pozamyšleníčko

Je dopoledne. Sedím u klávesnice a hlavou si přehrávám poslední hodiny. Pár okamžiků a jednomu se docela zamotá hlava, ale druhému nic, prostě klid jakoby nic – poker face. já si myslím, že jsem druhý ale podle otazníků v hlavě spíš ten první… jenomže ta sekerka je v tom že jsem oba dva, první i druhý a nic s tím nenadělám! To vypadá, že mám zaděláno na docela slušný základ schizofrenika! Teda to je perspektiva pro lidstvo… hihi! To bil ftip! Takhle si poslední dobou preluduju v hlavě pořád… někdo řekne „retrospektiva, jiný: " co blbneš, dej si panáka, vono to ňák dopadne", ale já jsem panna a to je prostě moje intro – nitro – že by vnitro? Hele rýma ftip! Teda pro mě. I tak jsem spojený a jen ten galimatyáš okolo rozhodování kdyby byl jednodušší, ale můj táta říkal že když byl pracovně v Texasu a když si Tam udělal známé a když Ti známí mojeho táty si sním už normálně povídali, protože už byli těmi dobrými známými, tak říkali: „víš Mirku!
„, táta se jmenoval Bohumír, ale každý mu stejně říkal Mirku, jen tety mu jako jeho sestry říkávali Mírku, „ člověka tady posuzujeme podle toho kolik váží!“ asi proto jsou amíci tak prostorově výraznější, až když se člověk stane jejich známým a oni jeho známými a jako známí jdou třeba na drink a steak a tam se blíž poznají ještě víc a ráno jsou už vlastně sourozenci, tak tihle nepokrevní sourozenci si to úplně jasně vyloží a je to jasné všem! Prostě kdo na to má být sourozenec, tak ten to úplně jasně chápe. No tak to jsem jenom odbočil… trochu.
Ale zpátky, sedím u té klávesnice a před chvílí jsem na zahradě pohrabal trávník a odřezal pár větví ze sousedových stromů, jsou to jedna hruška a pár jabloní, fajn stromy, jenže vyrostli si tak říkajíc jako kůly v plotě, no a to je pro estetiku nedobře. Ona taková estetická zahrada je vlastně spíš pustina. Protože každá rostlina a keř a strom a lístek na stromech a lístky co z nich opadnou a květiny a jejich lístky a ty samé květiny když vadnou, tak tohle všechno si prostě dělá co chce a vůbec se nedrží instrukcí takového zahradníka estéta, aby se neohýbaly a držely v zákrytu a když už se hýbají, tak stejně, jako cvičenci na spartakiádě a ne jako nějaká hloupá kytka v poli, oni i ty kytky v poli se totiž kynklají jak se jim chce, ačkoli takové klasy, když zaduje větřisko, tak to je jak pochod vojáků na vojenské přehlídce! Ty já měl rád, někdy když to šlo a jako kluci jsme měli vojenské odznáčky, hrávali jsme si na vojáky a na přehlídky a pochodovali jsme před veliteli, kteří tam ani nebyli, ale nám to bylo jedno. Byli jsme, malí kluci s velkou fantazií a tím pádem jsme mohli, co kdo si přál… to je škoda že už nejsme malý kluci, protože bych neseděl na zahradě a neměl tu ty dva, teda toho prvního co pořád přemýšlí a toho druhého s jistotou v obličeji…