the point of love

Dva svetry (světy) nestačej,
když seš daleko a ještě dál,
jak to teď cejtím.
Tvý poslední doteky mezi vzlyky
smíchaný s prachem cest
mě pálej na kůži.
(jako kdyby nikdy nebyly tvý hřejivý ruce.)



-

Chtěla bych zaspat všechny noci bez milování
a nikdy nezapomenout na rána s lehkou kocovinou,
nechať chuť příliš trpkýho vína do tý doby,
než přijde další polibek,
uhlídat všechny hvězdy,
abys je viděl zhasínat.



-

Hrozně moc modrej oceán,
co splývá s nebem
(propojuje všechno),
pohltila nás někonečnost
(v našich tělech a snech. není konec.).



-


Padaj hvězdy,
myslím na tvý (děsně tajný) přání,
na svý práva
a ten pocit
nekonečnosti,
bezútěšnosti,
vzteku...
... je to jako
básnit o stesku z domova,
pít hořký kafe, pít druhý, pít třetí,
jako chytat odlesky perlovejch náhrdelníků,
rozepínat letní košily tvýho nejlepšího přítele,
jako hodit prstýnek do kanálu...



-

Žvejkám vzpomínky na tebe
jako hodně silnej tabák,
jdou mi slzy do očí,
nebyls´ jedinej
a stejně ti patří většina mý monotónní poezie..

Chtěla bych,
abys byl zas na druhý straně
(jako vždycky nonstop),
chci přestat kouřit
a nechovat se jako laciná holka,
abys věděl,
že ti za to stojím.
Možná chci jenom znovu prožít,
co pohřbil oceán,
unesli rackové,
zabil čas.
Vím,
že bys mi na tohle řekl,
že život není jak vratný lahve.
nerecykluje se.



-

usínám v slzách,
probouzím se v potu.



-

Místo hvězd městana obzoru,
(souhvězdí Praha).
Jsme uvězněni ve vlastních osudech,
láska je nám na obtíž
a křik racků probouzí
nevyslyšený volání po dálkách.

Miluju,
ale nesmím prožít,
uvězněná za zdí vlastních jinotajů
chci probudit k životu porcelánovou panenku,
odvykám kafi,
odvykám cigaretám,
odvykám lásce.
Slyším tvý vzdychání vedle v pokoji
- nejsi sám -



-

Mám chuť na cigaretu,
abys mě vzal kolem ramen,
sedli bychom si na kraj chdoníku
a já mohla v klidu hodně brečet.
Vybrečet samotu,
vydupat vztek,
vyřvat srdce.



-

Tvý letní lásky
za mejma zádama,
naše hádky,
mý stesky.



-

Budeme si hrát na lásku,
já miluju – ty odmítáš
(přirozeně).

-

Neměls právo mě rozbrečet
a celkem drze sis ho vzal (a nechal).
(žádná ironie)



-

N e k o n e č n ě dlouhej eskalátor vrže,
jak křičej duše uvězněný v jeho železech.
Vytrhávám lásku z listů deníku,
z okvětních lístků uschlý rudý růže,
z tvejch řas,
z jeho očí.
Propadám se do hlubokejch králičích děr,
je fajn mít milující rodinu.
Stejně tak,
když někdo pláče z radosti,
že tě vidí.
Je fajn plakat,
i když jsi rozpačitej.
Je dobrý cejtit nebe nad hlavou,
který t e p e křikem milenců.
Je fajn cejtit srdce v tvý hrudi.



-