IN NOMINE PATRIS

Bál jsem se, že až uvidím její první slzu, že toho nechám, že nebudu schopen pokračovat. Že s tím prostě praštím, sednu si na židli a počkám si, až si pro mě přijedou. A ono to nemůže trvat dlouho. Vodítek mají víc než dost. Hlavně to poslední. Jestli není Roman totální blbec, tak to na tom stole najde. Krásný papír, popsaný černým fixem. Datum, podpis. Věty, které mu musí dát smysl.
Snažil jsem se vybavit, jak jsem do toho vůbec zapadnul až po prdel. Nebo spíš po uši. Ono to je vážně už dávno, už tři roky. Takže vlastně relativně dávno. To je tím, že se toho už tolik stalo. Tři roky jako sto let. Stačí jedna krutá zpráva a svět se změní a s ním i všechno ostatní.
Jenže jak můžu přemýšlet, když přede mnou kape slaná voda? U toho se krucinál nedá soustředit. Už jsem jí přece několikrát vysvětloval, jak je mi to líto, přece se nebudu opakovat. Říkat, nemám na vybranou blablabla však víš, je mi to líto blablabla kdybych viděl jiný řešení blá blááááá.... tohle se vážně –
„Já to vážně nechápu.“
Slza jí opustila spodní víčko, propadla načančanými řasami a líně se plazila dolů po tváři. Setřel jsem ji, protože ona měla ruce svázané za zády. To byla druhá věc, za kterou jsem se omlouval. Provaz nebyl ideální, řezal do rukou a nechával tam ošklivé krvavé rány. Nic, co by se mohlo sebevědomé mladé ženě líbit. Jenže ono to už za chvíli bude jedno. Ale stejně jsem se jí omluvil. Štrachal jsem po bytě deset minut, prolezl jsem všechna místa, kam si schovávám tyhle blbosti, jenže nic lepšího jsem nenašel. Přece nepůjdu teď ven něco kupovat, to bych byl blázen. Už mi auta můžou jet naproti.
Tak jsem jí zkrátka svázal ruce tímhle. Co naplat.
Dal jsem doprostřed místnosti židli a vzal do ruky provaz.
„Já myslel, že jsem to všechno vysvětlil.“
„Jak dlouho spolu žijeme? Osm let? Já...“ teď už jí začalo vlhnout i druhé oko. „Žijeme spolu osm let, ne? Já přísahala, že s tebou budu v nemoci i ve zdraví, že tě nepřestanu milovat. A ty to chceš teď všechno zničit.“
„Kdybych měl na výběr, zlato....“
Nemám, vážně nemám.
„Jde o srdce, lásko. Ve všem je srdce a já jdu do všeho po hlavě, to přece víš. Já tě miluju, vážně to dělám hrozně nerad, ale už je pozdě přemlouvat, už to nejde vzít zpátky.“
„Tohle je šílený!“
„To každopádně.“
Stoupl jsem si na židli. V jedné ruce provaz a v druhé nůž. Lustr byl dávno sundaný, na jeho místě byl přivařený kovový hák. Dělal jsem na tom celé dopoledne. Musím mít jistotu, že to vydrží. A taky musí být okamžitě evidentní, že je to sebevražda. Nic jiného. Sebevražda jako poleno, šéfe, tělo se ještě houpe, je teplý, šéfe, jazyk venku, napuchlý, mouchy se do něj ještě nepustily, šéfe, vaz zlomenej jako stará zpuchřelá větev, muselo to krásně křupnout, šéfe.
Udělal jsem jednu smyčku, pořádně jsem ji na háku utáhl a pro jistou ji zdvojil. Tohle musí vyjít.
Kouknul jsem na ni. Stíny rozmazané, u nosu nudle, ohryzek jí poskakoval. Nedivil jsem se jí. Taky bych nebyl ve své kůži
„Prosím tě ještě jednou, nedělej to. Prosím, rozvaž mne. Rozvaž mne prosím a můžeme to nějak vyřešit. Něco vymyslíme. Jenom mi prosím neubližuj.“
Bál jsem se toho, že k tomu dojde.
Vytáhl jsem ze šuplíku pásku a zuby kus utrhl.
„Ne – ne.....tohle prosím ne!“
Jestli si myslela, že to dělám rád, tak se zatraceně pletla. S vědomím, že slovíčko „ne“ bylo to poslední, co jsem od ní slyšel, jsem jí opatrně přelepil ústa a kraje jsem uhladil. Možná hodlám spáchat něco strašného, ale nejsem barbar. Mám duši. A ta duše už nedokáže dál poslouchat věty, které by ji mohly drásat. A mám srdce a to nedokáže dál přijímat city, díky nimž by mohlo puknout. Raději tohle, než další zbytečná slova.
Postavil jsem ji a opatrně dovedl doprostřed místnosti. Koberec byl nový. Pamatuji si, jak jsme ho společně před třemi týdny vybírali. Jak to je najednou dávno a nepodstatné. Já jsem chtěl modrou barvu, mám ji rád odmalička a ona to moc dobře ví. Jenže moje láska chtěla barvu lososovou, ani jsem do té doby nevěděl, že něco takového existuje. A důkazem, že už tehdy jsem cítil, že se tohle stane, bylo to, že jsem podlehl. Tak nám teď pod nohama jemně šustil okrový chlupatý koberec.
Chytla se opěradla a nebránila se. Nebo já alespoň necítil žádný odpor. A za to jsem jí byl vděčný, poněvadž ani pro mne to nebylo nic lehkého. Pomalu jednu nohu za druhou a najednou byla o půl metru vyšší. Stála na židli, oprátku pár centimetrů od upraveného drdolu
Došel jsem pro druhou židli. Cítil jsem, že v tuhle chvíli musíme být při sobě, ať už jsem zlý, ať už jsem se zbláznil, ať už dělám bůhvíjakou bláhovost a budu toho litovat. Nebudu, to už jsem věděl...
Ta siréna se objevila jakoby odnikud. Ti šmejdi ji určitě nezapnuli, chtěli jet přes město potichu a překvapit mě. Tím spíš mě překvapili, že ji zapnuli teď. Ještě se to dá krásně stihnout, jen nepanikařit... Přijeli dřív, aby mi to překazili, ale to se jim nepodaří. Stačí to jen přesně načasovat.
Postavil jsem židli vedle té první. Rakve na čtyřech nohách. Teď už se mi zdálo, že slyším dupot nohou. Ale devět pater jim musí nějakou minutu trvat. Kolik jich může být? Roman. Dva chlapi na vyražení dveří, doktor, možná Romanova partnerka, dělá společně s ním.
A všichni jsou tu zbytečně.
Přijdou přímo na funus, doufám, že muzika nebude moc nahlas....
Hlava vklouzla do oprátky stejně snadno jako penis při pohlavním aktu do těla ženy. Už žádný sex... žádné vyvrcholení....
První rána zazněla o vteřinu později a dveře se dole naštíply. Kus třísky odlétl ke stojanu s dvěmi letními bundami a usadil se u jeho paty. Další rána způsobila, že se dole objevila díra velikosti fotbalového míče a zahlédl jsem těžké kovové beranidlo. Amatéři! Musí přece vyrážet dveře u zámku. Takhle mi je jen zdemolují. Stejně jako nemoc zničila jedno srdce.
A to srdce vydrží ještě tak měsíc, možná dva. Ne víc.
Vím to já, ví to ona. Doktoři se nemýlí. Ne v prognózách smrti. Tam jsou setsakramentsky přesní. Madame, máme pro vás špatnou zprávu. Vaše srdce chřadne. Cholesterol se vám povážlivě zvýšil, ale to nebude jediný problém. Přestávají vám fungovat cévy, jedna po druhé. Pěkně cvak cvak cvak, jako když postupně v bytě vypínáte světlo. Zatím to ještě stačí na prokrvování systému, ty zbylé cévy to budou zvládat možná měsíc, nanejvýše dva....ale až přijde řada na aortu, tak je konečná. Je to jasný? Prostě vám někdo vyhodí hlavní jistič na chodbě, vám cvakne v hlavě, srdce začne stávkovat a potom bůh s vámi.
Néééé, s tím se nedá nic dělat, vážená. Čas vám uběhl. Možná trochu rychleji než ostatním, ale tak to v dnešním světě chodí, to si nevyberete. Možná to máte v rodině, nějaká srdeční vada.... no dobrá, je tu malá možnost, nepatrná, ale je. Pokud najdeme vhodného dárce. Ale říkám na rovinu, nespoléhejte na to. Minimum obětí autonehod má srdce v pořádku, bývá poraněné. A my potřebujeme zdravé srdce. Potřebujete nové cévy, aby se vám obnovil krevní oběh, potřebujete zvon, který vám vlije krev do žil....
A to srdce mám já.
Další rána, tentokrát už správně u zámku, fabka prolétla vzduchem, protočila se a skončila na kuchyňské lince vedle robota. Moje láska sebou při tom zvuku trošku cukla.
Už je ten správný čas.
Vedle zámku už byla díra, kterou by se protáhlo malé dítě. Možná i to, které my mít nikdy nebudeme. Možná ty, miláčku. S někým jiným. Prosím, ať tohle vyjde.
Naposled jsem se jí podíval do očí. Nic jsem nemusel říkat. Věděla, že ji miluji. Vyčetla mi to z očí, na které jsem ji tenkrát sbalil. Ty krásné modré oči teď nechám vychladnout. Kvůli tobě...
Zhoupl jsem se a v mlze, která přicházela rychleji, než bych čekal, jsem zahlédl postavy vrážející do mého bytu......