sweetbalad

sweetbalad
trvá mi snad hodinu než se obleču, ještě, že sem z nervozity nemohla spát a vstávala tak brzo. nakonec vycházim v brudrovo košily a džínách. cejtim se aspoň trochu líp vybavená. vstříc všemu. u školky naberu terku a dem. zaberem druhou lavici u dveří a tu před náma držíme koudymu – kamkovi ze základky. ale než dorazí, otočí se na nás holka s dlouhýma červenýma vlasama:
„ahoj holky, můžu si tu sednout?“
„no, my tu držíme místo kamkovi ze školy..“
„aha, ale tady už jinak není místo, jestli zabere jen jednu židli, tak bych si mohla sednout na tu druhou, ne?“
„jo, to by určitě šlo.“
kejvnu jí na souhlas a letíme ze třídy řvát na kouďáka, že sedí s holkou. tomu flegmoušovi to vůbec nevadí.
z červený holky se vyklube nadšená fanynka kapely him, a tak jí začnem říkat himka. zdá se, že bude fajn. zkoukáváme naše budoucí spolužáky.
„tamty dva, co sedí ve třetí u vokna sou pěkný.“
drbe do mě raperrka.
„jo, ty sou dobrý.“
„za to tamhleta nafoukaná bloncka mě dost drtí.“
„mě zas drtí, že nemáme za třídního karlose, jak ho měl brudr. místo toho máme nějakýho václava.“
„hm, sme to mohli mít dobrý, kdyby to brudr ňák vošéfoval.“
„no to sme právě mohli mít, ale takhle těžko. hele už de. hm, nevypadá na nějakou velkou prdel.“
„no to nevypadá.“

třídní s náma udělal krátkej proces. řek, že se menuje josef václav a že nás bude mít celý 4 roky na matiku. když s nim budem jednat na rovinu, budem vycházet v pohodě, jestli mu budem lhát nebo z něj dělat debila, udělá debila on z nás. stručně řečeno. řek, že to nemá cenu první den protahovat, že učebnice aspol sou na netu a že kdo si chce jít zařídit obědy, tak ať de za hospodářkou sídlící v přízemí a zejtra čau. začal se mi líbit.

já, raperrka a himka sme se šli přihlásit na vobědy.
„skvělý..nekonečná fronta.“ volá na nás himka zepředu.
„ta holka je celkem gut, viď?“ speaknu raperrce, ale ta už vočumuje chalany kolem a užívá si jejich zájmu. terka je totiž opravdu hezká holka a umí se na kluky podívat. nejdřív dělá, že tam nejsou, pak si rukou prohrábne kaskádu vlasů po ramena a našpulí rty. terka má megarty. takže vlastně permanentně špulí. ale teď do toho dá ještě o kousek víc špulu. a kluci se dívaj. když tahle samosváděcí akce skončí, připojíme se k himce a čekáme až na nás přijde řada.

doma si dam kapuci na hlavu a dokola pouštim jeden song. přemejšlim nad našim prvnim dnem, nad těma lidma tam a učitelama. a v hlavě mi jede sweet balad z yes mana. celkem dobrej film, ale nic převratnýho. byla sem na něm s haninou i raperrkou a oběma se líbil. když sem se jich ptala proč, řekli, že to byla sranda. mně se líbil hlavně kvůli pár songům a protože jim umí. holkám přišly ty písničky divný a smáli se tomu, když zooey a ostatní členové bandu měli na hlavě ptáky a tak, ale podle mě to neslyšeli. podle mě neslyšeli tu muziku, ne doopravdy. protože pak by taky museli přijít domů, najít jí na youtube a jet jí dokola, občas se k ní vrátit i po pár dnech a pořád vědět, že je skvělá. nevim, občas jim nerozumim nebo oni mně? to je jedno, vim, že za to nemůžem. ani oni, ani já. možná o to spíš nestojí, jedou zajetý kapely a zajetý songy a je to fajn, když je to baví. protože tak by to mělo bejt, mělo by je to hlavně bavit a zajímat. když sou šťastný u kabátů a něco chybí, tak ok. muzika i filmy sou pro mě hodně důležitý. trávim u obojího hodně času. dělam si seznamy nejsongů, nejkapel a nejfilmů, co to daly. občas to měnim, ale to je jasný, všeho přibývá. logický vyústění situace. ale za svýma názorama si stojim. bránim je před světem. třeba si myslim, že někdy člověka nějaká chvíle prostě mine. a už se nikdy nestane. nikdy si neobuje brusle, z kterých vyrost, nesní zmrzlinu, co si nekoupil, nezazpívá si v divadle, co přestalo existovat, nepolíbí kluka, co miloval a už nemiluje. chci toho minout, co možná nejmíň. nestačí se dívat. očima.

akorát mi volala hanka, pudem ven, za deset minut na zastávce. když vyjdu z domu, vidim, že tam ještě není, tak zvolnim krok a pomalu se loudam. čumim na svojí základku. divný, že už tam nepatřim. sou tam naše prázdný židle obsazený jinýma zadkama. divná představa. cizí. zůstalo tam po nás vůbec něco? když se nad tim zamyslim, tak asi jen pár vzpomínek. co tam někde poletujou. než je taky vystřídaj jiný. koloběh růstu. nesnažim se to už víc uvědomit, přichází hanka a je na řadě nějakej ten dialog.
„ahoj anet.“
„ahoj hani.“
„tak co?“ vyhrknem obě najednou.
„začni.“ šťouchnu jí do boku a zvedáme se z lavičky.
„sedim s nějakou holkou, která tady bydlí na intru. je z nějaký vesnice a menuje se helena. zatím mi už stihla říct, že není panna a má ráda řízek s bramborovym salátem.“ hani se zatváří nešťastně.
„počkej, to ti jako řekla, no víš, já sem tady na intru, mý nejoblíbenější jídlo je řízek se salátem a mimochodem pro tvou informaci už nejsem panna?“ kroutim hlavou, že to snad ne.
„jo, vpodstatě jo. já jí řekla jestli je z plzně a ona, že ne. a pak sme si nějak povídali a přišla řeč na obědy, tak z ní vypadlo to s tim řízkem a to panenství přihodila jen tak. ještě říkala, že doufá, že tu hned brzo uloví nějakýho pěknýho chlapa, protože jí to chybí a chce se v tom zdokonalovat. ale co se týče naší třídy se jí to asi nesplní, páč tam máme tři. ujde jen jeden.“
„dobrá holka. fakt na to de pomalu, ještě, že ti nesvěřila nějaký intimnosti.“
„jenom neříkej, budu s ní sedět minimálně tenhle rok. takže přijde řada na všechno. na všechno, chápeš?!“
„já se musim smát.“
„vidim. fakt dík. víš jak to máte s terkou jednoduchý..?“
„vim a sem za to ráda. taky sme se seznámili s jednou holkou, menuje se bára, ale protože má ráda him, tak jí říkame himka. a teda je fakt, že je dost zamlklá, o svých sexuálních přednostech neřekla ani slovo. asi bude úchylná.“ to už se směju hodně.
„fakt prdel. sedim s vesnicí, která mě bude bombardovat absurdnostma celý čtyři roky a ty se tim bavíš.“
„a budu se bavit ještě dlouho. “
„ha ha.“ hanka se baví o dost míň než já a tak změnim téma.
„a co ten jeden, co ujde?“
„no, je trochu menší, ale není malej ani tlustej a má celkem hezkej obličej. menuje se lukáš. je o rok starší, šel do školy v sedmi.“
„a ty vostatní?“
„no jeden je strašně velkej a tlustej, ale asi bude vtipnej a ten druhej je hroznej, šedá myš s brejlema, celej je takovej nahrbenej.“
„hm, tak tlustýho, křivýho nebo toho, co v konkurenci těchle dvou bomberů celkem ujde? těžká volba, hani.“
„jo, to jo.“
„asi budeš muset navazovat kontakty na strojárně, s kterou ste propojený. tam bude kluků dost, ne?“
„jo, dost jo, ale taky tam je jeden můj jistej bratr, před kterym nechci odkrývat svý zamilovaný pohledy a duchaplnou konverzaci.“
„no jasný, ale tak určitá útěcha to je, no ne?řekni..“
„jo, aspoň že sme spojený s tou strojárnou, jinak nevim.“
„a tak vy jste vlastně slepičí třída, co? jak ty holky vypadaj?“
„nevim, normálně. některý sou hodně hezký. jedna je tam příšerná. má vlasy jako..jak se menuje taková ta věc, jak vata, ale barevná a zacuchaná?“
„chemlon?“
„jo, chemlon, má vlasy jak chemlon. a hrozný oblečení. a představ si, že měla tílko a z podpaží jí lezly chlupy. megachlupy. prostě jak hangár.“
hangár byla naše třídní na základce. bylo jí přes třicet, ale byla děsně nemoderní a nikdy si neholila nohy ani podpaží.
„hm, takže chuťárna.“
„jo, fakt moc hezký.“
„no a jinak to proběhlo v pohodě? co třídní?“
„třídní je ženská přes třicet, hezká, vypadala, že bude v pohodě.“
„náš třídní je celkem mazivo. mluvil asi pět, deset minut a pak sme tam ještě chvilku seděli, abysme nešli o moc dřív než vostatní. řek to dobře a fakt se mi líbil.“
„a kolik mu je?“
„nevim, tak kolem pětačtyryceti. je celej růžovej a vlasy i obočí má úplně bílý. asi je to albín.“
hanka se usmála a sedla si na trávu.
„takže už není panna, jo?“ rozesmála sem se.