Čas na změnu

Je čas udělat ,,NĚCO“,cokoliv jinak.Přesná věta vystihující nadpis. ALE !!(ano, máme tu zase to malé velké důležité ALE).
OPAK !Udělej už něco, cokoliv stejně. Stejně jako většina! Proč pořád vyčníváš z řady? Nechoď neustále na TEN kopec a nerozhlížej se! ZAKÁZÁNO!! Seběhni už konečně dolů, mezi ostatní,podej jim ruku (nebudou ji chtít) a představ se. Řekni jim, co jsi zač, pevně stiskni (snad i zuby) a podívej se jim do očí tak hluboko, o kterém nikdy neslyšeli. Nauč je pokory v jediném pohledu z Kopce. Jsi upřímná, nahá před cizími, nabídni jim to nejintimější-UPŘÍMNOST! Ano, upřímná!
No, možná....no, ne zas tak zcela...no, asi....no, nevím.....
,,Kristin Cinterhofová
Na Samotě
Klín 1602
,,Piji mléko ze sklenice na víno, těžko rozeznám, která je na bílé, která na červené, usmívám se na ty, kteří to neopětují, jsem zklamaná z toho, co ostatní těší, maluji po dveřích intimity, po koupeli se zásadně neutírám, do postele uléhám čistá, vydrhnutá po celém dni ,rejžovým´ kartáčem, čistá, čistá,čistá! Smývám cokoliv, co by se mohlo dostat hlouběji pod kůži.“
Kristin
Na Samotě
Klín 1602
,,Lehám si do listí, které voní intenzivněji jak domov, méně intenzivněji jak chtíč.“
Pořád tisknu ruku a hluboce se dívám do očí cizímu.Představuji se.Proč se tak třese??
Říkám něco špatně ? Nebo snad jinak?!? Nevzdávám se.
Vždyť se představuji, slušnost, tak co je tady děsivé ?!
,,Uzeného lososa polykám, hltám jako většina hořkou paní Trpkost. Jsem svobodná a vždycky budu.Slibné ANO v bílých šatech mě děsí víc jak televizní zprávy NOVY!A to už je silná káva. Pracuji. Jsem zdravá, plná a chtivá. Piji zelený čaj, červené víno a touhu všech ostatních. Její chuť se často mění. Neomrzela mě. Mám energie pro spoustu dalších.
Nechávám se ráda hladit po tvářích.Vlasy mi voní. Mých milenců je šest. Jsou to muži.
Lidi nepodrážím a neodsuzuji. Své dvojče miluji. Miluji šedou a fialovou barvu, jakoukoliv barvu. Ke všemu čichám. Je důležité cítit ! Mám pihu na levé půlce, na stehnech začínající celulitidu. Oči popisovat nemohu, neznám ,,ten“ jazyk. Nerada žehlím, ráda zpívám .Zpívat neumím, žehlit ano. Piji šest litrů vody denně. Mé tělo mě má rádo. Nikdy se neptá –PROČ?—Umí si odpovědět . Jak vzácné ! Mám tetování a není to z důvodu agrese vůči sobě, paní psycholožko pedagogie.Vážím si svých rodičů, vím, co znamenají a co dokázali. Mám v sobě úctu a pokoru a ráda bych ji už konečně někomu projevovala.Vážím si svého zdraví aniž bych přežila rakovinu.Vím, co dovoluje—svobodu, tudíž zodpovědnost.Často mě bolí záda, ačkoli se snažím chodit vzpříma.
Děkuji. Jmenuji se Kristina. Na lustru mám zavěšené korálky. Ohne Grenzen! Jsem Češka.“
A vy cizí pane ? Proč jste tak vyděšený ? Jen jsem si řekla, že seběhnu a podám ruku zrovna Vám a představím se. Nebojte se a řekněte mi jaké jméno jste dostal? Jaké nevybral ?
,,Jmenuji se Karel. Čtyřicet osm let. Čtyři děti, nezaplacený účet za elektřinu, ženu, co se doma NOSÍ v teplácích, ačkoli na první rande si vzala nejdražší šaty svého života ( a proto vás milenci vidí už jen nahou). Na aerobick dochází dvakrát v týdnu. Podpatky se vyndavají při extra příležitosti, tou bychom mohli nazvat i náš sex, dvakrát měsíčně. Můj šéf mě nemá rád, já jeho ano. Matka zemřela. Otec zemřel mlád. Fandím Liverpoolu. Kávu piji zásadně hořkou, silnou. Mám rád barvy, jen se rozpomenout, jak vypadají. Nevím. Hmm.., nevím jsem dříve také neříkal, znal jsem jen jasné ANO či NE, ale co máte dělat když aerobick je častěji než sex a chtíč nahradily teplé večeře. Vrásky , které mám necharakterizují charisma.
Děkuji, jmenuji se Karel, myslím, že v listopadu mám svátek.“
,,A všiml jste si pane Karle, že se nám ruce nezpotily ani po tom dlouhém stisku ??Bude to tím hlubokým pohledem. Jistě a v zásadě ano!! Určitě !
Tak nashle. Pohlaďte děti po hlavě a ženě pochvalte pevná stehna, ikdyž je dnes už neuvidíte. Není totiž třináctého ani šestadvacátého, zkrátka není Váš čas ! Na shledanou, já letím.“
,,Jo a ještě pane Karle! Ráno zajděte k lékaři a zeptejte se nahlas, tiše, slušně, zda je normální, že při výkladu upřímnosti zezelenáte. Připravte si třicet korun.To je to nejmenší, co můžete udělat ! A poděkujte za radu, přesto, že se vám líbit nebude !!“
A tak jsem se snažila udělat něco stejně. Představila jsem se. A soudě dle výrazu pana Karla, kterému je ze mě zle (ne dobře), to asi nebylo to nejlepší.
Víte co ??
Půjdu na Kopec. Budu si tam zvát lidi, kterým nebudu podávat ruku při setkání, ale lidi, jimž mohu olízat tváře. Slíznout veškerou starost a polknout ji. ZMIZÍ. Hořká, ale...na med stejně nejsem zvyklá. Snad kdysi ! Stejně už nikdy tak sladce chutnat nebude.
Pozvu je k sobě. Nabídnu jim plátna a barvy a mléko ve sklenici od vína. Nabídnu jim pochopení za nezkombinovatelné oblečení ( JAK DRUZÍ SOUDÍ), kdyby jen tušili, že půvab ženského pohlaví nemá nic společného s botaskami k sukni, nezlobili by se a přes nezkažený vnucený pohled viděli čiře.
Nabídnu jim cokoliv, co jim v očích, beze slov, uvidím, že by chtěli. Pozvaným totiž můžete nabídnout cokoliv. Jsou vaši a děkuji projevují mírným, za to silným kývnutím a zavřením očí.
Děkuji. Jmenuji se Kristina.