Vycházení

  Je něco po jedné a já stavím abych přemýšlel. Koukám z okna a něco hledám.
  Možná prší, aby to bylo působivější. Ale asi ne.
  Trochu se rozptyluju. Vzpomínám, jak tudy jeli jiní. Jak o tom psali. Kolik jich bylo? Ani jsem ty jejich životy často nedočetl.
  Hledám působivější obrazy. Třeba jak mi déšť stéká po čele. A možná i s kapkou slzy se mísí. Ale to je spíše směšné. Když navíc sedím pod střechou.
  A tak se pokouším hledat to, co je.
  Různé tečky kolem. Světla stojící i plynoucí. Někdy i blikají.
  V nich je všecko, protože do nich nevidím.
  Asi k nim taky patřím.

  Vadí mně ta uzavřenost kde jsem. Vystupuju.

  Pomočím tmu a jen tak se zahledím. Zase nikam. Vzpoměl jsem si, že mám nějaké cígo ve staré kapse. Opírám se o auto a tvářím se drsně. Chvilku žvýkám filtr. Odplivnu.
  Škrtnu sirkou. Dalšími. Pak se konečně uvidím. Ale hned to mizí.
  Vím, že mi ta cigareta chutnat nebude. Po půlce ji vyhodím. Patřila někomu jinému. Zakašlu, kdyby někdo poslouchal.

  Vracím se do auta.

  Všecko jsem nechal někde vzadu. Vždycky jsem chtěl. Trenky na koberci, rozbitou televizi. Hlavně tu nedopitou loku. Ta mi vážně smrděla. I lidi. Teda lidi jsem nechal za sebou. Ne všichni smrděli.
  A chtěl jsem odejít pro tohle. Ten pohled nikam na světla, co můžou být všechno. A jsou.
  A těď to mám a furt si na něco hraju.

  Mrknu do zpětného zrcátka. Asi naposled. Aspoň si to myslím.
  Ještě chvilku sedím a koukám na sedadlo vedle.
  Tma řídne.
  Asi se východu dočkám.