých..“ vysvětlil Law klidně.
„Hmm..“ vzmohl se Elen.
„Můžu se podívat na ty tvoje tetování?“ vyhrknul rychle, když se ticho začínalo prodlužovat.
„Jasně..“ souhlasil Law a Elen k němu pomalu přešel, sklenice položil na podlahu vedle přehozu. Klekl si a zaměřil se na malůvky na Lawrencově těle. Konečky prstů pohladil symbol na jeho rameni. Upřeně a naprosto zaujatě je studoval a dotýkal se ho.
„To bylo první. Už jsou mu skoro tři roky..“ vyprávěl přitom Lawrence tiše a přimhouřenýma očima hleděl do slunce za oknem.
„Potom jsem si nechal udělat to za krkem, asi měsíc nato jsem si navrhnul to co mám na hlavě.“ Elen si kolem něj přelezl a posadil se mu za záda. Law naklonil hlavu a přehodil si dlouhé vlasy doprava, aby si Elen mohl prohlédnout tetování na jeho lebce.
„Proč si je vlastně necháváš dělat?“ zeptal se a prstem obkresloval symbol na jeho hlavě. Pohlédl na Lawa přes zrcadlo, které stálo naproti nim. Lawrence se usmíval.
„No, první bylo jako protest otčímovi... A pak se mi to prostě zalíbilo. Ani nevím.. Je to jen takovej pocit..“
„Aha..“ přikývnul Elen.
„No a poslední je tohle..“ zahuhlal Law a rukou naznačil ptačí lebku na tvé hrudi. Elen si kolem něj opět přelezl a prohlížel si tohle tetování.
„To je můj návrh..“ vysvětlil Lawrence.
„Jsou nádherný...“ usmál se Elen zářivě a Law se dost uklidnil.
„Jsem rád, že se ti líbí...“ pronesl nadšeně.
„Měl bych začít malovat, mám toho ještě hodně na práci, jestli to mám odevzdat za čtrnáct dní.“ upozornil nakonec Elen tiše, ale nezvedl se. Upřel pohled přímo do Lawrencových očí, rukou se dotýkal jeho hrudi. Lawrence se mu chvilku díval do očí a potom ho něžně pohladil po tváři, prsty zajel do vlasů v drdol, podržel si ho v jemném sevření a políbil ho. Napřed ho líbal nejistě, zkoumavě a když ho Elen objal rukou kolem krku, sevřel ho pevněji v náručí a opatrně ho položil mezi polštáře. Hladil ho ve vlasech, druhou rukou mu rozvazoval zástěru, kterou si Elen tak nějak ještě stále nesundal. V ten okamžik se Elen trochu vzpamatoval a odtrhl se od něj. Nepustil ho z náruče, to ne, ta tíha jeho těla na svém mu byla neuvěřitelně příjemná, ale položil mu prsty na rty, aby na chvilku přestal. Chtěl se zeptat, proč to dělá, ale Lawrence ho předběhl.
„Nemohl jsem vedle tebe vydržet a nedotknout se tě. Omlouvám se, pokud tě to rozzlobilo, pochopím to, ale musím tě líbat, musím si představovat, co asi děláš, když já sedím doma a myslím na tebe, musím se vždycky začít usmívat, když vidím tvou černou siluetu na konci ulice, jak míříš na výtvarku. Chci tě, potřebuju tě. Chápeš? Ani nevíš, jak nádherně mi bylo, když jsi se zeptal, jestli budu tvůj model. Při pomyšlení na tolik hodin s tebou jsem se cítil šťastný. Nevěděl jsem jistě, jak si mám vyložit tvou náklonnost. Kamarád? Milenec? A tak jsem to teď zkusil. A pokud jsem se spletl, tak mlč a nech mně odejít, aniž bys mi to řekl. Nechci to od tebe slyšet...“ šeptal mu horce do dlaně a upřeně na něj hleděl, jako by chtěl konečně vědět pravdu. Elen se usmál. Spustil dlaň dolů a začal Lawrence líbat.
„Zůstaň..“ zašeptal mu do ucha, když se k němu přitiskl ještě blíž.

***

Pokoj zavoněl po skořici a chilli papričkách. A tabáku. Byla to zvláštní vůně, nepopsatelná. Stejně jako láska.

***

Dveře se prudce otevřely a dovnitř vtrhnul Simon. Zarazil se v pohybu při pohledu na dvě polonahá těla na koberci. Jeho bratr líbal jiného kluka.
„Simone?“ zeptal se zmateně Elen. Simon na ně hleděl a na tváři se mu rozhostila grimasa znechucení. Ten druhý kluk se posadil a pomohl Elenovi si sednout.
„Potřeboval jsi něco?“ zeptal se Elen. Simon zavrtěl hlavou a s prásknutím dveří odešel.

***

Bílá omítka v rohu pokoje popraskala a odhalila tmavě šedou, hnusnou, spodní omítku. V pokoji se citelně ochladilo.

***

Elen se prudce zvedl do stoje a chtěl jít za Simonem, ale Lawrence ho chytil za ruku. Elen se na něj podíval. Zírali na sebe a pak si Elen povzdechnul:
„Asi bych mu to teď neměl vysvětlovat, že?“
„Ne.. Teď ne...“ Elen s kývnutím vstal a zamířil ke stojanu a začal konečně malovat. Lawrence na něj vrhal zmatené, nešťastné pohledy.

„Pro dnešek jsem skončil...“ rozhodnul Elen a usmál se na Lawrence. Přešel k němu a políbil ho na ústa.
„Ono to nějak dopadne..“ mrknul na něj a vyprovodil ho ke dveřím.
„Uvidíme se zítra...“ rozloučil se Lawrence a odešel. Elen si šel lehnout s chmurami, ale zároveň šťastný. Je to vzájemné. Ale se Simonem ten večer už nemluvil. Vůbec nevyšel ze svého pokoje.

***

V rohu se puklina ještě více rozšiřovala a pod ní se vytvářela vrstva chomáčků bílé, nadýchané plísně. Obrázek mladého muže se kulatou tváří, špičatou bradou, červenými vlasy a brýlemi získával ostré rysy a výrazné barvy.

***

„On se mnou vůbec nemluví. Už mě skoro týden ignoruje.“ postěžoval se Elen Lawrencovi a Damianovi. Seděli u stolu v hospodě, popíjeli pivo a čekali na Jane.
„On to vezme, dej mu čas...“ mínil Damian
„To si nejsem jistý...“
„Hele, vem si, jak jsem to bral já...“ zahuhlal Damian přes okraj sklenice. Lawrence pod stolem stiskl Elenovi stehno.
„Bude to v pohodě..“ zašeptal mu do ucha a povzbudivě se na něj usmál.
„Jo, bude..“ souhlasil nakonec s povzdechnutím Elen.

„Nemluv na mě...“ zasyčel znechuceně Simon.
„Jsi nechutný prase...“ dodal ještě hnusněji. Elen jen vytřeštil oči a nevěřil vlastním uším.
„Cože? To nemyslíš vážně, že ne... Nejsme proboha ve středověku, aby sis myslel něco takovýho.. Jsi chytrej kluk, tak by...“ V ten okamžik mu přiletěla facka. Ohromeně zamžikal očima.
„Nemuv o tom, jestli jsem chytrej. Ty jsi teplouš, to je jediný, na co jsem chytrej dost. Je to humus, Elene. Hnus. Nikdy bych nečekal, že něco takovýho uděláš. Mámě jsem to neřekl a neřeknu, když mi slíbíš, že se to už nebude opakovat...“ Elen tam stál jako v Jiříkově vidění. Zíral na Simona a nechápal, jak něco takového může vůbec říct. Pevně stiskl rty a odešel do svého pokoje. Vylovil z tašky telefon a vytočil Lawrence.
„Ahojky lásko..“ ozvalo se z telefonu jen co telefon jednou zazvonil.
„Ahoj. Mám na tebe prosbu...“
„Jakoupak?“
„Přijeď sem, chci tě představit mámě...“ Na druhé straně bylo chvilku ticho. Elen napjatě čekal, co se stane. Chodili spolu už měsíc.
„Vážně si to přeješ?“ zeptal se Lawrence.
„Jo..“
„Fajn, jsem tam za dvacet minut..“
„Díky lásko..“ rozloučil se Elen a položil telefon na stůl. Posadil se na podlahu a upřeně zíral na Lawrencův obraz na stojanu. Ležel tam mezi polštáři a hleděl přímo na něj. Těch dvacet minut se mu zdálo jako věčnost, než dole zaslechl hluk motoru. Zvedl se a zamířil ke dveřích. Cestou potkal Simona, ale minul ho s povznesenou tváří. Otevřel dveře a vtáhnul Lawrence dovnitř.
„Miluju tě..“ zašeptal mu Lawrence do ucha a pohladil ho po paži.
„A já miluju tebe...“ usmál se roztřeseně Elen. Lawrence ho pevně chytil za ruku a vedl ho do obývacího pokoje. Opět minuli Simona, který překvapeně a nepřátelsky zíral na Lawrence.
„Mami?“ zeptal se Elen ve dveřích obývacího pokoje a hleděl na drobnou ženu v křesle, jak četla knihu. Vychovávala je vždycky sama. Byla to jeho hrdinka celého života. Moc ji miloval. A pokud i ona bude na tom stejně jako Simon, celá základna jeho života se zbortí v jediném okamžiku.
„Ano?“ odpověděla milým hlasem a otočila tvář k nim. Vypadala přesně jako Elen, vlastně i jako Simon. Rudé vlasy učesané do uzlu, oblečená do černého kostýmku, kolem krku šňůru perel. Ještě se chystala do práce. Pod křeslem ležely její lodičky. Narovnala se v křesle, sundala si hranaté brýle a upřela na Elena ty stříbrné oči.
„Tohle je Lawrence.“ začal.
„Lawe, to je moje máma.“ Matka vstala a zamířila k nim. Byla drobnější než Elen, ale vyšší než Lawrence.
„Těší mne, že vás poznávám Lawrenci..“ usmála se přátelsky a potom se zkoumavě zahleděla na Elena.
„Mami, přivedl jsem Lawrence proto, že jsem si říkal, že už nemá cenu dál si cokoliv nalhávat...“ řekl jasně a pevně na ni upřel pohled, kterým ji prosil, aby neutápěla jeho naději.
„Lawrence je můj přítel. Miluji ho a on miluje mně. Chodíme spolu už přes měsíc.“ vybalil tedy tuhle novinu a zkoumavě sledoval každý pohyb její tváře. Chvilku na něj konsternovaně hleděla. A potom se zasmála.
„No, Elene, to byl podařený vtip. Promiň, ale musím jít do práce..“
„To nebyl vtip, mami...“ přerušil ji Elen.
„Cože?!“ vyštěkla.
„Ty nejsi homosexuální. Postě nejsi.“ pronesla příkře a pohledla na Elena.
„Nevychovala jsem tě proto, aby jsi se tahal s chlapama...“ začínala nabírat obrátky a Elenovi tuhla spodní čelist. Vyhrkly mu slzy.
„A dost!“ zvýšil hlas Lawrence.
„Co si to dovoluješ, skrčku. Nebudeš na mně křičet v mém vlastním domě!“
„Nekřičel bych, kdybyste neubližovala jediné osobě, kterou miluji..“
„Tohle už přede mnou nikdy neopakuj, vypadni odtud, už nikdy se spolu neuvidíte. Pošlu Elena do školy třeba v Australii, ale tady nezůstane..“
Elen sklonil hlavu a pevněji stisknul Lawrencovu ruku.

***

Tvář na veliké olejomalbě se začínala z úsměvu křívat do grimasi znechucení. Barvy získaly jedovatý nádech.

***

„Mami, já Lawrence miluju, to pro tebe nic neznamená?“ zeptal se tiše Elen.
„Kdyby byl dívka, tak ti ještě popřeju... Ale takhle mou podporu neočekávej!“
„Elene, jdi si sbalit věci, pojedeš se mnou..“ ozval se Lawrence. Elen se otočil a zůstal koukat na Lawrence, jak tam stojí, tiskne mu ruku a plamenným pohledem zírá na jeho matku. Přikývl.
„Elene, jestli teď odejdeš, tak už se nevracej!“ vykřikla jeho matka. Znovu přikývl.
„Nevrátím se. Jen zítra pro zbytek mých věcí. Tady jsou klíče...“ zahuhlal a sundal ze svého svazku klíčů ten od vchodových dveří. Vyběhl s Lawrencem nahoru a naházel si do velké tašky všechny nejnutnější věci. Pro zbytek si přijede zítra.

***

Přes celou obrazovou stěnu se táhla dlouhá tmavá puklina a zpod ní vykukovaly mokré fleky na omítce. Bílý koberec byl špinavý od bahna. Jemnou vůni kal přebil pach spáleniny od hořících závěsů.

***

„Ahojky Lawe...“ zazubil se Elen na Lawrence u kuchyňské linky. Lawrence právě křtil jejich novou kuchyň.
„Co skvělého to vaříš?“
„Sushi.. Máme přece oslavu.“ mrknul na něj Lawrence a políbil ho na rty. Elen vytáhl z tašky láhev sake.
„Máme..“ souhlasil. Po roce si konečně pořídili byt.
„Dneska jsem potkal mámu...“ pronesl tiše, když stavěl láhev na linku. Lawrence se po něm prudce otočil a čekal.
„Dělala, že mně nevidí...“ přiznal Elen. Law odložil nůž a pevně ho objal.
„Mrzí mi to...“ zašeptal mu do ucha.
„Mně ne..“ odporoval Elen.
„Věřil jsem jí, že ona je dokonalá a zklamala mne.. Jsem rád, že se to stalo teď, kdy mám ještě spoustu času jí odpustit a ne někdy dýl. Třeba bych jí pak už nikdy neodpustil...“ vysvětlil a usmál se.
„Mám ji pořád rád a pořád je to hrdinka mého dětství, jen dospělost neustála..“ mrkl na Lawrence a šel otevřít dveře Jane a Damianovi, kteří už nějakou dobu vytrvale zvonili. Posadili se k nízkému stolku se zodiacem na desce a Elen se zářivě usmíval. Má přece je, jsou taky jako jeho rodina...

***

Pokoj už zase zářil bělostí a čistotou. Obrázky na stěně zase zakrývaly skoro celý výhled. Vévodil jim portrét mladého muže s červeno fialovo blonďatým čírem, potom svalnaté dívky s modrými vlasy a vytáhlého rastafariána s kytarou na zádech. A v roku se krčila malá fotka ženy s rudými vlasy a milým úsměvem.