Dcera a matka

DCERA:
Copak se lásce podobá? Moře, či nebe, či focené akty….Jsem mladá, plnoletá, šťastně zamilovaná, sluníčko svítí. Jen kdyby se máma chovala jako máma a nenechávala veškeré povinnosti a starosti s domácností na mne – pokolikáté už? Ach jo. Ne! Hlavu vzhůru a s úsměvem kráčet dál.

MATKA:
Nezvládám to, nezvládám to. Manžel v práci, dcera skoro samostatná, syn drzý. Nezvládám to, nezvládám to.

DCERA:
Nevím co mám dělat, abych jí udělala šťastnou. Proč jen se mnou není spokojená? Jako by jí nestačilo, že své povinnosti udělám. Ještě musí nade mnou stát a kontrolovat, jestli to dělám podle jejích představ. Potom si jde lehnout, že jí není dobře. Je už přeci víc jak rok po operaci a léčba depresí probíhá také úspěšně. Nevím co mám dělat, abych jí udělala šťastnou. Ale připadá mi, že se naše role obrátily. Já jsem matka, ona dcera. V parku si s gustem zapálím cigaretu a přemýšlím nad tím.

MATKA:
Nezvládám to, nezvládám to. Mám si ublížit? Jediným říznutím skončit všechno? Je mi tak zle. Nezvládám to, NEZVLÁDÁM!

DCERA:
Odjet na víkend, nebo zůstat s ní? Být se svojí láskou, nebo hlídat dospělou? A co táta? Zvládnou to i beze mě… Jedu si užít víkend! Miláčku, máme pro sebe celé dva dny, co podnikem? Půjdeme na výlet? Tak strašně se na to těším. Nevím co bych bez tebe dělala, lásko.
Miláčku?

MATKA:
Nezvládám to, nezvládám to. Dcera si mne klidně nechá doma samotnou. Manžel chce jet na chatu a přitom moc dobře ví, že to tam nesnáším. Dokud tam bude jezdit i tchýně, nikdo mě tam nedostane. Kde je syn? Proč tu nikdo není, když je mi zle? Nezvládám to, nezvládám to. Kde jste všichni?!!! Pomoc, pomozte mi, vždyť JÁ jsem nemocná!
A co takhle nůž, žiletka, ostří??? Pomůžou mi tyto věci od bolesti? Pomůže mi to, že jedna bolest zastaví bolest druhou? Ne…Ano? Nezvládám to, prostě už to NEZVLÁDÁM!!!

DCERA:
Po nádherném víkendu tvrdá realita. Ale ano, tvrdá a ne málo. Matka, hospitalizovaná na psychiatrii. Uzlíček nervů, kterého zradila psychika. Je to tak lepší? Ano, ano, ano! Nebuď sobecká. Nejsem, nejsem….přeci nejsem sobec? Nebo snad? Bude líp, nám všem. Zátěžovou situací budou akorát povinné návštěvy. Bude líp, nám všem. Ale na jak dlouho?

MATKA:
Prášky, první co vidím jsou prášky. Je mi to jedno, a to jedno mne drtí. Nezvládám to, nezvládám…