Vdechni mě

Adam se otočil. V druhém poschodí rostla z hlíny černobílá kytka. I Adam byl černobílý. Měl v ruce kolt, chystal se jít domů. Doma ho čekalo to, co očekával. Musel pokaždé třikrát vystřelit, než zabil. Adam se se sehnul, aby se podíval zblízka. Ještě vnímala. Adamovova noční můra. Zkrat. Ticho. Tma. Pokračuje v nové svěží bublině. Adam.
"Adame, vy mne již nemáte rád?", zeptal se hlas.
"Ale jistě, že mám", řekl Adam.
"Adame, jdu domů, domů"
Adam stoupal po schodišti do patra a v ruce třímal zbraň. Chystal se jít domů. V Adamovi byla malá dušička, černobíle se bál, tlustě se zlobil. Adamovy noční můry vždy zaplašila jen sklenka kořalky. Adam nepil, myslel si to. Adamova žena byla útlocitná dobračka. Adam se černobíle ohlédl. Ve sklech okenních tabulek se odrážela Adamova cizí tvář...

Adamova káva byla horká, kouřilo se i v pokoji. Každý má moře, které je chladné. Adamovo moře se bouří.
Místy se odrážel zvuk jako když plácne do vody rukou. Adam už neměl čas, otočil se na podpatcích a utíkal nahoru do druhého patra. V mořích bývalo vždycky chladno, tam dole bývalo vždycky chladno, Adam to věděl, a proto se sehnul. Adam měl v očích smrt. Adam. Z úst vždy vycházela slova ale nikdy nedoputovala k uším, nikdy nic neslyšel, jeho žena byla útlocitná a nikdy nic neříkala. Adam nepil, myslel si to.
"Adame, vy jste přišel?", ozval se hlas.
"Ano."
"Adame, prosím, dáte si s námi kávu?"
Nevznikly jen tak z ničeho, pokaždé. Adam vstal.
"Děkuji za kávu."
Ticho
"Musím jít."
Adam odešel, v dešti se toulala OSAMOCENÁ TUŽKA. Adam šel.

K ránu bývalo vždy smutno. Adam stoupal vzhůru. Do druhého patra.
"Promiňte, chci už jít domů."
"Ani jste nedopil kávu, Adame."
"Musím už jít."

Adam byl doma. V ruce měl kolt. Položil ho na stoleček, zul se, znovu kolt sebral, a vešel do ložnice. Žena spala. Položil kolt na noční stolek, položil se naznak vedle ženy a spal. Později v noci se mezi Adamem a ženou odehrála soulož. Adam otevřenými ústy polykal rozkoš, žena ležela a otevřenými ústy předávala Adamovi rozkoš.
"Adame, vám ta káva nechutná, přiznejte se."
"Chutná mi. Musím už opravdu domů, čeká mě žena."
"Ach tak, tak to jistě běžte."

Adam pozoroval jak kapky deště mění prašnou silnici v mokrou stezku plnou vozidel a lidí. Tužka. Adam. Odraz tváře v okenní tabulce. Adamova tvář. Žena.
"Adame." Ticho.
"Adame, ty mě vůbec neposloucháš..."

Černobílé ráno přivítalo Adama.
Ahoj, ráno, chtělo se říct Adamovi, ale neřekl nic. Vstal z postele, sehnul se nad svou spící ženu, a dokonale ji políbil. Auto před domem už čekalo.
"Příjdete na večeři, Adame? Objednala jsem stůl", řekl hlas
"Ano, jistě", řekl Adam.
Adam ležel na posteli vedle ženy a zamyšleně počítal mouchy na bílém stropě. Strop byl černobílý. Adam ležel.

/tam nahoře někde nahoře je moc krásně
a já tam chci
tam nahoře nebolí mě dásně
a já tam chci

tam nahoře
bude nám spolu krásně
ty
a já
a naše dásně/

Žena se probudila. Adam usnul.
"Kdy příjdete na večeři, Adame? Očekáváme Vás."
Adam neměl na výběr, šel za nosem. Druhé patro, Voní káva.
"Adame, dáte si s námi kávu? Je ještě teplá."
"Adame, kolik je hodin?"
"Adame, kde máte ženu?"
"Adame, Adame, Adame!"

/schoulen a zakuklen ve svém teplém bezpečí
určitě přečkám vše špatné, všechny knihy
co čtou bez mého trapného polského nářečí
všechnu tmu i zimu co bere mi konečky prstů
avšak
dusno nedělají jen lidé
když je modrá tma a všude kolem zní saxofony
ovšem
krásno nedělají jen lidé/

"Ta káva je velmi dobrá, děkuji, ale už bych měl jít domů, čeká mě žena."
"Och, zajisté, jen běžte."
"Naschledanou."
Adam šel do druhého patra, vešel do svého bytu. Jeho žena už spala.
"Žaneto, spíš?"
Žena spala, Adam si lehl vedle ní, a koukal se na bílý strop, na kterém byly mouchy. Adam počítal mouchy. Strop byl černobílý, Adam byl černobílý, svět je černobílý. Adama se zmocnil spánek.
"Sivě se koukáš, můj milý, pravím Ti, vstaň, a odejdi, každý má v sobě své moře."
Adam měl sen, byl to barevný sen. Adam neviděl barvy od té doby, co měl svatbu. Jeho žena s sebou barvy nenosila, Adam také ne. Adam i jeho žena všechny barvy ztratili. Adam spal. Mouchy nespaly. Žena spala taky. Adam byl černobílý. Adam.
"Vypijete si s námi kávu, Adame?"
"Rád bych, ale už bych měl jít domů, čeká mě žena."
"Ano, jistě, šťastnou cestu."
"Naschledanou."
Adam stoupal po schodech do druhého patra.
Vešel dovnitř, jeho žena spokojeně spala. Adam si lehl vedle ženy. Nemohl usnout.
"Adame, příjdete doufám na večeři?"
"Adame."
Žena se vzbudila. Viděla vedle sebe spícího Adama.
"Adame, vždyť ty mě už vůbec neposloucháš, ty celou dobu jen spíš. Jdu domů, domů!"
Žena cloumala Adamem, Adama cloumání vzbudilo.
"Zlato."
"Adame, jdu domů."
Žena odešla domů. Svět byl míň bílý, více černý. Adamův svět.

/tam nahoře
musí být tak krásně
tam nahoře
nebolí mě dásně
tam nahoře
ty a já
budem se mít krásně.../