voda

Už byla unavená a hůř se jí dýchalo, ale přesto vytrvale plavala dál. Tohle byl jediný sport, při kterém se necítila slabá. Jediný, který jí dával pocit svobody, který ji naplňoval štěstím. Byla hubená a křehká a představa jak se na ni řítí míč, který ji porazí na zem, protože je těžší a rychlejší než její ruce. Představa, že kmitá nohama jako o život a cíl je pořád tak daleko a ona začíná rudnout a píchá ji u srdce. Představa, že musí být neustále ve střehu, připravená, napjatá a rychlá, je pro ni moc děsivá a smutná.
Vodu však měla od malička ráda a při plavání dokázala zapomenout a nemyslet. Jen všemi smysly vnímala vodu, každé pohlazení, které jí voda dávala, každou vlnku, kterou rukou udělala, každý nádech, kdy ucítila, pro ni naprosto krásnou vůni vody, vlhka a mokra. Soustředila se na pravidelné dýchání a měla pocit, že když zastaví, všechny problémy se zase objeví. Automaticky pohybovala rukama a nohama a každé potopení a vynoření hlavy jakoby jí vneslo nový život. Všechno špatné s každým výdechem odplavalo a všechno krásné se nádechem vnořilo do její hlavy. Musela se usmívat. Voda ji unášela k pohádkovému cíli, ke štěstí.
Vždycky když vylezla z bazénu, jako kdyby jí to nestačilo,strávila ještě dlouhou dobu pod sprchou. Nahá s rozpuštěnýma vlasama nasáklýma šamponem, který jí pomalu a něžně stékal po zádech. Nechala se příjemně masírovat proudy vlažné vody. Většinou měla zavřené oči. I když to nejspíš působilo divně, vadilo jí dívat se na nahá těla ostatních žen a vadilo jí, že se dívají na ni. Byla malá a měla spíš chlapeckou postavu, ale byla ráda. Nenáviděla neoholené, spálené a zmalované ženy, které tu nebyly kvůli vodě, kvůli kráse, kterou voda rozdávala. Nenáviděla pohled na nahou mydlící se ženu s povislými prsy, svraštělým zadkem a velkým břichem. Nikdy tak nechtěla vypadat. Hnusilo se jí to. Měla chuť se těm ženám vysmát. Viděla jejich ošklivá těla, slyšela jejich trapný smích a připadala si jak z jiného světa. Možná se už teď bála stáří. Možná byla prostě přecitlivělá a nezralá pochopit a uznat ošklivost či stáří.
Ten den vyšla ven s mokrými vlasy. Venku svítilo sluníčko a dělalo ji krásnější. Pořád ještě měla v sobě jen ten nádherný pocit, nic víc, jen krásu, něžnost, lásku, štěstí, dokonalost, nic víc. Nic víc. Přecházela po přechodu a nějací kluci na ni z auta zapískali a zamávali jí.
Pak najednou zakopla, slunce zakryl velký šedý mrak a ona cítila, jak se všechno vrací. Věděla, že nemůže být tak bezstarostně šťastná dlouho, ale tenhle okamžik ji vždycky překvapil. Zahřmělo a bouřka přišla úplně nečekaně. Tma, zima, hromy a blesky, první velké kapky vody, kterou jinak tak milovala ji teď zraňovaly. Když začalo pršet, začala plakat. Déšť byl osvobozující a ona mohla vyjádřit všechno, co ji tolik trápilo..