Moderní umění a umění jako takové..

Uvažovat o moderním umění jako o umění je jako říct kočce, že je lev. Ovšem jak potom kategorizovat něco, co se natolik přátelí se subjektivitou vnímání, či snad i recesí na určité vžité proporce krásy?
Asi před rokem jsem měla možnost navštívit Paříž. Ocitla jsem se na nultém poledníku umění starého a moderního.
Pohled vlevo mi poskytoval propracované štuky a detailní patetiku dřívějších snad až pedantských umělců, pro které dokonalost znamenala to samé jako krása.
Pohled vpravo mě ovanul chladnou strohostí a atypickými tvary plné industriálních prvků.
V té chvíli jsem udělala chybu a to tu, že jsem začala tyto dvě naprosto odlišné a opačné sféry srovnávat, čímž ve mě začala ona pravá strana evokovat pocit podivné absurdity která měla sloužit především prakticky - tudíž tak, jak to vyžaduje dnešní společnost.
S lehce pozdviženým obočím jsem se otočila a pomyslela si, že moderní umění není zrovna to pravé ořechové pro mě. Vlastně jsem začala i přemýšlet komu se něco takového může líbit natolik, aby utratil miliony třeba za vykachlíčkovaný kontejner stojící v domě moderního umění.
Ale teď, o rok později, i za tak krátkou dobu mě život stačil naučit, že ne všechno co nějak působí na mě musí stejně působit i na ostatní a naopak, že je více způsobů jak vnímat krásu.
Někdo může před obrazem stát hodiny, ale pořád jen uvidí směsici barev, která mu nebude dávat smysl.
Druhý uvidí v každém tahu malířova štětce nějakou jeho emoci. Zuřivost, klid, touhu sdělit lidem své pocity pomocí barevných stop vedoucích k nitru jeho samotného.
A tak se dostáváme k otázce, jestli se dá umění posuzovat pouze a jen podle slov líbí, nebo nelíbí. Co když je umění vůbec všechno, co nás určitým způsobem povznáší, nutí nás dostat se skrz lacinou estetiku a najít řešení pro hlavolam těch barevných stop. Najít spránou cestu a pochopit co nám měla tahle barevná morseovka říct nebo třeba jen napovědět.
Abychom tedy mohli konečně moderní umění začít posuzovat, museli bychom to dělat z hlediska smyslu umění samotného, něčeho co se nám nemusí líbit, stačí když na nás zapůsobí. Už to nám přece něco dává, aniž bychom si toho všimli. Ono moderní umění na mě zapůsobilo už před tím rokem v těch několika málo vteřinách, když jsem nic netuše hleděla na ty prosklené stěny vysokých budov, které se vlnily podlézavě k nebi do podivných tvarů.
A jaká je tedy odpověď na otázku, jestli můžeme moderní umění bez zaváhání hodit do šuplíku "neumění"?
Ne. Nemáme právo něco takového kategorizovat. A ani ho nikdy nebudeme mít, pokud lidstvo nepodlehne celkovému zmanipulování masou a komercí. Do té doby bude umění světem bez hranic pro toho, kdo je dokáže zbořit. Světem, kde vládne fantazie, umožňující tak každému vidět něco jiného. Světem kde neexistují pojmy jako negativita nebo positivita, krása nebo ošklivost - jen prožitek a dojem.
A tak se touto pseudopatetikou snažím vysvětlit, že možná kočka není lev, ale pořád je to šelma... jako lev. A tak najednou začneme zjišťovat, že ačkoliv jsou tato dvě zvířata naprosto odlišná, svůj základ mají v podstatě totožný.