Pan Animus

Nedokážu to ze sebe dostat.
Nejde to,vždycky někde vykoukne,
vždycky se drží zuby nehty, prosí, křičí, prosí, křičí,
prosí, prosí ...polknu ho, vyjde mi z podpaží,
rozkoušu ho, stojí přede mnou a směje se tomu,
podupu ho svýma popraskanýma patama, vyleze
páteří a cítí se uražen!
Škrtím ho rukama, piští, musím ho pustit, přicházím
o sluch. Bodám ho pohledem, utíká mu.
Ukazuje si na mne prstem a naklání hlavu do strany, jakoby se divil.
Diví se tomu, v kom dokáže žít.
Vidím ho ve dlaních, tleskám, snažím se ho dostat,
líbí se mu to, uklání se a děkuje mi. Pěkné to představení.
Aplaus.
Snažím se ho uchlastat, nedá se. Tu vodku, kdybych zapálila,
bude pro něj medem - POJĎ VEN ! Nepatřím Ti !
Nejsem Tvou skořápkou přes Tvý chabý tělíčko !
NESMĚJU SE HLOUPÝM VTIPŮM .
Vyzvracím Tě, budeš to nejmíň, co ve mně zbyde,
okusíš svět z jiné stránky, bojovat jen za sebe, tvrdě !
Stejnak už dva neznamená víc.
Hodně mi bereš, něco si dal, mý tělo od kulek není nejbezpečnějším, ani pro tebe, natož pro mě. Vždycky jsem chtěla být jenom zdravá a
teď jsem děravá jak cedník ! Projde skrze mne úplně všechno. Nedovedu nic zadržet, pořád říkajíc pravdu, ejhle, další kulka
k dobru, cedníček, cedníček a pan Animus.

Dobré ráno, zdravím se. /v bytě sama /
Jak ses vyspala ? Ale jo ...
.... zůstaneš ještě dnes ?