ticho nekonečné

...tiše seděla a přála si žít. Nikdy nevěřila, že by mohla mít tak velké přání. Pro ní byl život tak samozřejmý, že si ho nikdy nevážila. Až teď, kdž už bylo pozdě. . . .
Vzpomínala na své krásné dětství, na každoroční oslavu narozenin a na první hodinu baletu. Vždy si byla stprocentně jistá, že dodělá školu, založí si rodinu a bude šťastně dlouho žít. Nyní v to už nevěřila. Zbyly jen sny.
Všechno bylo tak jasné, plné bezmoci...
Ona byla bezmocná. A při vzpomínkách na cokoliv, jí bylo nejhúř. Věděla, že už si nikdy nezatančí, že se nezasměje obyčejnému vtipu z časopisu.

Stále chce doufat. Nemá pojem očase. Ví jen, že leží na chodníku v louži vlastní krve. Všichni kolem si nahlas povídají a ona nemá sílu zakřičet, že jí bolí hlava. Chtěla by zavřít oči, ale věděla, že by to bylo to poslední, co by udělala. Náhle uslyšela výkřik. Normálně by sebou škubla, ale neměla špetku síly. Promítl se jí v hlavě snad celičký život a ona pořád nemohla uvěřit, že je u konce.
Dívala se na kolem jedoucí auta. Vše bylo tak pomalé, že vnímala každý šum, rachot a každé slovo. Někdo v dálce povídal něco o bláznovi, který za všechno může. Nechápala a ani se o to nesnažila.
Někdo k ní přišel a chytl za ruku. Byla to její máma. Nemohla mluvit. Nemohla jí říct, že jí má ráda. Máma jí něco říkala. Slova už ale nebyla tak hlasitá, spíš naopak. Zvuk zeslaboval a ona za pár vteřin neslyšela nic. Bylo ticho. Viděla jen, jak máme brečí. Také brečela. Ty slzy na tvári čítila. Tlak na víčka byl pořád silnější. Nedokázala už se nevzdávat. Bolest ve spáncích jí donutil zavřít oči. Možná to byla chyba, ale ona necítila bolest. Cítila jen strach a chvění vlastního těla. Dýchalo se jí těžce.
Něco v ní prudce škublo a pak už jen slyšela jak všichni tleskají. Viděla velký dort se svíčkami a foukala a foukala. Náhle se ocitla na parketu a vnímala jen hudbu. Tančila jako nikdy. . .Uspával maminčin sladký hlas.
A nekonečné ticho.