vlaštovky citu.

Žiju z pár slov,
který jsi mi kdysi řekl,
noční Dejvice,
tam,
kde jsi nikdy nebyl
a nikdy nemohl bejt
(moje srdce)
a kdybys křičel,
lidi by zavírali okna.

Chybí mi dokonalost.
víš, ten pocit.
taky nemůžu uvěřit,
že jsi zas tak daleko,
že tvůj vlak vykolejil
a já tu stojím v dešti jak pitomá nána
a č e k á m.
zpoždění. navěky.

člověk potřebuje věřit.
a když to nejsem já, když to nejsi ty.
(protože to prostě nemůžu.)
je to láska. (to neznamená my.)
touha. (to nikdy nebude znamenat ty.)
slunce. (šedivou oblohu nabíráš štětcem a vtíráš mi ji do vlasů.)
astrologie. (málokdy mluvíš pravdu.)

sním si velký sny malý holky,
nosím máminy boty,
který mi padaj (hraju si na popelku)
a ty si skládáš vlaštovky
z mý poezie
a házíš je slečnám do oken.
ne. já nebudu stát dole,
abych pochytala všechny tvý rozmary.
protože už tak jich bylo dost.