Underground

Underground

Studená hlína. Není v ní žádná naděje. Jen černočerná tma. Nehřeje ani nestudí. Vlastně nevím, necítím to. Necítím světlo, ani sluneční paprsky procházející se po parku, ani vítr co češe holkám na pláži vlasy. Už nikdy neucítím tu nasládlou chuť roseného rána, když jsem se procházel bosý v trávě a nebudu moct při rozbřesku skočit do ledového rozbouřeného moře. Zajímavej. Ten lidskej život myslim. Dokud jsem mohl, tak mě ani nenapadlo jak je vlastně skvělý, že můžu kdykoliv třeba jenom nohou brouzdat ve vodě. Teď bych za to dal cokoliv. Tady v tý nesnesitelný nicotě bych si nechal líbit všechno. A že teď musí bejt venku krásně. Začíná léto, lidi se válej u vody a cpou se rozteklou zmrzlinou. Taky sem to dělal. Taky sem žil. I když se se mnou nikdo nemazlil. Ať vám kdo chce říká, že život je úžasnej a růžovej, tak vám lže. Nebo možná neměl dětství jako já.Možná že v pěti nedostal první výprask od otce, že týden nechodil. A v osmi letech možná nevykradl svůj první obchod. A dost možná v jedenácti neutekl z domova a neživil se prodáváním drog ve špinavejch ulicích. Jo možná… Potom asi neví co je život ve skutečnosti a proto se mu zdá sladkej. Mě teda pěkně zhořknul. Netuším, jestli mi takhle není líp. Jestli jsem to vlastně vždycky nechtěl. Věčně jsem padal z jedný špíny do větší, tady mám alespoň jistotu. Člověk po ní naivně touží a honí se za ní celej život a já jí poznal,až tady v tý díře dole. Víte můj otec, nebyl vzorový pedagog, ale vždycky říkaval: ,, Co můžeš urvi, co nemůžeš zkurvi.“ A měl pravdu. Řídil se tím celej život. Myslim, že je to jediný pořádný heslo na tomhle podělaným světě. Teď by mi bohatě stačilo vidět modrou oblohu na naší pláži a dát si vychlazenej drink. Na pláži. Tam jsem potkal Victorii. Ta byla jiná. Ne proto, že by nefetovala a nekradla to ne. Ale proto, že… byla prostě jiná. Už když jsem jí spatřil poprvé a podíval se do jejích bleděmodrých očích, pocítil jsem to. Vykoupení za můj zkaženej a prohnilej život. Za to, že člověk se možná může díky druhým stát lepším a narovnat shrbený záda. Dokonce sem kvůli ní přestal chlastat… Zkurvená ironie osudu. Když najdu smysl života, ztratím život. A teď si ona určitě myslí, že sem se těma práškama otrávil schválně. Asi těžko neuvěří, těm kecům co se o mě vyprávěj. Bude mě mít za obyčejnou trosku, za další nulu, která nezvládla svojí míru a předávkovala se. Už nikdy nebudu mít šanci jí to vysvětlit…Zezhora slyším hlasy. Už je to tady… Houf ubrečenejch postav se vleče k mýmu hrobu, jako rána z milosti. Nejsem na ně zvědavej. Kdo se je o to prosil? Farář pronáší sladký řeči, jakej sem byl hodnej a milej kluk a přitom všichni vědí, že sem byl pěknej gauner. Některý z těch lidí ani neznám. Když jsem byl naživu, tak pro mě ani nehnuli prstem, a teď mě oplakávaj. Nejradši bych vylezl z rakve a nakopal jim prdel. Ještě chvilka mlčení a zahážou mě věncema a hoděj na mě hlínu. Docela to uvítám. Radši budu ve společnosti červů. A že na sebe nenechaj dlouho čekat. Farář říkal, že mě po smrti čeká království nebeský, a mě tu zatím okusujou červy. Asi zavřu oči… Zapomenu na život, na Victorii a na všechno… Studená hlína. Není v ní žádná naděje. Jen černočerná tma.