Lykantrop

Přes planiny Zul´ faraku se proháněl mrazivý zimní vítr. Stromy na okraji temného lesa se ohýbaly pod jeho náporem a jen tiše šuměly. Byla noc. Mrazivá a jasná. Měsíc v úplňku osvětloval nádhernou zimní scenérii. Pro cizího pocestného by to mohl být krásný pohled na jiskřivou noční krajinu. Ne však pro lovce, kteří právě v tuto nevlídnou dobu kráčeli nedaleko v hlubokém sněhu.

Zahalení od hlavy až k patě, snažíce se co nejvíce odolat mrazivému vichru, pomalu postupovali k temnému lesu. Jejich výzbroj těžkých mušket a ztrápené výrazy v obličeji dávali tušit, že toto není obyčejný lov. Byli to zkušení a ošlehaní muži, kteří na sobě za celý život nikdy nedali najevo ani náznak strachu. Teď však s myšlenkou jejich poslání bylo každému z nich úzko.

Byli najati lidmi z nedaleké vesnice Ortaine. Kdysi to bývalo malebné místo plné veselích lidí, užívajících si radostí života. Než se stala ta hrozná událost, která naplnila celou vesnici strachem. Nebyl tomu ani týden co šel jeden mladý hoch se svou sestrou pást ovce poblíž lesa. Byli tam skoro celý den a tak zatímco pasáček podřimoval, šla si jeho mladší sestra hrát k lesu. Když se pomalu začalo stmívat, hoch zavolal na svou sestru, která nebyla k vidění. Poté co se mu nedostávalo odpovědi vydal se jí hledat. Když se však vnořil do temného lesa strnul jako socha s výrazem čiré hrůzy. To co spatřil mezi stromy se mu nemohlo zdát ani v těch nejhorších nočních můrách.

V kaluži krve tam leželo torzo matně připomínající jeho mladší sestřičku. Břicho bylo rozsápané a vnitřnosti roztahané všude kolem. Po celém těle měla krvavé šrámy, které nemohlo udělat žádné známé zvíře. Hlava byla od těla oddělena a nyní se na chlapce dívala s prázdnými očními důlky plnými krve. Hoch se na chvíli nemohl ani pohnout. Chtěl vykřiknout, ale hlas mu selhal. Po té co se mu vrátila kontrola nad jeho končetinami se tryskem rozběhl zpátky k vesnici s nelidským křikem ze kterého byl už na dálku slyšet strach, hrůza a zoufalství. Jakmile se o tom dozvěděli vesničané, ihned se chopili zbraní a vyrazili k lesu. Tvor, který tuto hrůzu spáchal, byl však už dávno pryč. Několikrát pročesali celý les, avšak vždy se vrátili s nepořízenou. Když tu je napadl spásný nápad. Najmout lovce, aby bestii zneškodnili.

Ti tento úkol s klidem přijali, dokud nevyslali jednoho z nich do lesa, aby obhlédl stopy. Zprávu, se kterou se stopař vrátil, nechtěl slyšet ani jeden z nich. Stopy odpovídali stvoření, které znali pouze z povídání potulných vypravěčů a stařešinů měst. Toto zvíře jest popisováno takto: Oči mu ve tmě září děsivým červeným světlem. Jeho srst je hrubá jako medvědí stejně tak i barva hnědá. Tlamu má plnou ostrých tesáku jež se délkou mohou rovnat dýkám. Jsou smrtonosnější než kterákoli sečná či bodná zbraň. Silné tlapy jsou zakončené černými drápy, pevnějšími než kalená ocel. Toto stvoření není jako žádné jiné.

I přes tuto skutečnost se lovci dali na pochod. Nyní stanuli na okraji lesa. Neprostupná temnota mezi stromy byla o to děsivější, že tušili, co se v tomto prokletém lese skrývá.

Vstoupili do šerého přítmí bok po boku, každý jistíce svého druha vedle sebe, a vyrazili kupředu. Všudypřítomná temnota je naprosto pohltila. Poté co si jejich oči přivykli lesnímu šeru, se začali nořit stále hlouběji mezi stromy. Nyní již neslyšeli nic. Žádné skučení větru či šelest křoví na rozlehlých pláních. Pouze šum černých borovic a křupání sněhu pod nohama jim dodávalo vědomí, že nepřišli o důležitý smysl. Les byl nepřirozeně tichý, bez života.
Zvěř ani ptáci, nic z toho zde nebylo. Ponurá atmosféra lovcům na odvaze zrovna nedodávala. Když tu znenadání okolní vzduch prořízlo táhlé zavytí jako ten nejostřejší scimitar. Ti se ihned chopili mušket a zaklekli. Po chvíli tichého vyčkávání se jali připravovat zbraně. To co však započali nabíjet do hlavní, nebyly klasické olověné kule, na které byli zvyklí. Tento druh střeliva se za svitu luny mrazivě leskl a zrcadlil. Stříbro, měsíční kov. Jediné, co může navždy umlčet lykana.
Po chvíli, při které se ozývalo pouze zvonění kovových kohoutků zbraní, se lovci znovu rozestoupili. Znovu se dali do pohybu nyní však s daleko větší obezřetností. Po chvíli plížení se znenadání ozvalo z nedalekého keře ponuré vrčení. Dříve než lovci stačili cokoliv udělat, z křoví vyskočil tvor jako stvořený z těch nejhorších nočních mur.
Tělo měla svalnaté, pokryté hrubou srstí. Oči jí ve tmě ohnivě plály. Její tesáky a drápy byly snad ještě děsivější než je znali z vyprávění. Tato stvůra mohla přinášet jen zkázu a utrpení.

Než se lovci vzpamatovali, už se vrhla na prvního z nich. Zasekla mu své drápy hluboko do krku a muž se ve smrtelném chroptění skácel do sněhu, který se okamžitě zbarvil temně rudou krví. Mezitím se ostatní stačili natolik vzpamatovat, aby zamířili své muškety. Lesem se rozlehli výstřely.

Bestie však byla rychlejší než čekali. Bleskově se rozběhla k dalšímu lovci aniž by se jí stříbrné kule dotkli. Ten když spatřil jaké nebezpečí mu hrozí zahodil mušketu a tasil nádhernou dýku s čepelí z kaleného stříbra. Dostal ji darem od krále za své věrné služby a teprve nyní by pro ni mohl najít uplatnění. Stvůra už byla téměř u něj. Pozvedl dýku a v poslední chvíli se odkutálel do strany čímž se vyhnul smrtícím drápům.

Tak rychlý úhyb byl pro ni překvapující. Lovec stačil využít jejího zmatení a vrhnul se na ní s napřaženou dýkou. Dýka se zableskla v měsíčním světle. Jakmile se čepel vnořila do masa bestie, ozval se sykot, jako když se do vody pokládá železo rozžhavené doběla. Stvůra vydala děsuplné zavytí. V bolestné agónii se ohnala po lovci tlapou a ten jen tak tak stihl uskočit. Bylo mu jasné, že nyní to musí skoncovat. Napřáhl se a největší silou které byl schopen zabodl dýku stvůře tam, kde předpokládal srdce.

Les se naplnil uširvoucím a ponurým řevem. Byla smrtelně raněná. Několikrát sebou ještě trhla ve smrtelné křeči a znehybněla. Její oči pomalu vyhasly. Lovci propukli v jásot. Netvor, který již řadu měsíců sužoval životy vesničanů, byl mrtev.