nehoda

Po měsíci se probral z kómatu. Zabil tři lidi. Nebyla to vlastně jeho chyba, prostě dostal smyk. Klouzalo to, nezvládl řízení a bokem auta vrazil do stromu. Teď byl vzhůru a když mu to řekli, když mu to došlo, raději by byl umřel. Nemohl se nikomu podívat do očí a měl strach se ptát proč, jak a jestli někdo trpěl. Každý večer potají plakal a prosil o odpuštění.
Přežila i jedna holka, kterou jeho kamarád sbalil na sjezdovce a která se s nima vezla do chaty. Neznal ji a nechtěl na ni myslet. Když za ním přišla do nemocnice, dělal že spí. Nechtěl s ní mluvit. Brzy odešla, ale další den přišla znovu a ve chvíli, kdy ho byla na pokoji zkontrolovat sestra. Řekla tichým hlasem ahoj a podala mu kafe z automatu. Jmenovala se Ema. Třásla se jí ruka a trochu kafe se vylilo. Vyndala papírový kapesníček a utřela to. Všechno beze slova. Když se znovu posadila, uviděl, že pláče. Tekly jí slzy, které si marně znovu a znovu utírala. Řekl děkuju a nevěděl proč. Podívala se na něj svýma velkýma očima a vyklopila ze sebe všechno na jeden zátah. Řekla mu jak přesně se to stalo, jak byla v nemocnici, jak byla na pohřbu, jak přemýšlela proč má takový štěstí, jak chtěla, aby se probral,aby nebyla sama, jak neví jak s tím budou žít, jak má strach z aut. On, aniž si toho všiml, začal plakat taky.
Po měsíci se přesunul domů a každý den za ním docházela psycholožka a snažila se mu pomoct. Mnohem víc sil mu ale dávala Ema. Stali se z nich dobří kamarádi. To, co se stalo je hrozně pevně spojilo. Snažili se mluvit hlavně o jiných věcech, ale vždycky to stejně skončilo u někoho z mrtvých kamarádů. Ema o nich chtěla vědět všechno. Nejhorší ale byly pohledy a otázky spolužáků, kteří o nehodě četli v novinách. S nikým se ve škole nebavil a těšil se na cestu domů. Cestou domů totiž jezdil kolem Eminé školy a vyzvedával ji, aby šli na kafe nebo do kina.
Jednou se oba trochu opili a zase skončili mluvením o mrtvých kamarádech. Oba plakali a pak se pevně objali. Pak se nečekaně dlouze a něžně políbili. Bledí, hubení, uplakaní a nešťastní a zároveň šťastní, že mají jeden druhého. Když jí začal svlékat tričko, nebránila se. Připadala mu tak malinká, ztracená a on byl rád, že ji může pevně držet v náručí a cítit její teplo a vůni. Hladil ji ve vlasech, vychutnával si každý dotek a pomalu ji pokládal na postel. Na jejich nahá, mazlící se těla dopadal pruh světla z venkovní lampy, jinak byla všude tma a ticho. Protahovali to a když se v ní konečně začal pohybovat, měla pocit, že je motýl, který otvírá a zavírá křídla.
Tiše leželi a vychutnávali si kouzlo toho okamžiku. Ale oba nejspíš mysleli i na to, že tohle jejich kamarádi už nikdy nemůžou prožít. Jestli to všechno nebyl krutej osud, aby se on a Ema dali dohromady. A hlavně přemýšleli, jestli je to láska, jestli to není jen soucit, jen mrtví kamarádi, co je spojuje. Jestli je to opravdové. Jestli si to zasloužili, zažít něco tak krásného.
Věděli, že když budou spolu, budou se pořád vracet do minulosti a nebudou žít normálním životem. A tak dělali všechno možné aby zapomněli, aby se vrátili do života. Nešlo ale úplně zapomenout a tak o nehodě aspoň jednou týdně mluvili a taky rádi chodili na hřbitov, kde vzpomínali.
Ema po roce a půl sedla do auta. Bála se, ale svému tatínkovi věřila. Vezl ji ke kamarádce do sousedního města.
Ten den nebylo Lukášovi dobře a tak si šel lehnout. Bylo mu úzko, byla už tma a on šel podél silnice. Prohlížel si každé auto, které kolem něj projelo a hledal to správné. Z druhé strany silnice byl les. Ozývaly se divné zvuky a on nevěděl jestli to je z lesa nebo jen rychlé svištění aut. Měl strach a pokoušel se zastavit nějaké auto, ale když se to povedlo, nebyl schopný nastoupit, úplně ztuhl. Světla aut blikala, občas dokonce projelo auto bez zapnutých světel. Nechápal, proč všichni jezdí tak rychle. Křičel ať zpomalí. Svíral se mu žaludek a když kolem něj velice těsně projela červená octavia, myslel si, že je to schválně, že ho chce srazit. Pozvracel se. Klekl si a zrychleně dýchal. Kdykoliv trochu pozvedl hlavu, zdálo se mu, že se na něj všechna ta světla řítí. V hlavě mu zněla jména mrtvých kamarádu a jméno Emy. Ema! S námahou vstal a snažil se dostat pryč. Vstoupil do silnice, auta začala troubit a narážela do sebe. Pomalu zhasínala světla a on věděl, že když nějakému autu zhaslo světlo, někdo uvnitř zemřel. Pak se rozhostilo ticho, on stál uprostřed a hledal modré velké auto, které patřilo Eminým rodičům. Bylo mu strašně špatně. Pak ho uviděl. Jedno světlo nesvítilo. Začal křičet, modlil se aby to nebyla Ema. Nebyl schopný se pohnout, potil se a zároveň mu byla zima. Otíral si oči špinavou rukou, aby se přesvědčil, že vidí dobře a najednou ucítil obrovský tlak na prsou. Zatmělo se mu před očima a ztratil vědomí.
Probral se z toho hrozného snu a okamžitě Emě zavolal. Zvedla to!