...spíš asi já a můj zmatek.
přidáno 06.04.2009
hodnoceno 3
čteno 1527(23)
posláno 0
Nejvíc sama jsem s Tebou. Nedáváš prostor nadějím. Zato dáváš příliš mnoho chladu. Proto se třesu.
Když tu nejsi, toužím. Doufám. Třeba jednou...
Čekám až zakřičíš: "Nebudeš sama!"
Ale to se dřív naučím necítit. Snad to jde. Člověk přece nemůže trpět pořád. Nebo se zase pletu?
Moje bolest je tím ostřejší, čím jasněji chápu její malost a bezvýznamnost. Jak si můžu dovolit plakat? Neznám utrpení, říkají.
Asi žiju posedlostí. Asi žiju. Proč? Už si konečně dokážu odpovědět?
Nesnesu pravdu o sobě. Mysli si, že jsem jiná. Mysli si, že vím co chci. Mysli si, prosím, že jsem chytrá a krásná. To především. Vždyť na tom tolik záleží. Protože Tvoje myšlenky jsou mým nejoblíbenějším zrcadlem. Chtěla bych Tě navštěvovat ve snech. Tam by se to stalo.
Už zase něco nesmím. Pořád znova. Vědět tak, kdo to začaroval. Jít za ním a žádat. Prosit. Plazit se a žebrat. Zrušit kouzlo. Ukončit ho v polovině nekonečna. Už jen proto, že je větší než chápu.
Ale tohle Ty nevíš.
přidáno 09.05.2009 - 15:03
Člověk pořád čeká až na něj někdo zakřičí... (aspoň teda já taky) Jednou se to povede, přál bych ti to... Jen nesmíš hledat, to je základ...
přidáno 26.04.2009 - 21:21
Do blogu...
přidáno 06.04.2009 - 13:19
Poutavě napsáno, niterně, prožitě. Věřím každé slovo.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming