Medailon Pokračování 7.

Byl to opravdu dům v zuboženém stavu.
Místo střechy jen pár věchýtek slámy. Okna vytlučená, dveře pořádně nedržely. Díky větru se samy otevíraly a zavíraly. Kolem dokola běhalo pár silně podvyživených slepic.
Při pohledu na ně si Vincent pomyslel:
„Na co je chovají? Jsou tak vyhublé, že nemůžou snášet a kdyby si je snad chtěli opéct, vylámou si na nich všechny zuby. Nebude na nich jistě kousek masa,“ kroutil nechápavě hlavou a šel dál vstříc dveřím.
Ty se teď však náhle otevřely a milého kněze vší silou praštily do nosu.
To byla rána! Zatmělo se mu před očima a když uviděl to stvoření, které se před něj postavilo tak hrdě, jako by se rozhodlo chránit tu zbídačenou stodolu, jakoby to byl palác, ani si nevšiml, že mu z nosu teče crůček krve.
Stál tam a civěl na ten přízrak, dokud se ona nestvůra neotočila a nepodala Vincentovi mokrý hadřík,
„Otřete si nos a pojďte dál. S těmi okovy jste dost nápadní,“ řekla nestvůra a pobídla hosty do domu.
„Tak ono to i mluví!“ Pomyslel si kněz.
V duchu byl hrdina, ale navenek se třásl strachy, Netušil s kým má tu čest a děsil se jeho postižení.
Ke smrti vyděšen zakoktal jen tak něco o noclehu. V duchu doufal, že je nepřijme a z toho hrozného prostředí budou vysvobozeni.
Jack byl smělejší a byl by něco řekl, aby Vincentovi pomohl, ale nemohl. Tak mlčel. Jenom se očima snažil knězi dát najevo, že takto zírat na něčí postižení není v jejich situaci zrovna bezpečné.
A to se mu povedlo.
Když konečně kněz odvrátil svůj pohled od muže, ten odpověděl:
„Ano, můžete tu být jak dlouho chcete, ale snažte se neukazovat mezi lidni.“
Pak se podíval na vystrašeného kněze a s úsměvem dodal:
„Mě se bát nemusíte. Uvidíme co se dá dělat s těmi okovy a pak, jestli máte hlad , můžete se tady najíst.“
Po těch slovech zmizel za dveřmi. Chvíli to trvalo, než se ta obluda opět ukázala ve dveřích. Tentokrát s jakýmsi pilníkem v jedné ruce a ve druhé držela neohrabané tělíčko jedné z těch vyhublých slepic.
Z toho se všichni tři najíme? Pomyslel si kněz, ale nahlas nic neříkal. Oba sledovali počínání toho podivného muže a začínali si na ten zjev zvykat. Už jim snad i připadal sympatický. Hlavně poté, co je úspěšně zbavil okovů, včetně toho hrozného obojku. Pokud hádáš , milý čtenáři, že ten zjev by mohl být Sam, hádáš správně. V okamžiku, kdy zavoněla polévka ze slepice, rozplynuly se poslední rozpaky a všichni se osmělili a živě spolu komunikovali.
Nejvíc toho napovídal samozřejmě kněz. Po chvíli se nenechal zahambit ani Sam a nakonec rozčileně rozhazoval rukama velkýma jak lopaty i němý Jack.
Sam se dozvěděl, že kněz tu hledá dítě, které má žít u ženy jménem Miriam. Víc o dítěti nevěděl, ale Samovi to stačilo. Tušil, že se nejedná o nikoho jiného, než o malého Johna. Zatím, ale neříkal, že ho zná. Dělal, že o ničem neví, dokud se nepřesvědčí, že jsou to opravdu důvěryhodní lidé a že nechtějí malému chlapci ublížit. Johna měl velmi rád. Byl to chlapec, kterého by si oblíbil každý. Nejenže byl pracovitý a učenlivý, ale uměl být Samovi přítelem, Někde uvnitř chlapcovi duše rostly šlechetné vlastnosti jako statečnost, čestnost a spravedlnost. Na svůj věk byl neobyčejně chytrý, stále se chtěl učit nové a nové věci a jeho mozek byl jak houba, která do sebe nasává stále víc a víc vody. Sam své nové přátele na noc uložil a těšil se na další den, kdy jim připraví překvapení.
Ráno se probudil do svěžího dne.
V domě nebyl nikdo, jen na stole voněly čerstvě upečené koláče.
Tomu se oba podivili . Nešlo jim na rozum, že by takový osamocený samorost po nocích pekl buchty.
A taky že ne!
Zavrzaly dveře a Sam se objevil s čerstvými houbami v košíku. Uhodl, na co zrovna mysleli, což nebylo tak těžké, podle jejich výrazu v tváři.
„Ty buchty mám od Miriam,“ řekl a když viděl užaslý pohled kněze, nečekal na jeho otázky a pokračoval.
„Chtěl bych vám někoho představit, chlapec jménem John, syn Miriam,“ dodal a mávl kamsi před dům.
Vtom do místnosti vešel sličný hoch, asi tak kolem patnácti let s krásnýma velkýma bystrýma očimaa s úsměvem pozdravil kněze i Jacka. Ti s otevřenými ústy jen pokývli na pozdrav a kněz pokynul chlapci, aby šel k nim blíž.
John si k němu přisedl a pozorně sledoval knězovo zaujet. Vincent přemítal o všem, co za poslední dny zažil. Vzpomínal na medvěda, zajetí, vojáka Dicka a nakonec taky na drancování jeho vesnice a najednou to měl.
Ta chlapcova podoba. Proboha!
Vzal chlapcovi tváře do svých dlaní, upřeně se zadíval do jeho očí a pak radostně zvolal:
„Jsi Tom, syn Anny a Henryho. Jsi Francouz, chlapče.“ A rozplakal se.
John na něj chvili skoprněle zíral, ale pak jakoby souhlasil, rukou zašmátral pod krkem a tázově podával Vincentovi medailonek.
„Kdo je ta žena?“ Zeptal se.
Vincent s údivem sledoval podobnost Anny na portrétu a malého chlapce.
„To je tvá matka, chlapče.“
Víc neřekl. Toto shledání ho tak dojalo, že si musel neustále utírat slzy do rukávu.
Ostatní vše napjatě poslouchaly a s očekáváním, co bude dál, sledovali počínání těch dvou.
Poté se chlapec vyptával kněze na spoustu věcí, které se mu snažil zodpovědět, jak nejlépe uměl. Strávili tak skoro dvě hodiny, když se Vincent zeptal:
„Johne, vrať se se mnou zpátky domů. Nechceš přeci jednou jako mladý voják bojovat proti vlastní zemi.“
Ale tato otázka padla moc brzy. John se snažil vypořádat se všemi novinami, které mu kněz vyprávěl. A teď tohle?
Má opustit lidi které má rád? Kteří mu dlouhá léta nahrazovali rodinu? Známý kraj? To nemůže!Pomyslel si, ale uvnitř něj se cosi hádalo a on se s tím nedokázal jen tak vypořádat. Potřeboval někam utéct, ale nevěděl kam, tak alespoň vyběhl z domu.
Vincent chtěl utíkat za ním ale Sam ho zarazil.
„Nebojte se, zvládne to.“ Uklidnoval ho.
A tak v klidu pokračovali v jídle.
Poté Vincent rozhodl, že pomohou Samovi s různámi pracemi, na které sám nestačil a tak si odpracují jídlo a nocleh. John se zatím toulal po lesích. Utíkal až na samý vršek kopce, kde se sedl a plakal. Nevěděl, co si má počít.
Tady to miloval a teď se přijde úplně cizí člověk, navykládá mu nějaké báchorky a myslí si, že to tu všechno opustí.
Když je to tak, proč mu, ale nečekl hned, že jeho nabídku nepřijme? Že by to přece jen byla pravda?
Nebo na něj udělal dojem plačící dospělý muž?
Znovu se prohlédl portrét v medailonku.
„Tak tohle je má matka?“ Už dávno si všiml, že je na ni podobný.
„Takže je sirotek! Nikoho nemá! Copak se ve Francii počne?“
Takové myšlenky ho pronásledovaly celý den a zřejmě i celou noc. Měl děsivé sny. Křičel ze spaní. Miriam ho musela několikrát za noc uklidňovat. Sama si všimla, že z veselého chlapce se stal rázem zadumaný, smutný hoch.
Doufala však, že ji o svém trápení poví sám.
Nedočkala se!
Hned časně zrána se John zbalil a bez rozloučení spěchal za Samem. Tam už ho všichni vítali a podle věcí, které si nesl i vytušili, jak se rozhodl. Chtěl odejít z této země a bylo mu jedno kam. Chtěl hlavně odtud. Nemohl se srovnat s tím, že nemá svou rodinu a nechce vyrůstat u lidí, kteří jsou nepřímo vinni ze smrti jeho matky.
Netušil co bude dál dělat, ale ostatní v tom měli jasno. Zatímco Johna jímali noční můry, ti tři se přes noc tak skamarádili, že už si naplánovali i společnou budoucnost.
Teď nastal čas obeznámit s ní i Johna.
Ten se zaradoval, když se dozvěděl, že Sama nemusí opouštět. Sam tu kromě Johna neměl nikoho, s kým by prohodil pár slov. Chlapec mu vlil do žil opět mladou svěží krev a proto se rozhodl, že bude chlapce následovat.
A ještě jedno překvapení měl pro něj připraveno. Věděl že chlapec jeho vyprávění o dalekých cestách hltal a moc si přál dostat se alespoň jednou na palubu takové lidi.
John nevěděl, že Sam jednu takovou loď má zakotvenou v malém přístavu. Sice je starší a momentálně neschopná plavby, ale když se všichni čtyři pustí do práce, za pár měsiců bude schopná je dovézt kamkoliv budou chtít.
Tak bylo ujednáno!























Tak teď už byly tři.
John, který teď už všechny požádal, aby mu říkali jeho rodným jménem, tedy Tom. Jeho přítel Sam, silák Jack a kněz Vincent. To byla tedy partička.
Domluvili se, že se vrátí do Doveru, kde asi deset mil odtamtud, má loď zakotvenou.
Šli dva dny, než do přístavu došli. Byla to ale jiná cesta. Měli volné nohy a taky jich bylo víc a proto díky radosti a nadšení jim cesta utíkala rychle. Sam byl Francouz a tak s vyzvednutím lodi nebyl problém. Zatímco on vyřizoval všechny náležitosti k vyplutí a převezmutí lodi, ostatní se šli posylnit do nedaleké krčmy.
Sedli si ke stolu a čekali, až jím přinesou jídlo. Hospoda byla plná nejrůznějších lidí. Většinou námořníků, kteří tam kotvili a před vyplutím se hodlali ještě pořádně najíst. Mluvili hodně nahlas a tak Tom, který byl poprvé tak daleko z domova napínal své bystré uši, aby uslyšel co nejvíc z dobrodružství, v které doufal, že potká i jeho.
Byl plný nadšení a jeho oči prozrazovaly, že hltá každičké slovo. Doslova na ně zíral až do té chvíle než to jeden z námořníků zpozoroval. Otočil se na Toma a zasmál se tak hrozivě, že se chlapec lekl. Tím směrem se už nepodíval, ale i přesto stále před očima viděl onoho smějícího se námořníka , kterému v hubě chybělo snad pět zubů- Vincent mezitím objednal jídlo a po chvíli už přišel i Sam.
„Všechno je v pořádku,“řekl, „ moje holka potřebuje jen trošičku pohladit párem šikovných rukou, ale pak to bude opět kráska na vodě.“
Po těch slovech se usmál a s chutí se pustil do jídla. Ostatní teď ještě nevěděli, proč se Sam za tou větou tak smál. Kvečeru už to bylo všem jasné . Když se rozhodli, že už dost slavili,chystali se jít prospat na onu krásku.
To bylo překvapení, když místo představované krásky se jim před očima vynořila vodní příšera, která bude potřebovat ne pár šikovnách rukou, ale spíš zázrak.
„Nebylo by lepší ji potopit a toho krásného snu se vzdát?“ Špitl kněz.
„Do rána se možná potopí sama,“ pomyslel si Tom, ale nahlas si nic netroufl říct. Věděl z vyprávění, kolik toho s ní Sam zažil a nechtěl se ho dotknout.
Sam na knězovu otázku ani neodpověděl, díval se na loď jako na půvab sám. A protože už byli všichni unavení, šli spát. Jenom Tom dlouho do noci dumal nad tím, zdali se do rána všichni nepotopí. Nakonec i on usnul. Sam měl nakonec pravdu. Noc přečkali živí a zdraví.
„Tak ta kocábka se přece jen nepotopila.“ Prohlásil kněz, když se šel protáhnout na palubu. Při východu slunce si ji už ale prohlíželi všichni čtyři. Sčítali škody a nakonec se i těšili až vyplují. To ale nešlo hned.
Musela se opravit, nachystat zásoby a protože to byla celkem velká karavela, museli najít ještě dalších dvacet chlapů.No, nebyl důvod proč nezačít s opravama hned. Sam ještě dopoledne ukazoval, kde co najdou, co se čím ovládá a taky co kde chybí. Toho bylo nejvíc.
Bylo jasné, že Sam bude kapitán, protože všechno znal, vyznal se v mapách, projezdil spoustu let na moři a v neposlední řadě měl taky nejvíc peněz a taky loď.
Jack se přihlásil na místo kormidelníka, byl silný a když mu zaskočí někdy ke kormidlu Tom, který se chtěl všechno naučit, uměl se otáčet i v kuchyni. Vincent si dal na starost lodní deník a Tom? Ten se učil z každého něco. Chyběla jim jen spousta chlapů jako pracovní síly, např. k plachtám.
Sam se rozhodl, že odpolednč pojede nakoupit věci, které jim chyběly. Většinou lana, různé šrouby a matice, rezervní plachty a náklad dřeva a dehtu aby mohli opravit větší poškození. Několik dní jim zabralo opravování plachet, drhnutí a následné lakování podlahy. Jednu stěžeň museli celou vyměnit a opravit kotvu. Nakonec to nejdůležitější a to kormidlo.
Tohle všechno jim zabralo asi tři měsíce.a asi dva týdny sváželi na loď potraviny v hliněných hrncích nebo pytlích které je chránili před vlhkostí.A těsně před vyplutím i pitnou vodu v sudech a čerstvé maso na nejbližší dny protože později by se jim zkazilo. Na později si museli obstarat velkou zásobu uzené slaniny, což bylo jediné maso na lodi pro dlouhé plavby.
Zbývalo jim už jen sehnat posádku, která by se zbytečně na palubě neopíjela. To bylo to nejtěžší. Všichni se sice každý den objevovali v krčmě , ale Sam zatím nenarazil na žádného správného chlápka.
Znal tu jen jednoho, který mu po celou dobu dohlížel na loď, ale ten měl svou rodinu u přístavu a netoužil se od nich vzdálit.
Plán odjezdu se už blízil a Sam si stále nemohl vybrat.
Tak nakonec pod tlakem doby vyplutí sehnal pět podivínských chlapů, kteří zrovna neměli co na práci a tak se rozhodli, že si z jejich krásky udělají na pár měsíců domov. Všech pět si báječně rozumělo a tak své přátelství hned první noc bouřlivě zapíjelo. Co naplat. Takhle jich bylo aspoň devět a za podninek, že budou každý dělat za dva , se dalo v nejbližřších dnech vyjet. A taky že jo, Hned za dva dny se zvedl příznivý vítr a oni se mohli zvednout kotvu, rozvinout plachty a vyplout na moře.





Vyjeli z přístavu. Plavba byla klidná. Alespoň pro všechny kromě námořních nováčků jako Tom a Vincent. Kněz alespoň celou mořskou nemoc proležel na lůžku v kajutě, ale Tom se i přes kapitánovo domlouvání snažil plnit denní rozkazy a tak stejně ze všech prací na lodi po sebě jenom drhl palubu. Na tu se mu po dlouhou dobu dařilo vrhat obsah svého žaludku.
Chodil po lodi jako hromádka neštěstí a poté co několikrát poprosil kapitána a některé členy posádky , aby mu udělily milost a hodili ho přes palubu, dostal klid na lůžku rozkazem.
Několik dní takhle oba leželi a pak se jim konečně ulevilo. Teď se i oni mohli kochat pohledem na rozlehlé moře. Za několik málo dní se už Tom zcela sžil se stále kolébající lodí. Jen kněz se po té nevyzpytatelné houpačce neuměl stále pohybovat.
Vše zase jelo ve správnách kolejích. Sam cvičil Toma každé ráno před snídaní ve šplhu na stěžně a hned večer se mu to hodilo, protože se začal zvedat vítr a po pár hodinách se už vlny přelévaly přes palubu. Co nebylo přibité k podlaze, zmizelo navždy ve vlnách. Proto kažký, kdo měl ruce, snažil se ukotvit nábytek, který se každým zakymácením posunoval po podlaze.
Kapitán , Vincent, Jack a Tom se sešli v kapitánově kajutě a zatímco ostatní posádka bojovala s bouří alespoň v myšlenkách , sděloval jim, že budou bouří zřejmě vyhozeni na břeh.
Bouře je hnala přímo na útesy Dodman point. Manévrovat pomocí vratiplachet by bylo zbytečné, protože žádná loď těch dob nemohla plout proti větru. Jediným uklidněním pro ně bylo jen to, že bouře po několika hodinách zvolnila a tak mohli bezpečně vplout do blízkého zálivu. Všichni byli na palubě a s potěšením sledovali obrysy Pandenského hradu, které byly vidět už z moře.
Když se moře uklidnilo docela, mohli spustit čluny a plout na břeh. Byl to malý přístav, ale měl pěkné krčmy, které sváděly k hodování. Tom, Sam, ani Vincent takovému lákání nepodlehli. To se ale nedalo říct o ostatních členech posádky.
Ožrali se tak, že nepřišli spát ani na loď.
Jacka pevnina nelákala, za poslední měsíce si ji užil až až. Vždy zůstával na lodi a hlídal ji . Moře a pirátství se mu stalo domovem. Bylo to taky to jediný, co uměl nejlíp a tak to chtěl taky dělat. Nikdo mu v tom nebránil.
Jen kdyby takových bylo víc, říkal se v duchu kapitán. Tom k němu přistoupil a zeptal se:
„Proč je musíme vláčet sebou, mám z nich hrůzu!“
Myslel tím posádku. Všichni tam věděli, že jsou jen přítězí. Byli věčně namol a Tom kapitánovi už několikrát připomínal, že to smrdí spiknutím.
„Co když nám chtějí vzít krásku, nechat nás na nějakém opuštěném ostrově a prostě odplout?“ Nepřestával naléhat chlapec.
Sam se na něj vážně podíval.
„Tome, vím, že vypadají hrozně, ale to většina námořníků. Počkej až budeš na moři několik desítek let a navíc ani já nejsem fešák. Moře chce drsné chlapy. Jen ti nejsilnější přežijí. Vím, že ti vyprávějí různé báchorky, které ti pak nedají spát. Chtějí tě jen zastrašit, prostě jim nevěř! Je to jen banda hlupáků, kteří se baví strašením dětí. A o krásku se neboj. Když nejsme na lodi my, je tu Jack. Toho nepřemůže nikdo z té bandy. A jestli tě to uklidní, nikdo z nich se nevyzná v řízení lodi, nebo v mapách.“ Řekl klidně.
„Nepřežijí ti nejsilnější, ale ti co umějí předvídat! A ještě něco! Nejsem dítě!“ Odpověděl dotčeně Tom.