|
Po dlouhé době zase povídka:-) ...
 17.05.2009 3 1590(16) 0 |
Slunce padlo. Jakoby zemřelo a nebe ho zakopalo do země, aby tam znovu obživlo, nabralo sílu, vykopalo tunel a druhý den vylétlo z podzemí na opačné straně. Další zrození. Další východ slunce. Ale ještě ne...
Měsíc již září na nebi v plné své kráse. A nad krajinou se již snáší temný závoj. Ladně se vlní ve větru jako boky sličné orientální tanečnice. Je stále blíž a blíž. Již se zachytává v korunách stromů a v na střechách domů. Noc, ta dívka bez tváře. Usmála se. Vím to...
Směje se takto pokaždé, když slunce zmizí z obzoru a já více než kdy jindy propadám svým představám. Stíny všude kolem mně. Za mými zády, v těsné blízkosti. Jemně se mně dotýkají. Tak, abych to necítila.
Jsi to ty? Ptám se, vím, že zbytečně. Kdo jiný mohl by to být? Jen tobě já dovolím být v těsné blízkosti, protože tě chci. Je mi jedno, že jsi jen stín. Prostě tě chci!
Ale i mráz mi běhá po zádech. Nejsi tu sám. Nejsem jen já a ty, i když si to nalhávám. Je vás tu víc. A jeden z nich se ke mně dobývá. Pronásleduje mně kamkoli jdu. Nechce odejít. Nechse se vzdát! Je stále tady a nezmizí.
Jdi pryč! Odejdi! Já tě nechci! Jsi vetřelec. Žebrák. Žebrák, který žebrá u žebračky. Nemám již nic, co bych ti mohla dát! Nedokážeš to pochopit? Zřejmě ne... Tak jako nikdo nedokáže pochopit mně. Snad jsem i já jen stín...
Všechno je špatně. A vy to víte. A já to vím. Ale koho můžeme obvinit? Obvinit z tohoto krutého zločinu? Kdo právo vůbec má vybírat za nás a nezeptat se nás? Kdo jen má tu drzost? Chci ho vidět...
Zavírám oči. Snažím se na nic nemyslet. Mít mysl čistou a prázdnou. Na chvíli se mi to snad i podařilo. Ale ta chvíle byla příliš kratičká. Sotva postřehnutelná. Jako zrnko písku.
Ten dotek... Znovu ses mně dotknul. Úsměv se zatetelil na mé tváři. Všimnul sis? Máš nade mnou absolutní moc. I když jsi jen stín. Idea. Vzpomínka. Přání. Touha. Naděje. Láska...
Patřím ti celá. Patřím tedy i jemu. Víš, co tím chci říci? Víš, jsi jen stín. Ale nejsi obyčejný stín. Nezmizíš. Jsi stále se mnou. Musíš. Volám tě k sobě... Jsi stín, který má duši, který má oči, který se směje, který vypadá jako by byl skutečný. Jako bys byl on.
Ty jsi on! A víš to. Ale on to neví. Řekneš mu to? Já to totiž nedokážu. Nemám tu sílu, tu odvahu. Přeji si, abys mu řekl, že na něj stále myslím. I po všech těch letech. Stále ho miluji. Tak vroucně jako tenkrát. Nezmění se to. Mé srdce mu bude patřit již navždy. Řekneš mu to?
Okenici dokořán otevírám. Noční vánek hladí moji tvář a cuchá mi vlasy. Vzhlížím k nebi. Vzhlížím k němu skrze ten závoj temný. Již vidím měsíc, jeho laskavou tvář. A hvězdy. Jsou jich tisíce. Zdají se být blízko a přitom jsou tak daleko...
V dáli vidím oblak. Vznáší se nad noční krajinou. Tiše kráčí a vítr v listí korunách stromů zpívá noční píseň. A on si ji hvízdá. A pomalu kráčí dál. Blíží se k nám. Vidíš ho?
Drahý můj, až přijde sem. Až bude nad mojí střechou, vyjdi mu vstříc. Vezme tě s sebou. Nemeškej ani na vteřinu a vyskoč. Ponese tě. Ponese tě na sobě tak jako oř nese na svém hřbetě chrabrého rytíře. Vydejte se pak spolu dolů. Tam do údolí. K domu mého milého. Posel lásky na oblaku, nové je jméno tvé. Vydej se k jeho domu a mé poselství mu sděl. Řekni, že jej miluji. Že na něj myslím. Že jen jemu patří srdce mé...
Prosím...
Měsíc již září na nebi v plné své kráse. A nad krajinou se již snáší temný závoj. Ladně se vlní ve větru jako boky sličné orientální tanečnice. Je stále blíž a blíž. Již se zachytává v korunách stromů a v na střechách domů. Noc, ta dívka bez tváře. Usmála se. Vím to...
Směje se takto pokaždé, když slunce zmizí z obzoru a já více než kdy jindy propadám svým představám. Stíny všude kolem mně. Za mými zády, v těsné blízkosti. Jemně se mně dotýkají. Tak, abych to necítila.
Jsi to ty? Ptám se, vím, že zbytečně. Kdo jiný mohl by to být? Jen tobě já dovolím být v těsné blízkosti, protože tě chci. Je mi jedno, že jsi jen stín. Prostě tě chci!
Ale i mráz mi běhá po zádech. Nejsi tu sám. Nejsem jen já a ty, i když si to nalhávám. Je vás tu víc. A jeden z nich se ke mně dobývá. Pronásleduje mně kamkoli jdu. Nechce odejít. Nechse se vzdát! Je stále tady a nezmizí.
Jdi pryč! Odejdi! Já tě nechci! Jsi vetřelec. Žebrák. Žebrák, který žebrá u žebračky. Nemám již nic, co bych ti mohla dát! Nedokážeš to pochopit? Zřejmě ne... Tak jako nikdo nedokáže pochopit mně. Snad jsem i já jen stín...
Všechno je špatně. A vy to víte. A já to vím. Ale koho můžeme obvinit? Obvinit z tohoto krutého zločinu? Kdo právo vůbec má vybírat za nás a nezeptat se nás? Kdo jen má tu drzost? Chci ho vidět...
Zavírám oči. Snažím se na nic nemyslet. Mít mysl čistou a prázdnou. Na chvíli se mi to snad i podařilo. Ale ta chvíle byla příliš kratičká. Sotva postřehnutelná. Jako zrnko písku.
Ten dotek... Znovu ses mně dotknul. Úsměv se zatetelil na mé tváři. Všimnul sis? Máš nade mnou absolutní moc. I když jsi jen stín. Idea. Vzpomínka. Přání. Touha. Naděje. Láska...
Patřím ti celá. Patřím tedy i jemu. Víš, co tím chci říci? Víš, jsi jen stín. Ale nejsi obyčejný stín. Nezmizíš. Jsi stále se mnou. Musíš. Volám tě k sobě... Jsi stín, který má duši, který má oči, který se směje, který vypadá jako by byl skutečný. Jako bys byl on.
Ty jsi on! A víš to. Ale on to neví. Řekneš mu to? Já to totiž nedokážu. Nemám tu sílu, tu odvahu. Přeji si, abys mu řekl, že na něj stále myslím. I po všech těch letech. Stále ho miluji. Tak vroucně jako tenkrát. Nezmění se to. Mé srdce mu bude patřit již navždy. Řekneš mu to?
Okenici dokořán otevírám. Noční vánek hladí moji tvář a cuchá mi vlasy. Vzhlížím k nebi. Vzhlížím k němu skrze ten závoj temný. Již vidím měsíc, jeho laskavou tvář. A hvězdy. Jsou jich tisíce. Zdají se být blízko a přitom jsou tak daleko...
V dáli vidím oblak. Vznáší se nad noční krajinou. Tiše kráčí a vítr v listí korunách stromů zpívá noční píseň. A on si ji hvízdá. A pomalu kráčí dál. Blíží se k nám. Vidíš ho?
Drahý můj, až přijde sem. Až bude nad mojí střechou, vyjdi mu vstříc. Vezme tě s sebou. Nemeškej ani na vteřinu a vyskoč. Ponese tě. Ponese tě na sobě tak jako oř nese na svém hřbetě chrabrého rytíře. Vydejte se pak spolu dolů. Tam do údolí. K domu mého milého. Posel lásky na oblaku, nové je jméno tvé. Vydej se k jeho domu a mé poselství mu sděl. Řekni, že jej miluji. Že na něj myslím. Že jen jemu patří srdce mé...
Prosím...
Ze sbírky: Povídky
15.07.2009 - 13:26Lyricky krásné a krásně lyrické... řekla bych, že je to spíše báseň v próze než povídka...
19.05.2009 - 19:32Krásně romantické a snivé vyznání. Hezky napsané, se zaujetím pro věc, se zvláštními obraty, které ale do tohoto dílka rozhodně patří. Kdybych měla něco vytknout, tak snad jen to, že mi to svojí formou povídku moc nepřipomíná. Ale jinak skvělé. Jen tak dál.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Stín : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : * Pohár *
Předchozí dílo autora : * Cesta... *
