Jen slova

Pokaždé mám pocit, že ještě není ta pravá chvíle, kdy bych měl začít psát. A potom taky – co psát. Jestli mohu říct, každý den mě napadají věci, o kterých bych mohl psát, napadá mě, jak popsat problém svého života, myslím na širší celek, do něhož pak tento popis zapojím. Ovšem můj skutečný problém zahrnuje i ten celek a nemůže tedy do něj být zapojen – je to moc velké, a je to také ovšem nepopsatelné. Právě proto se o to snažím. Tedy ne popsat to, ale což, začněme. Tento román pojednává o zbytečných a zkažených lidech, jakých je v naší zemi spoustu. Bylo by hříchem nezachytit jejich nihilismus předtím, než seznají o jeho fatálních důsledcích. Jsem jedním z nich, jsem z jejich krve – nebudu však mluvit o rodičích, nikdy o rodičích, mluvím o svých vrstevnících. Ve své nabubřelosti se domnívám, že je dobře znám, stejně jako znám sám sebe. Žil jsem s nimi a i nadále s nimi žiji. Nečekejte od mého díla žádnou dokonalost – anebo raději se obávejte veškeré dokonalosti, neboť od díla nečekejte především nic dobrého, a toto zlé, co přijde a přichází, by bylo ještě horší, kdyby bylo dokonalé, dokonané, definitivní – což bude, neboť se mi zastaví ruka nebo dojdou stránky. Anebo prostě román nabyde té správné formy – jaké správné formy? - formy, jež bude prezentována, mé zásady jsou vlastně vcelku jednoduché, nic neupravovat, nic neměnit, vše nechat tak, jak to bylo a jak to je, tento stav pouze potvrdit a přikývnout mu. Není přece zlý – neboť je to náš vlastní stav, stav duše, ve kterém ten dokument vznikal – a sami sobě přece nic dělat nemůžeme, rukou vždy můžeme působit na něco okolního, na vzduch, na lavici, na dívky, nikdy však na sebe, a stejně tak nakonec kráčíme vždy po něčem – po zemi, po vodě – ale nikdy po sobě – odsud plyne, že my jsme nic, neboť jestliže nejsme něco, musíme být právě a jedině nic, neboť mezi něčím a ničím není žádný mezistupeň, ve kterém bychom se mohli nacházet. Náprava ničeho rozhodně není možná, stejně jako žádná komunikace, neboť jak náprava, tak komunikace předpokládá bytí. To mi připomíná, že mě bolí bedra - a to mi připomíná děj mého románu. Dobře, budu ho psát! Pokud mi to tedy můj fyzický stav dovolí. Jsem gravidní, řeklo by se. Otěhotněl jsem celkovou slabostí – to ale vzrušuje ženy, slabost, obzvlášť dneska. Tak počkejte do zítra, já vám něco napíšu, zatím se jdu rozptýlit k počítači, je to moje povinnost, jsem stejně už dost zatracen, nikoho to nepřekvapí, ví, kdo jsem. Nestal bych se spisovatelem, kdybych věděl, že to s sebou nese taková muka, teď už ale zase cítím radost, je však jisto, že muka i radost pochází ze stejné materie – z materie. Co mám dělat? Mám si pustit hudbu? Aranžovat se k emocím? Emoce už mnou nepohnou.