Budoucnost nám tiká v hodinkách

Málokdy se člověk zastaví uprostřed ulice a začne počítat vteřiny. Důvodů by našel hned několik. První by byl ten, že by možná vypadal jako blbec, kdyby prostě šel a pak se zastavil a zůstal stát (jakoby snad mohl naivně doufat, že si ho někdo zabrán ve svém vlastním světě času a tikajících hodinek všimne). Druhý.. proč se má zastavovat a počítat vteřiny?
Tak to zkuste. Zastavte se, dívejte se a možná uvidíte sami sebe, jak jdete pořád dál tou ulicí, přes přechod a pořád dál. Zahnete doprava, ve skleněné výkladní skříni se starými obnošenými botami jen letmo zašilháte na svůj odraz a zkontrolujete tak svůj zjev. Pak se rozhodnete přejít na druhou stranu. Chystáte se udělat krok do silnice když zaslechnete kvílení gumových pneumatik od auta, které se najednou objeví v zatáčce. Vy ucuknete a auto to kolem vás projede stočtyřicítkou zatímco vaše srdce bije jako na poplach, v krvi vám rapidně stoupla hladina adrenalinu a váš velice ohleduplný mozek vůči vaší psychice začne vymýšlet rozsáhlé vize jak nestačíte ustoupit z vozovky a vy momentálně ležíte v bezduchém stavu uprostřed silnice a jediné co vnímáte je dunějící zvuk záchranky, zděšené výkřiky a probleskující modro-oranžová záře majáků.
Ale to jsem trochu předběhla. Vy přece ještě pořád stojíte na ulici vedle přeplněného odpadkového koše a roky zavřené samoobsluhy.
A to stačily jenom setiny setin vteřin a ta vize se mohla stát skutečnou. Snad kdyby jste si den před tím nepouštěli ten film, co vám půjčil kamarád, který stejně nestál za nic a vy jste kvůli němu byli vzhůru do jedné do rána. A když už se konečně objevily dlouho očekávané závěrečné titulky, vy jste se už jen stěží dobelhali ke své posteli, ani jste se neobtěžovali převléknout do pyžama, nebo snad nastavit budík na zítřek na ráno. V důsledku toho jste si nerušené spali a nebýt rachotu, který způsobil soused nad vámi, se kterým se den předtím rozešla jeho žena - proto ten pozdní ranní příchod a nemotornost kvůli nadmíře alkoholu v krvi - nejspíš by jste si to vyspávali až do devíti.. zděšeně se posadíte na posteli a proklínáte tu černou krabičku s červenými číslicemi, co jakýmsi záhadným způsobem zapomněla vydávat ten otravný zvuk.
Načež začnete pobíhat po bytě a natahovat si ponožky, které jste si aspoň ve své včerejší ospalosti ještě sundali. Rychle se ještě převléknete a cestou do koupelny zapnete varnou konvici. Vyčistíte si zuby, rychlým pohledem na hodiny zhodnotíte situaci, zaklejete, začnete zběsile házet věci do tašky a vyrážíte ospalí bez ranní dávky kofeinu do práce, nebo do školy.
A pointou tohohle vyprávění je, že kdyby jste nedali na skvělá doporučení vašeho trhlého kamaráda a už podle obalu DVD posoudili film, jako propadák, nedívali by jste se na něj dychtivě ještě ten den večer, zatímco by vaše nadšení potupně upadalo a upadalo stejně jako vaše víčka.
Mohli jste klidně jít spát v deset, převlečení do pyžama s nastaveným budíkem. Ráno se pak vzbudit včas, uvařit si kávu a hodit si do tašky ještě třeba iPhone.
Spokojeně a v poklidu by jste vyrazili, na uši nasadili sluchátka a za zvuku Lennyho Kravitze, Three Days Grace, Boba Marleyho (to už vážně takovou roli nehraje).. Zahnete doprava, ve skleněné výkladní skříni se starými obnošenými botami jen letmo zašilháte na svůj odraz a zkontrolujete tak svůj zjev. Pak se rozhodnete přejít na druhou stranu. Do uší vám zaduní refrén písničky, ve kterém zapadne kvílení přijíždějícího auta jako nějaký lehký doprovod a vy nic netuše vstoupíte do vozovky.
Vize se stane skutečností.
V tomhle případě to byly spíš minuty, co hrály roli. A příště to budou vteřiny, nebo setiny setin vteřiny.. vždycky v tom bude čas. Čas, který rozhodne, jakou cestou se vydáme. Souhra náhod, štěstí, neštěstí.. správného nebo špatného načasování.