nahý tapety.

Bolest se rozlejvá do koutků úst,
mý nahý fotky
tapetujou tvoji mysl,
nikdy už nebudu přísahat.
Neopustím tebe,
nepřestanu doufat v něj,
takhle to dál nejde.

Do vlasů mi padá suchej déšť,
horkou jehlou si spíchnu dnešní pocity,
podle toho to taky pak vypadá,
utopím nás v umyvadle
a budu doufat,
že už nikdy nevyplavem.
Utopím sebe,
utopím tebe.
Spolu. Utopení.

A když ráno budík nervózně poskakuje,
myslím na všecky ty holky,
co zvracej do záchoda
a zapalujou další cigaretu,
uklidnění.
Smrt v tabletách nezabírá,
osudovejch 72 hodin.

Vím,
že jsem na baterky,
že sem nepříjemná,
když si nevypiju kafe,
že nenávidím vstávání.
Vyprodaný lístky do lunaparku,
marný čekání na zvonění telefonu,
na zvonek u dveří,
na slova „mám tě rád.“.
Nepřicházej.

Malý instantní nedokonalosti
se mi roděj na těle
každý ráno,
co se snažím přes zrcadlo posílat
telepatický vzkazy do tvý koupelny.
Jsou to slavnostní chvíle,
abys věděl.
Zapínám si podprsenku,
piju kafe,
pouštím ranní písničku
/tu nejdepresivnější/
a vypínám telefon.
Dnes nevolej.