Epitaf nadějí

vysněná vzduchová loď jen má
se může svým plachtěním vznášet
mořský pták křičící závidí ji
já hrdostí pouhou bych otupěl

jaké to je být ve výšinách svých
blízko blankytným nebesům
dívat se na vše co dole se skrývá
a rukou si vlasy prohrábnout

na místo toho mám okovy těžké
tvrdé nelze z nich uniknout
stísněně ležím v ošklivé krychli
bez dvéří však s klikou rozbitou

básněmi opouštím krvavou kaňku
bolí psát bolí spát hlavičkou v kopřivách
létat však létat tak jako ten pták
jen přežít ho přežít svůj věčný strach