Medailon pokračování 6.

Po vylodění je opět zavřeli do jakési pevnosti, ale tentokrát už se zamřížovanými okny, takže na sebe viděli a taky Vincent po dobu cesty vyslechl jejich plán.Hned ráno chtějí vyrazit pěšky do Londýna . Také říkali něco o tom, že několik nocí budou muset nocovat v hustém, velkém lese, ve kterém na ně mohou číhat různá nebezpečí. Nad tím se kněz nemálo podivil!
Jaká by na ně mohla číhat nebezpečí , když jsou ve své zemi? Opakoval si v duchu.
Víc tomu nepřikládal důležitosti. Hodlal se pořádně vyspat a to taky udělal. Jack ulehl vedle svého nového přítele a pak oba spali jako nemluvňata.
Ráno se stalo přesně to, co Vincent slyšel od vojáků. Opět se vydali na pochod. Chvíli trvalo, než prošli uličkama městečka, ale když konečně vyšli, uviděl Vincent opět přírodu v celé své kráse. Měl přírodu nesmírně rád a teď mu ani nevadilo, že se ona nádhera nachází na území nepřítele. Zatímco Jackovi bylo na srdci čím dál hůř díky vzdalujícímu se pobřeží, Vincent se kochal krásou krajiny, která se před nimi otevírala. Jako by je zvala k tanci!
Kdyby jen věděli, že zanedlouho budou muset opravdu tancovat, aby si zachránili holý život. To ale nevěděli, a tak Vincent sledoval krásy zurčícího potůčku, březových alejí a rybníčků, ve kterých se mrskaly velké ryby a taky mu neunikl ten hustý les se skalnatými vršky, ke kterému se pomalu přibližovali. Byl to opravdu majestátný les. Uvnitř měli strávit tři dny a tři noci, než se dostanou do Londýna. Vincent se od Dicka dozvěděl, že dítě žije v místě zvaném Rye, které se nachází západně od Doveru. Až teď si uvědomil, že je vojáci vedou na severozápad a tak docela zvážněl a začal věnovat pozornost víc tomu, jak je k Jackovi uvázaný. Myslel na útěk a v duchu doufal, že sebou vezme i Jacka. Ten o jeho plánu , ale zatím nevěděl. Vincent si usmyslel, že mu to poví, až budou vojáci klimbat. Mezitím sledoval řetězy, kterými měl spoutané nohy, aby nemohl utíkat. Mohl dělat jen malé krůčky. Bohužel to vypadalo marně. Toho železa se nezbaví! Pomyslel si. Svou pozornost tedy zaměřil na ruce. Tam na tom ale nebyl o nic líp. Měl tak málo prostoru, že mu řetěz dovoloval jen se najíst, nebo si při potřebě zvednout sutanu. Ruce byly tak přivázané, že kam šla pravá, tam musela i levá.
Poslední nadějí byl krk, na kterém měli všichni obruč jako obojek. Ten byl sice ze železa, ale k sobě navzájem byli svázaní provazy. Vincenta napadlo, že by mohli po nocích drsnit provazy o kameny, ale pak to hned vzdal. Uvědomil si , že je vojáci denně kontrolují.
Tak postupovali k lesu a Vincent marně přemýšlel, jak se z toho dostat. Nesměl dopustit, aby se dostali až do Londýna. Odtamtud by už bylo bláznovství utíkat. Celé město je dobře opevněné a tak dobře hlídané, že každý pohyb následuje tučet šipek z kuší.
To by byla jistá smrt!
Uběhlo několik hodin a všichni se konečně dostali k lesu. Večeři dostali až po několika hodinách, až v době, kdy se chystali utábořit. Už se smrákalo. Všichni byli hladoví a proto ani Vincent nic nenamítal proti jídlu, které mu donesli. Smrdělo to na sáhy daleko, ale co naplat, hlad byl hlad a pochoutky milé Klerenc daleko.
Zatímco ostatní přemohl spánek, Vincent čekal na vhodnou dobu, aby Jackovi oznámil, že ho chce vzít sebou.
Po chvíli se dočkal. Vojáci poklimbávali a kněz mohl nerušeně komunikovat se svým druhem. Jack mu na znamení souhlasu přikyvoval. jen to přeřezávání provazu se mu nelíbilo. Ještě dlouhou dobu místo spánku dumali a dumali. Nakonec, ale i oni usnuli a spali až do rozbřezku.

Ráno všichni pokračovali v cestě. Samozřejmě ani jeden z nich v noci na nic nepřišel...
každý krok byl pro ně bolestnější, jelikož se stále přibližovali blíž k Londýnu., k totální ztrátě svobody.
Kněz se začal opět v tichosti modlit.
Co by se taky od něj dalo očekávat?
A Jack? Ten přemýšlel, prohledával okolní krajinu, rozhlížel se kolem sebe a vtom....
Jakoby napravo někoho zahlédl!
Uviděl, jak se pohnulo křoví. Bylo bezvětří a tak něco takového nelze připisovat větru.
Určitě tam někdo byl! Že by přece jen záchrana?
Jeho kapitán to být nemohl, ale je tu spousta dalších zajatců. Vůbec je neznal a o záchranu se mohl pokoušet nějaký jejich přítel. Pak si ale uvědomil, že to mohla být i vyplašená lesní zvěř, prchající přes husté křoví.
Stejně však pozoroval krajinu mnohem obezřetněji a ke svému nadšení zjistil, že je opravdu někdo po pravici sleduje.
Tak přece jen záchrana! Myslel si.
Nenápadně se pootočil dozadu na Vincenta, který byl neustále zabrán do modliteb a hleděl na cestu před sebou.
Bodejť by pak něco viděl, myslel si.
Sykl na něj a Vincent pohlédl směrem, kterým mu nenápadně ukazoval rukou.
A opravdu!
Za křovím se něco táhlo. Sledovalo je to a každou chvíli se někde zatřepala větev. Vincent plný nadšení se se svýma čipernýma očičkama setkal s pohledem Jacka a oběma se hned zvedla nálada.
Kdyby mohl, hned by si začal pískat, ale bylo nutné svůj objev udržet v tajnosti a neprozradit jej vojákům. Proto oba sledovali krajinu jen po očku, aby si vojáci nedomysleli, že někoho vyhlížejí.
Další den strávili chůzí. Níc zajímavého se nedělo. Určitě nás vysvobodí v noci. Říkal si jen tak v mysli kněz. Okovy na rukou a nohou ho dřely. Na některých místech už měl kůži rozedřenou do krve, ale pořád se uklidňoval tím, že spousta zajatců je na tom mnohem hůř. Rány na nohou mají hluboké a páchnoucí hnisem. Navečer už byly kousek od skalního výběžku, který museli druhý den přejít a kousek dál už byly vidět věže Londýna. Zatím ale byly v lese a chystali se na večeři. Tentokrát byli z kopcovitého terénu hodně utahaní i vojáci. Přivázali koně opodál, udělali oheň a ohřívali jídlo. Zatímco my jsme používali tu hrůzu v misce, oni si opékali po cestě ulovené ho zajíce.Vůně počeného masa se šířila i k nám a tak jsme mohli alespoň nasávat. Nebylo nám zrovna nejlíp, když jsme sledovali vojáky, smějící se a okusující masíčko od kosti. Okousané kosti házely za sebe a my při pohledu na ně polykali naprázdno. Kdo to nemohl vydržet, ten se radši nedíval a rozhodl se, že takové choutky radši zaspí.
Těm dvěma to ale nedalo. Před vojáky dělali, že spí, ale po očku čekali na onu tajnou pomoc.
Po chvíli už byla tma, zajatci už spali, vojáci poklimbávali u uhasínajícího ohně a koně jen sem tam podupávali.
Najednou všechno utichlo!
Ani ptáček nezazpíval! Koně nejdřív začaly frkat a poté se začali i plašit. Všichni ale stále spali.a najednou se to stalo!
Strašný řev....a velká obluda se rozběhla přímo k nim!
Vincent chtěl vzít do zaječích a v tu chvíli si ani neuvědomil, že je přivázaný.
Zpanikařil! Řval na celé kolo a když se ten mohutný zabiják postavil na zadní, ukázal své ostré drápy na předních tlapách, řvali už všichni. Vojáci rychle vyskákali na koně a úprkem cválali pryč. Nechtěli riskovat životy pro hrstku zajatců. Mezi těmi zavládla panika!
Ti co byli na jedné straně provazu, chtěli utíkat na jednu stranu a Vincent, který byl na druhém konci se snažil zmizet na opačnou stranu. Proto se nehnuli z místa a jenom vypouštěli tak hrozný hrdelní řev, že ho museli vojáci za sebou slyšet ještě hodně dlouho.
Medvěd stále ještě stál na nohách v celé své kráse s předníma tlapana zvednutýma k útoku, docela rozzužený s otevřenou tlamou, vyceněnými zuby a skrčeným čumákem řval taky, až všem v žilách tuhla krev.
Jediný, kdo byl při smyslech byl Jack.
Byl v blízkosti medvěda, ale uvědomoval si, že škubáním a křikem jenom medvěda vydráždí a upozorní tím na sebe. Odhadl, že pro medvěda je tu víc masa, než stačí dnes spořádat a že by se z toho s knězem mohli dostat. K tomu ale potřeboval Vincenta uklidnit, což nebylo zrovna nejsnadnější, protože medvěd právě začal své krvavé hody a ukousl hlavu zajatci, který byl vedle Jacka. Tomu nezbylo nic jiného, než knězi uštědřit ránu pěstí do spánku. Jen tak silně aby zalehl a nehýbal se. Jack si taky lehl a dělal mrtvého. Medvěd mezitím zabíjel další vězně a naštěstí k Jackovi a Vincentovi se otočil zády. Jack nelenil a snažil se přeřezávat provaz, kterým byl svázán k vězni bez hlavy. Z krku mu stříkala krev jako vodopád.
Nepřestával sledovat medvěda, který už dodělával svou krvavou řež a pochutnával si na vnitřnostech zajatců.
Byl obrovský. Když se postavil na zadní, měřil asi čtyři metry a vážit mohl tak šest metráků.
Jak ho tak Jack sledoval, všiml si že samec je zřejmě slepý. Na jedno oko veviděl určitě a druhé měl zraněné. To vysvětlovalo, proč se nepustil nejdříve so koní, ale do zajatců. Musel se řídit pouze čichem a protože většině rány hnisaly a puch se táhl celou cestu, zaútočil na zdroj toho smradu. Trvalo pěkných pár hodin, než se medvěd najedl lidského masa. Musel být vyhladovělý a Jack se už pomalu začal obávat, že ho jeho nenasytnost dovede až k nim.
Zabijáka , ale nakonec plné břicho zmohlo a svalil se ke spánku do křoví. To byla šance pro Jacka. Pokusil se vzbudit omráčeného kněze. To se mu však nepodařilo a tak mu nezbývalo nic jiného, než vzít ho do náruče a prchat od smrtící bestie. Šel cestou zpátky, ale šlo to špatně. S okovy na nohou mohl jít jen pomalu a po pár hodinách se kněz v jeho náručí pěkně pronášel.
Zamířil proto k blízké jeskyni, kde objevil úzkou dlouhou štěrbinu, do které nastrkal jak kněze, tak i své mohutné tělo. Byl už pěkný kus cesty od medvěda a tak se nemuseli bát, že by je našel. Tomu tam ještě zbylo dost masa, myslel si Jack. Pokoušel se znovu a znovu vzbudit Vincenta, který začal dokonce i pochrupovat. Prevít jeden, mohlo být už po něm a on si tu klidně chrápe, stěžoval si jen tak sám sobě. Začal s Vincentem cloumat čím dál, tím víc, až se konečně začal probouzet a s ještě přimhouřenýma očima si mnul podlitinu u oka. , která se mu udělala po té záchranné Jackově ráně.
Měli velkou žízeň a tak se rozhodli, že ve sluji sice přespí, ale než ulehnou půjdou se k řece napít. A tak šli. Tedy Jack šel. Vincent se spíš ještě motal. Po chvíli došli k malému jezírku, kde se napili i vykoupali. Byla to očista pro tělo i duši. Když se osvěžili, vraceli se zpátky ke skalní sluji. Nezapomínali na to, že jsou v Anglii a že je každou chvíli může překvapit skupinka jezdců a znovu je zajmout. Navíc se zbavili jen provazu, který je poutal jeden k druhému, ale stále jim zůstávaly spoutané ruce a nohy. A kovový obojek kolem krku. Tak by horko těžko vysvětlovali. Že jsou snad jen poutníci, nebo žebráci. Byli k smrti vyhládlí a v té tmě která se kolem nich rozprostírala, nebylo už času obstarávat si jídlo.
Zbyla jim jen chvilka na to , aby se někde uložili. Leželi a poslouchali kručení v žaludku, polykali naprázdno, až je spánek přemohl.Jack se neubránil pozvání , aby následoval Vincenta na jeho pouti. Byl rád, že je volný a že našel přítele. Oba si našli k sobě cestu po svém. No, a samozřejmě , toužil po moři. Jeho minulost se povně vtiskla do jeho srdce a on znovu opět snil o korábech na širém moři, které čeří hladiny oceánů, o raccích, kteří hulákají v přístavu po námořnících, nádherných ostrovech plných štavnatého ovoce a roztodivných zvycích, nádherných ostrovech plných štavnatého ovoce a nejvíc o té nádherné černé vlajce s bílou lebkou a zdřízenýma kostma, se kterou se tak rád plavil a před kterou prchaly vojenské i obchodní lodě. A samozřejmě se mu stýskalo i po kamarádech pirátech a hlavně po jejich kapitánovi.
Byl to skvělý chlap a dobrý pirát, jestli se to tak dá vůbec říct. Vojáci ze španělských lodí by ho určitě nazvali jinak,
Jack věděl, že spousta jeho kamarádů byla zabita, ale hrstka jich přežila a mezi nimi i jeho kapitán. Tak rád by se k nim dostal zpátky a spolu s nimi dál křižoval oceány.
Ale to teď nešlo. Neměl loď! Neměl posádku! Neměl ani bohatství, za které by si to vše mohl opatřit. Jediné co vlastnil, byl ten zatracený důl, který si uchovával v hlavě a který nebyl schopen ani zakreslit na mapě. V námořnických mapách se nevyznal a cestu k onomu pirátskému lupu znal jen z těch nesčetných cest při kterých piráti po léta shromaždovali svá bohatství.
Teď ale spal s Vincentem a nechtěl svého nového přítele opustit. Ráno se oba probudili ještě hladovější, ale při dalším putování se vyplatila Jackova znalost polních a lesních bylin a tak po cestě vykrmoval kněze různými kořínky, které vyrýval ze země špičatým klacíkem. Než došli k lesu, byli nasyceni.
Bylo poledne a oba se teď museli drát křovím a houštinami v hustém lese, jelikož se chtěli vyhnout vyšlapaným stezkám. O úkryt tu nebyla nouze. Ikdyž cesta byla neschůdná, potěšila je představa blaha, když před sebou najednou viděli celou záplavu malin, borůvek a lesních jahod.
Nikde nebylo ani živáčka a tak se rozhodli, že se odpočinou a pár hodin tu zůstanou. A pak hned jako malé děti s neskrývalnou radostí začali hodovat tou záplavou lesního ovoce.
Seděli takto na bobku pěkných pár hodin a slastně si tu chvíli užívali, ikdyž jim trny z maliní poškrábaly celá záda. Ještě si trochu natrhali na cestu, ale protože při chůzi hustým křovím potřebovali volné ruce, tak i tato zásoba skončila v jejich žaludku.
Bylo to strašné prodírat se takhle hustým křovím. Ani jeden nevěděl, jak dlouho půjdou, než se dostanou nakonec lesa. Kdyby věděli, že se budou prodírat celých šest dní, asi by to vzdali a rozhodli se jít po cestě. Ale to nevěděli a tak opravdu šli celých šest dní až došli na konec lesa, kde už viděli střechy kýženého cíle, městečka Rye.
Sedli si na okraj lesa a dívali se do údolí na domky a jejich rozmístění. Bylo to obvyklé městečko, jako všude jinde, kolem vysokého kostelíku se bělaly domy, nahustěné blízko u sebe. Dalo se odhadnout, že ti nejbohatší bydlí ve středu všeho dění a ti nejchudší bydlí nejdál od kostela. Některé domy, nebo spíš chýše se táhly až k lesu.
Seděly a rozmýšleli. Vincent hledal dům, ve kterém by poprosil o nocleh, třeba jen ve stáji. Hledal mezi těmi nejchudšími přístřešky, až si konečně vybral. Ten nejblíž k lesu a nejdál od kostela. Nebál se že bude prozrazen. Věděl, že Angličané pro Francouze jsou nepřátelé, ale tato nenávist se projevovala jen u vojáků na obou stranách, při které samozřejmě trpí chudý lid na obou stranách. Chudí lidé se většinou starali o svá pole, dobytek a přežití. Nanejvíš mohli mít strach schovat do svých obydlí někoho, koho by pak vojáci našli. Ale i přesto tu byla spousta lidí, kteří nepřátelským zajatcům pomáhlali, pokud dotyčný nebyl zrovna voják.
Proto se Vincent s Jackem za zády vydal svižně směrem k chajdě.