TOVÁRNA NA TRAKTORY díl druhý

TOVÁRNA NA TRAKTORY díl druhý



Doběhli! Konečně doběhli! Kolem padají mrtvá těla, další a další granáty skučí z oblohy a drtí dlažbu továrního dvora. K vyjímečně jasnému nebi se ženou gejzíry ohně, hlíny a kusů vyrvané země. Hans Blomm, Max Kolbe a velitel čety Peter Kagerer, doprovázení dalšími a dalšími vojáky se kryjí v chatrném bezpečí transformátorovny.
Jako duchové se postavy vojáků v kabátech vynořují z kouřové clony, která se line z dýmovnice, vržené jedním z mužů. Později jej našli mrtvého. Velitel čety se proměnil ve všemasakrující stroj, který likviduje cokoli, co vypadá jako Rus, či nosí ruskou uniformu. Drtí mezi zuby kletby a hranou dlaně zarazil do svého samopalu další zásobník. Mechanicky natáhl závěr a dal se dod alšího dštění ohně a olova.
Za šedými kabáty vojáků se tyčí omlácená cihlová zeď montážní haly číslo tři. Kulky do ní vtřískaly svoje nesmazatelné stopy-malé otvory v cihlové zdi. Tu a tam ji oheň a výbuchy granátů opálily a osmahly. Pod jedním takovým místem leží smutné kusy těl. Pozůstatky vojínů Klausmanna, Schmidta a rotného Damma. Zabil je ruský minometný granát. Kusy těl se rozprskly po zdi. Zbylo po nich něco, co se už jen těžko dá pokládat za lidské bytosti. Tyto ubohé schránky byly kdysi lidmi...
"Svině. Jsou tam snad zakopaný, nebo co," zavrčel Blomm a vytáhl již druhý vajíčkový granát. Stiskl v ruce ten malý mrazivý kousek železa, nesoucí smrt. Pomalu palcem odhodil závlačku a rozmáchlým pohybem jej vrhl troskami vrat dovnitř do montážní haly. Granáty vrhal nejlépe z celé čety. Zaklonil se a skryl se za hromádkou sutin, když výbuch zaburácel. Sovětský kryt však burácel výstřely dál.
Doběhl k němu vojín-střelec Hausdorf. Levačku měl v obvazech a prsty popálené-výsledek exploze plamenometčíka. Ten chlap dostal zásah přímo do nádrže a shořel v příšerných bolestech skoro na prach.
"Kurva. Kurva fix, hovada malovaný," plival kolem sebe a ztěžka dýchal-výsledek průstřelu plic. Zalehl za sutiny a převrátil se na záda. Zavřel oči a rozkašlal se. Na prsou jej příšerně píchalo a téměř nemohl dýchat. Blomm si jej přiliš nevšímal-měl příliš mnoho svých starostí- a mezitím skolil ranou z pušky již třetího ruského vojáka, který se snažil přeběhnout otevřený plac mezi nepořádkem a zničenými obráběcími stroji. Vykřikl, složil se jako mokrý hadr a pod ním se ihned utvořila krvavá kaluž. Blomm si uplivl a zalezl zpět do svého úkrytu. Vytáhl závěr pušky a naládoval nových pět patron.
Doskočil k němu Max Kolbe. Opatrně nahlédl do haly a v odpověď mu přišla olověná sprcha. Dvojice střel roztrhla střelci Hausdorfovi levou ruku. Vojín zaskučel, pustil pušku a bolestivě naříkal na špinavým sněhem pokryté zemi. Nikdo si jej nevšímal-Kolbe pálil dávku za dávku do haly, ze které se ozývaly výkřiky, zvuky od kulek narážejících do nějakých želez a šketakné rozkazy.
"Copak ty svině nezhebnou? Job tvoju mať!" zanaříkal Kolbe a houkl do rozstřílené haly. Kagerer mu jen v odpověď zavrčel:
"Vidíš, ne? Maj tuhej kořínek a za prdelí soudruha komisaře s kulometem vedle sebe, co jim míří na prdel. Druhý družstvo! Vztyk a kryjte třetí! Jdeme dovnitř!" řval už zase na jiné nebohé pěšáky, kteří se mlátili po továrním dvoře s těžkým kulometem a rezervními truhlíky. Několik jich už v jediném okamžiku padlo. Kulometčík rozložil svoji zbraň přímo na okraji kráteru před vjezdem do haly. Začal do temného otvoru dávku za dávkou, jimiž rozerval na kusy těla šesti sovětských vojáků, kteří se snažili podniknout protiútok.
Od rozmlácené zdi se sem jako nějaký ohromný brouk sunul P-III, který předtím nemilosrdně rozmlátil přesně mířenými střelami dosud pevnou obranu v hale č. 3. Překonával menší krátery na rozbombardovaném dvoře, zapadal do nich, aby se zase vydrápal na jejich okraj a pokračoval za řevu motoru ve své smrtící a řvoucí pouti.
Jeho kanón občas vyprskl další smrtící granát. Některým sovětským tankům by nezpůsobil ani škrábnutí, avšak v uzavřeném prostoru haly působily jeho střely jako brutální uragán. Kagerer se chechtal jako smyslů zbavený! Držel křečovitě samopal v rukou a tiskl spoušť tak dlouho, dokud úderník necvakl na prázdno. Pak vyrval prázdný zásobník, mrskl jej pryč a založil další.
Blomm jej pozoroval a napadlo jej, jak daleko má jeho odraný velitel do těch hrdinných vojáků na plakátech tam doma. Kde se s ometálovanou hrudí vyjímá na plakátě muž s ostře řezanými rysy a s odhodlaným výrazem. To sice ano, ale nikdo už pak nevidí to, co se za tím skrývá; smrt, mrtví, utrpení a nekonečné kilometry zákopů, desítky zničených a vypálených vesnic s postříleným obyvatelstvem. A pak se řekne pěchota-královna všech zbraní!
Kus od něj dopadl do špinavého šedého sněhu Max Kolbe. Vyprskl jej a zavrčel nějaké nadávky.
"Hajzli. Jsou zakopaný dál v tý továrně! Musíme dovnitř, páč granáty jim leda hovno udělaj" Kagerer přikývl a hnal svoje muže jako dobytek na jatka. Šedesát kusů lidských těl v uniformách se nahrnulo v chumlu do rozmlácených vrat montážní haly. Byl tu nehorázný nepořádek; těžké obráběcí stroje se válely jako poházené hračky po celé hale. Popadané traverzy se navršily do velkých pyramid, všechno pokrývaly stovky zažloutlých skleněných střepů z výplní továrních oken a vše pokrýval šedý prach. Mezitím se jako odporný nekonečný had vlekla kabeláž pro rozvod elektrického proudu.
Bagančata vojáků duněla po betonové podlaze a do toho všeho se rozbouřil kulomet uvnitř věže motor tůrujícího tanku. Proud střel pročísl hutný vzduch a rozmlátil se za příšerného lomozu o mohutnou ocelovou desku od níž rozlétl se do stran. Ruští vojáci odpovídali palbou z těch nejnemožnějších úkrytů po celé délce montážní haly. Bylo jasné, že teď teprve půjde do tuhého! Bitva nabírala těch nejpříšernějších obrátek a přes její rachot nebylo slyšet vlastního slova.
Blomm se ukrýval mezi nějakým soustruhem a jiným strojem, nějakou vrtačkou. Pálil ze své karabiny do jakési výrobní linky, za níž se skrývala šestice vojáků. Vystřelil poslední ránu a urychleně se skrčil, neboť Ivan po něm vyslal několik kulek ze svého revolveru. K vojákovi se připlazil Kolbe. Samopal táhl za sebou na řemeni, obličej měl umouněný od všudypřítomného zvířeného prachu.
"Vyčuď ho!" s těmito slovy podal Blommovi násadkový granát. Svobodník Hans Blomm jej odjistil, vyklonil se ze svého úkrytu a dlouhým obloukem jej hodil k montážní lince. Výbuch rozhodil torza těl po okolí jejich krytu.
Boj trval dobře dvě hodiny, během nichž se německému oddílu podařilo postoupit do půlky továrny a obsadit ji. Boj byl krutější než obvykle. Mrtví padali na obou stranách, ranění ječeli v bolestné agónii tam, kde padli. Sanita se k nim neměla jak dostat. Tohle bylo trošku jiné, než ukazovali týdeníky; hrdinský postup a vítězství německých zbraní všude tam, kde se ocitli. Tyto hrůzné scény plné krve, smrti, demolice a utrpení oko prostého občana nikdy vidět nemělo. Nevidělo, jak se sedmnáctiletý pěšák svíjí po zásahu střepinou od granátu, která mu utrhla kus boku. Nevidělo umírající ruské vojáky, kteří jejich komisaři nahnali přímo před hlavně německých zbraní, jen aby zbrzdili postup německých oddílů... A potom běda těm, kteří ustoupí-jejich vlastní "soudruzi" je přivítají salvou z pušek...
Konečně chvilka klidu po několika krvavých hodinách! Kagerer se opřel o nějaký teplovod, nebo co to bylo. Na několika místech byl prostřelený a vytékala z něja nějaká odporná rezavá voda. Odepnul z opasku polní láhev a dlouze se napil. Svůj automat opřel o prostřelený sud. Jeho pohled spočinul na velkém a ohořelém rudém transparentu, nataženém po celé protější stěně továrny. Žlutými písmeny na něm stál nějaký nápis v azbuce. Co hlásal, to Peter Kagerer nevěděl. A bylo mu nejspíš úplně jedno.
Pomalu se tu shromáždila většina jeho oddílu. Dost jich chybělo. Klug, Stein, Meyer, Altmann, Petrowski a asi osm dalších. Buď je postříleli Rusové, nebo prostě zmizeli...
"Ivani jsou svině. Když už konečně myslíš, že je máš, někam zmizej," mávl rukou Blomm. Sundal z hlavy poškrábanou přílbu a položil ji vedle své pušky. Kolbe se vysmrkal do dlaně a utřel nudli do kalhot. Napil se studené kávy, kterou přenášel ve své polní láhvi a zas ji připnul na opasek a přehodil přes ni roh bílého maskovacího převlečníku, zhotoveného z prostěradla.
"Přišla pošta," řekl Blomm prázdně. Vojáci se na něj okamžitě podívali. Pošta! Už jen to slovo připomínalo domov. Domov, kde na ně čekají jejich blízcí. Domov, který byl ve dne v noci bombardován angloamerickými svazy.
Kagerer bezděky uchopil do levačky automat. Pozdvihl obočí pod ocelovou přilbou a přejel si rukávem po špinavé tváři. Čekal již dlouhou dobu dopis od své ženy. Ležela v hamburské nemocnici po operaci břišní kýly a její stav nevypadal vůbec dobře. Prý nějaká sněť. Velitel pluku jeho dovolenku zamítl...
"No...ale Ivani ten náklaďák rozstříleli...nic se k nám nedostalo," řekl Blomm ještě tišeji.
"Děláš si prdel?! Ty...di do prdele! To neni možný, ne, tohle ti nesežeru!" vyletěl Kagerer jako píchnutý. Měl totiž už hrůzu z dalšího nekonečného čekání, které už nehodlal absolvovat. Spíš si to už odmítal připustit.
"Je mi to líto, Petere," položil Blomm ruku na rameno svého velitele. Ten se schoulil tiše do kouta a chtěl být teď sám. Což mu nebylo dopřáno. Odkudsi se ozval z obrovských ampliónů řízný vojenský pochod a ruský zpěv. Rostl a sílil. Brzy se ozval hluk píšťalek a z hrdel útočících vojáků se dralo hrozivé a burácející "Uráááá!"
"Vztyk! Do zbraně, hněte zadkama, kůže líný. Hněte sebou, nebo vám pomůžu!" vřískal Kagerer a hnal se rozpálený do ruda v čele svých vojáků. S Rusy se potkali v jednom malém tunelu, který spojoval halu 2 a již dobytou halu 3. Zbraně spustili snad v jednom okamžiku. Kulky kosily jak německé, tak i ruské vojáky bez vyjímky. Mrtví s děsivými skřeky padali na zem a umírali jako zvířata. Někteří Rusové nebyli ani ozbrojení. Puška byla pro každého druhého. Stejně tak munice. Jednoduše je masakrovali. Rusové své nepřátele zrovna tak nešetřili.
Blomm zahodil svoji pušku a vytáhl zpoza opasku svůj bubínkový revolver. Natáhl kohoutek, zamířil a stiskl spoušť. Ruský poručík se složil, když jej kulka zasáhla. Mrtvola sebou sekla na zem a zůstala ležet. Krev ze zdi za ní pomalu v pramíncích stékala.
"Je jich jak psů! Je jich jak psů!" ječel Kolbe a pálil ze své zbraně jeden výstřel za druhým. Když se už sovětští vojáci, ta záplava khaki uniforem a kabátů, dostala tak blízko, že by Němci už nemohli pálit. Přišli ke slovu nože, bodáky, pažby i lopatky. Prostě všechno, co bylo po ruce. Blomm stále pálil ze svého revolveru, ale pak i jemu došel bubínek a nebyl čas měnit jej. Chytil nějaký kus dřeva, který čněl ze zdi, urval jej a začal jím máchat jako kyjem. Praštil prvního Rusa po hlavě, ale ten měl přilbu. Úder jej pouze otupil a na chvilku vyřadil z boje. Jiný z německých vojáků jej bleskově proklál bajonetem. Pak se svalil mrtvý k zemi, když jej druhý Rus prostřelil svojí puškou.
To se už ale Kolbe chytil svojí zbraně a jedinou dávkou zastřelil tři Rusy, kteří předtím pobili čtveřici německých vojáků. Boj pomalu ustával a spojovací cihlová chodba se naplnila raněnými, mrtvými a nelidsky umírajícími. Byla to rychlá a krvavá likvidační akce.
"Vodneste raněný! Vodneste kurva ty raněný!" velel Kagerer a poslední rány ze zásobníku svého samopalu vystřílel po prchajících ruských vojácích. "Táhněte do hajzlu, zasranci! Stejně vás voddělaj vlastní," plivl za nimi. Opravdu. Brzy se ozvaly dvě salvy a série zmučených výkřiků-prchající Rusy postříleli jejich vlastní komisaři.
"Bátěnka Josif si docela sere do bot, co?" poznamenal kdosi na adresu zastřelených pěšáků.
"A koho Stalin sere? Máme je pokosit my, nebo si je odstřelej sami. Neni to jedno? Aspoň šetříme munici. Sere snad tebe Adolf?" zeptal se do šera Blomm. Všichni by spíše čekali tuhle odpověď od Kagerera-horké hlavy, ne od mírného a spíše tichého Hanse Blomma. Náhle jeden z vojínů vyskočil. Byl to takový malý, nízký skrček. Nosil kostěné brýle a mezi mužstvem nebyl mnoho oblíbený. Jmenoval se Gunther Stein, chodící učebnice nacionálního socialismu.
"To...to je urážka...Vůdce a Německa. Navíc i Branné moci. Půjdeš před válečný soud, syčáku!!" lapal po dechu a skákal z jedné nohy na druhou. Kolbe potáhl z cigarety, uplivl si a otcovsky se na Steina usmál. Uhasil cigaretu o jeho přilbu a řekl mu mile:
"Drž zobák a sedni si," řekl mile. Stein zrudl jak rajče. Začal vřískat na celé kolo, že ho udá, že ho požene před polní soud a bůhví co ještě. Kolbe si významně poklepal na své pěšácké nárameníky, důrazně a tvrdě řekl: "Já jsem desátník. DESÁTNÍK! Ty jseš pouhej vojín. Guma. navíc do poloviny zalezlej pokaždý v jiný prdeli. Takže si sedni, prdelolezče a drž zobák. Nebo ti ho ustřelim, blbe!" zasyčel. Kagerer se na něj podíval a lehce se usmál: učí se rychle.
Mezitím zbytek třetí čety donesl to, co zbylo z jejich jednotky a přivedli ty, kteří přežili. Nebyl to radostný pohled-většina vojáků zraněná, někteří se sotva drželi na nohou. Jiní krváceli ze svých ran a druzi je museli přinést na nosítkách. Venku se ozval bublavý zvuk motocyklu. Spojka. Řidič navedl svůj stroj do rozmlácených vrat, nechal jej stát nedaleko odstaveného tanku a jeho posádky, jejíž muži kouřili rozesazení kolem tanku. Motocyklista si shrnul brýle, karabinu stočil na záda a rázným krokem vykročil k jednotce, odpočívající po masakru v chodbě.
Zasalutoval a řízně se zeptal: "Kdo je velitel jednotky?" Kagerer zvedl ruku s nedopalkem v ruce. Potáhl z něj a zahodil jej do kalné louže.
"Tady," řekl a zároveň vypustil kouř. Motocyklista mu předal desky a poodstoupil krok zpátky. Velitel je vzal do ruky, vyndal zažloutlý papír s nějakým textem. Přejel jej očima, přimhouřil je a pak pohlédl na spojku:
"Zastavit útok? Teď, když je soused tak vyklepanej, že stačí ho zadupnout botou a ta blbá fabrika je naše? To bude omyl, ne?" motospojka zavrtěla hlavou.
"Ne, musíte počkat na posily," řekl a vypochodoval bez dalšího slova ven. Nahodil motor a pomalu vyjížděl z areálu továrny. Kagerer vzal rozkaz, zmuchlal jej a papírová kulička následovala vajgl od cigarety. Také do louže. Posadil se zpátky na železnou traverzu a kopl do plechovky od oleje.
"Pitomci...já teď mám čekat na nějaký ucha, když můžeme Ivany rozmlátit na kousíčky po celý fabrice," řekl nabručeně.
"Maj pravdu," odtušil tiše Kolbe. Pohlédl do Kagererových zelených očí, které nyní čišely bojovným výrazem. "Maj pravdu. Do útoku nás šlo na osmdesát a zbylo nás sotva dvacet," Kagerer jej zpražil pohledem, ale nic neříkal. Možná opravdu věděl, že by opravdu s dvaceti muži zbytek továrny neobsadil. Ale co se o to aspoň pokusit! Takhle má čekat na bandu nějakých ocasů, která sem dorazí bůhvíkdy...
To bůhvíkdy uplynulo nějak moc rychle. Venku před halou zastavila trojice nákladních aut. Z plachet jim spadal sněhový poprašek a pneumatiky vryly do sněhu široké koleje. Kalná voda se rozstříkla, když do ní kolo opela vjelo. Řidiči nechali motory běžet-chtěli se v téhle oblasti zdržet co nejméně. V případě zničení vozidla by zcela určitě následovalo přeřazení řidiče k jiné jednotce. Potom už by to nebyl řidič. Ale pouhý pěšák. A to se nikomu z nich sakra nechtělo.
Mezitím se za odjíždějícími náklaďáky seřadily dvě skupiny vojáků, vedené nařvaným poručíkem v brigadýrce pěchoty. Vytáhlý hejsek se samopalem v ruce nechal vojáky nastoupit do dvou oddílů. Jako na přehlídce. V bojové linii! Pár kroků od nepřítele, jenž mohl kdykoli znovu podniknout útok! Pisklavým, ale řízným hlasem velel pozor. Kagerer však stále netečně ležel opřen o sud a o pořadové cvičení směšného poručíka se nezajímal. Naproti tomu Blomm dloubl Kolbeho do žeber:
"Hele," a kývl hlavou směrem k pochodujícím dvěma skupinkám, které se v úzkostlivě vyrovnaném útvaru blížily rozmlácenou halou k pozicím Kagererovy rozmlácené roty.
"Levá-dva-tři-čtyři! Levá-dva-tři-čtyři!" velel poručík a dusal vedle svých mužů. Nechal je domašírovat až ke Kagererovi a srazil paty.
"Heil Hitler!" zařval, srazil podpatky a pravici vystřelil vzhůru. Kagerer se po něm podíval a ledabyle salutoval. Na něj to dojem neudělalo. A poručík to vycítil.
"Sděluji vám, že přebírám vaši rotu se vším všudy, včetně tohoto posilového družstva!" mrskal jazykem poručík. Jmenoval se Viktor Mahler, nacista a pruský poručík. Byl přesvědčen, že právě on je předurčen udělat důstojnickou kariéru nehledě na to, kolik to bude stát lidských životů. A docela se mu to dařilo. Až na jednu maličkost-dosud nebyl v ostrém střetu. Hodnost poručíka si "zasloužil" pohodlnou službou v týlu.
Aniž Kagerer cokoli řekl, velel Mahler "Vztyk!" a už se chystal k útoku na Rusy. Kolbe s Blommem se mezitím smáli, až se za břicho popadali. Pak ovšem Blommovi došlo, že to ale absolutně vůbec vtipné není. Že za chvíli jich spousta padne jen kvůli chorobné touze tohoto nedouka získat Železný kříž. S obdivem k němu hleděl pouze vojín Stein. Div, že neslyntal.
"Zavři hubu, buzerante," broukl na vojínovu adresu Kolbe, když jej spatřil. Stein se rozzuřil a chystal se po Kolbem skočit. Blomm mu však podrazil nohu a vojín se rozmázl ve špinavé louži vyjetého oleje. Prskal, soptil a nadával. Ale ničeho dalšího se neodvážil. Pro jistotu.
O půl hodiny později byla celá rota zase v útoku. Vedli úder na hlavní správní budovu továrny. Ze všech oken se na vojáky snášela palba a každý se kryl, kde zrovna mohl. Němci pálili do oken, z oken zase stříleli Rusové a ani jedna strana nemohla získat výhodu, natož nějaké vítězství.
Poručík Mahler si však v boji počínal odvážně; přes jeden otevřený plac, který střežili dva ruští vojáci, samopalník a střelec, přeběhl jako střela. Tihle dva chlapíci pálili po všem, co vypadalo jako nepřítel. Mahler se přikradl za hromadou rozbitých cihel, nahrbil se jako kočka a vyletěl jako šíp vpřed. Rusové mu věnovali krátkou dávkou a pár ran z pušky. Mahler pak přistál v jedné díře kus od okna.
Blomm hvízdl dírou mezi zuby a zdvihl obočí. Na Kagerera to však příliš dojem neudělalo.
"Hmm...no tak umí běhat, no. To je toho. Furt je to jen další pitomej nácek," ufrkl.
"Ty žárlíš!" uchechtl se Kolbe. Kagerer ho jen zpražil svým kamenným pohledem a slovy "drž hubu!"
Podnikli útok. Celá rota se zvedla a za zběsilé palby karabin, samopalů a kulometu podnikla náběh s cílem vzít kancelářskou budovu ztečí. Vybuchly granáty, jejichž střepiny se s včelám podobným bzukotem rozlétly do okolí. Několik vojáků jimi bylo s výkřiky sraženo a zemřeli po dopadu na chladnou stalingradskou dlažbu. Kolbe vyhekl a upadl. Tlaková vlna jej mrštila několik metrů kupředu. Když zjistil, že má všechno na svém místě, zahájil svojí karabinou "divokou" palbu na Rusy. Dva zastřelil v okně, když se pokoušeli pálit po německých vojácích, lezoucích do spodních místností. Krev se rozstříkla po bledých stěnách kanceláře a mrtvoly zůstaly ležet.
Bitva zuřila s neztenčenou měrou už asi půl hodiny. Třetí četa drtila odpor uvnitř budovy a zbývající oddíly odrážely protiútoky rudoarmějců, které se na draly ze dvou směrů. První cestou z malé uličky. Tady však stál Kagerer se svojí četou. Samopaly pražily do útočících ruských vojáků a celé bojiště se pomalu měnilo v jatky. Z druhého směru, nevelkého dvora, sevřeného dvojicí rohů budov se sem probíjela jiná jednotka Rudé armády. Tady bojovala dvě družstva četaře Brauna, statného a zuřivého vojáka.
"Kurva, těch ale je, co? Mám dojem, že za chvíli musí přijít samotnej Josif," zabreptal Kolbe. Kolbe jen zaprskal:
"Nemel a raděj střílej. Jestli se Ivan dostane tady přes ten val, pak nám buď Adolf milostiv!" to však zaslechl vojín Mann. Prskal a soptil urážky na adresu velitele Kagerera, že prý ON Vůdce a německou armádu urážet nebude. Jak prý se dostane na velitelství praporu, hned o tom prý podá zprávu. Nikdo si jej nevšímal. Začalo zase sněžit. A hustě sněžit. Zdálo se, jak sněží víc a víc, boj se úměrně tomu stává těžší a krutější.
Pravdou však bylo, že německý oddíl pod velením poručíka Mahlera pomalu kancelářskou budovu zajistil. Z celé stavby však stále přicházel hluk intenzivního boje. Práskaly výstřely, rachotily samopaly a naříkali ranění a umírající. Když se boj na chvilku uklidnil, bylo pro změnu zas slyšet ječícího Mahlera.
Kagerer se odplazil kus pod malý hliněný val a zhluboka oddychoval. Zapálil si cigaretu a vydechl pořádný oblak kouře. Opatrně vyhlédl přes korunu valu, kde se na druhé straně váleli mrtví Rusové. Zavrtěl hlavou a znova potáhl z cigarety. Protiútok odrazili, to sice ano. Ale co bude dál? Co přinese další hodina, dvě hodiny? Další noc? Mohli kdykoli zemřít...