Osudová

Seděla na posteli se zavřenýma očima. Jako by mohla předstírat, že okolní svět neexistuje. Na zdi visel obrázek tříletého dítěte. Nikdo neví, kdo to byl.
Vlasy se jí ježily do všech stran. Tak to měla ráda.
Nedýchala.
Ozvalo se tiché zaklepání. V pokoji bez dveří.
Pootočila hlavu, oči stále zavřené.
„Smím dál?“
Jako by jí v tom snad mohla zabránit. Natáhla ruku.
„Zdravím tě.“ Dotkla se jejího předloktí. Matrace na posteli se prohnula. Nyní byly dvě.
Hodiny na zdi se zastavily. Do pokoje vstoupila třetí.
„Vítej.“ A byly všechny.
Hell, Earth a Heaven. Tři duše ze světa nikoho.
„Nějaké nové zprávy?“ Earth si rozpustila vlasy a prsty přejela po okenním rámu.
„Nic nového.“ Hell si zapálila cigaretu. Sirku pečlivě uschovala zpět do krabičky.
„Bolí mě hlava.“ Heaven to neměla snadné. Ze sester měla strach.
„To je úchvatné.“ Hell si posunula sluneční brýle trochu níž. Záře jejích očí na chvíli osvětlila temnou místnost.
„To není dobré.“ Pod Earthiny prsty začal dřevený rám kvést.
„Bolí mě hlava.“ Heaven seděla stále se zavřenýma očima a pevně svírala okraj postele.
„Čekala bych, že si zvykneš.“ Hell nikdy nikoho nelitovala.
Nastalo ticho. Hvězdy na nebi pomalu zhasínaly. Hellina cigareta dopadla na zem. Earth se otočila k sestrám čelem. Jejich výraz byl nevypočitatelný.
Heaven otevřela oči. „Jdeme.“

Když vychází slunce, svítá naděje v jejich očích. Čekají na lepší zítřek, doufají v dobro dneška. A snaží se zapomenout na minulost.
Chtějí napravit své chyby. Odčinit hříchy. Jen proto, aby druhý den chybovali znovu.
Pečují o sebe. Zdánlivě.
Na chodnících se válejí důkazy o jejich „úctě“ k místu, kde se narodili. Všechno, co použili a co už nechtějí, posílají na místa, kde na ně nikdo nevidí.
Sledují čas. Aby jím mohli plýtvat.
A všichni mají vlastní rozum.
Jediné, co je může spasit je sesterská láska. Sliná a neústupná. Hřejivá a nekonečná.

„Je jich příliš mnoho.“ Heaven si mnula spánky a zírala do zdi před sebou.
„Nic z toho si nezaslouží.“ Hell se opírala o cihlový domek a prohlížela si nehty.
„Sestry...“ Earthin šepot zněl jako poslední přání umírajícího.
„Jak dlouho tu ještě budeme čekat?“ Hell spustila ruce podél těla.
„Dokud nepřijde.“ Vteřiny se vlekly jako hodiny. A minuty jako dny. „Trpělivost.“
Objevil se mezi nimi a nechal je, aby vstřebaly všechnu tu energii okolo.
„Zdravím vás.“
„Konečně.“ Hell nezvedla oči od chodníku.
Heaven se otočila s bolestivým úsměvem na příchozího a schovala ruce do kapes.
„Vítej, má lásko.“ Earthin hlas teď zněl jako všechna laskavost světa.
Jmenoval se... Nikdo vlastně neznal jeho jméno. Všichni ho oslovovali pane. Jeho hlas byl hlas osudu. A tak třímal v rukou moc ze všech největší.
„Váš cíl se jmenuje Proud.“ Zmizel stejně rychle jako se obejvil.
„Překvapivě. Už zbývají jenom dva.“ Hellina netrpělivost byla téměř hmatatelná.
„Kde jí najdeme?“ Heaven vždycky doufala, že alespoň jednou dostanou přesnou polohu.
„Mezi lidmi. Jako všechny ostatní.“ Earth tiše zmizela na konci ulice.

Před mnoha miliardami lety existoval svět jako je tenhle. Identický. Lišil se jen v jednom směru.
Tehdy neexistovaly žádné Tři sestry, které by mohly zabránit jeho zkáze.
Ten minulý svět se vyvíjel. Lidé v něm se vyvíjeli. Špatným směrem.
Všechny jejich záporné vlastnosti a pocity (pýcha, zlost, nenávist, sobeckost...) začaly převládat nad těmi kladnými.
Člověk nenáviděl člověka. Pravda přestala existovat. A lásku nahradila přetvářka.
Lidstvo zničilo samo sebe. A tak zanikl i celý svět.
Proto byl stvořen svět nový. Lidstvo dostalo druhou šanci. A navíc bonus. Hell, Earth a Heaven. Dokud budou existovat Tři sestry, bude existovat i svět.
Jejich úkolem je chránit lidstvo před těmi zápornými vlastnostmi. Jsou to v podstatě nájemní vrazi. Zničit jednu takovou vlastnost trvá celá staletí. A hodiny nemilosrdně odbíjejí čas...

„Měly bychom vyrazit za ní.“ Heaven úzkostlivě sledovala počínání své sestry. Ta si pohrávala s náramkem na pravé ruce a tvářila se nepřítomně.
„Jak “měly“?“ Hell měla tendenci ubližovat všemu, co dýchalo.
„Společně.“ Na rukou Heaven se projevil nervózní třes.
„Vypadala Earth snad jako by na nás chtěla čekat?“ Hlas Hell zněl občas jako zvuk motorové pily.
„Jistě čeká někde poblíž.“
„Jdi si po svých. Já si poradím.“ Byla krutá. A především sobecká.
„Ale já...“
„Jdi, Heaven.“

Možná že Earth byla z těch tří jediná rozumná. Kdysi. Teď byla zaslepená láskou k Němu. Nevnímala okolní svět. Šla slepě za svým cílem, aby se s Ním mohla opět setkat. Na nikoho nečekala.
Vymýtit zlo z lidstva je náročná práce. Především proto, že lidí je obrovské množství. A rodí se další a další.
Předposlední úkol je jeden z nejtěžších. Pýcha zmítá světem ve velké míře a někteří lidé jsou jí doslova pohlcení. Neexistuje pro ně nic, kvůli čemu by na sebe nemohli být pyšní.

Earth začíná od nejvyšších postů. Jako vždycky. Mezi politiky, představiteli států, řediteli a šéfy velkých firem. Odhodlaná dosáhnout úplného vítězství a nedočkavá dalšího setkání, postupovala rychleji než kdy předtím.
Heaven a její bolení hlavy... Slyší modlitby. A podle nich se také řídí. I v modlitbě se skrývají náznaky zkaženosti. A protože ví přesně, za kým jde a kde ho má hledat, postupuje skoro stejně rychle jako Earth.
Nejrychlejší ze sester je Hell. Špatné vlasnosti léčí špatnými zkušenostmi. Používá nejkrutějších a nejbolestivějších způsobů. Nutí lidi dělat osudové chyby, aby došli uvědomění. A zabírá to.
Po dlouhá tisíciletí putují světem a bojují za přežití. Za budoucnost. Bojují samy za sebe.
Za ten dlouhý čas nestárnou. Jsou pořád mladé a krásné. Dokonalé. Věří v nápravu světa, veří v to, že jednou vyhrají. A ta víra je žene dál a dál. Až je dohnala k samému konci. Zbývají poslední dvě překážky...

Nejtěžší na každém úkolu je najít původce. Říkají mu Invader. Skrývá se vždycky na nejmíň pravdědobném místě. Uvnitř ničím nezajímavého člověka.
Během svého putování se spolu většinou nepotkají po celý ten dlouhý čas. A setkají se až u původce.

Heaven ležela na pláži a plnými doušky si užívala slunečních paprsků. Odpočívala a na chvíli se jí podařilo potlačit bodavou bolest v její hlavě. Probrala jí prudká sprcha slané vody. Vyskočila na nohy a ani se nemusela namáhat pátráním po útočníkovi.
„Ahoj, Hell. Jako vždycky originální, že?“ Pro tentokrát si Heaven dovolila hořký podtón.
„Přesně tak.“ Hellin úsměv pálil člověka až hluboko v duši. A byl tak neodolatelný, že mu mnozí podlehli.
Nakonec se objevila Earth. Se svým známým nepřítomným úsměvem.
„Jako vždycky poslední.“
„Ano, Hell. Ale já to mám z vás nejtěžší.“
„Taky si užiješ nejvíc legrace.“ Hell brala vždycky násilí jako druh zábavy.
„Co tvá hlava?“ Earthina starostlivost udržovala Heaven při životě.
„Není to tak zlé.“
„Můžeme?“
„Ano.“ Heaven už se zase trochu třásla.
„To je dotaz...“ Hell protočila oční panenky a popadla obě sestry za ruku.

Muž se zarostlou tváří si pobrukoval neznámou písničku a vyřezával dřevěnou figurku býka. Když je uviděl přicházet, zvedl se z houpacího křesla a zmizel v pralese.
Hell byla znechucená. „Nenávidím, když utíkají. Jakoby se měli kam schovat.“
„Snaží se zachránit si krk. Copak my neděláme to samé?“ Earth umlčela Hell a všechny tři se rozutekly mezi stromy.
Dohnat kulhajícího staříka jim zabralo sotva pár vteřin. A když ho obklíčily u stoletého stromu, prosil o slitování.
„Vylez, Proud.“ Hell plály tváře a nemohla se dočkat až pohlédne do očí tomu, co se skrývalo pod kůží toho ubožáka.
Muž zaječel bolestí, když se z jeho hlavy začaly drát ven paprsky bílého světla. Kousek po kousku jeho kůže praskala. Až tu před nimi stanula plavovlasá žena s černýma očima. Cenila zuby jako vzteklý pes. Bylo slyšet tiché vrčení.
„Tak je to lepší.“ Hell si sundala sluneční brýle. Earth sevřela ruce v pěst. Heaven se zhluboka nadechla a zavřela oči.
„Představení může začít.“

Zabily mi všechny mé sourozence. Až na jednoho. Ale toho jim nevydám. Obávám se, že nemůžu jinak. Třeba svět dostane ještě třetí šanci... Mé jméno je Destruction.