Ekopohádky

O recyklovaném papíru

Všechno to začalo v jednom papírnictví. Přijelo auto plné papíru. Bylo to papírenské zboží. Prodavačky chodily sem a zase tam. Rovnaly a třídily, a když všechny papíry vytřídily do polic a regálů, šly si celé šťastné dát dozadu kafíčko.
To však určitě netušily, co se odehrává za debatu v jednom z regálů. Vedle sebe tam ležel čistý bílý papír a papír recyklovaný. Kdyby prodavačky svoje kafíčka nesrkaly tak nahlas, určitě by zaslechly alespoň část této rozepře.
„Hle! Copak to tu vedle mě, skvostně bílého papírového prince, položili za starou příšeru?“ Říká zářivě bílý papír svému recyklovanému papírovému sousedovi.
Recyklovaný papír s odpovědí dlouho neotálel: „Zato ty záříš tolik, že tě pro samou třpytivou bělost ani vidět není!“ Přátelsky jejich rozhovor rozhodně nepokračoval…Ten nafintěný rozzářený papír totiž povídá: „Prosím tě, vždyť ty musíš být starý tak, že už si ani nepamatuješ svůj rodokmen! To já jsem z kmene smrkového! A ty?“
Recyklovaný papír byl touto otázkou zaskočen. On zajisté z kmene stromu vytvořen nebyl… Tak jaký je tedy jeho rodokmen? Nedá se nic dělat. Tady v papírnictví zůstat nemůže. Jeho touha po poznání svých předků byla tak silná, že se vypravil hledat pravdu do širého papírového světa.
Bloudil ulicemi, až nakonec narazil na velké barevné kontejnery. Z toho žlutého na něj jen pomrkávaly plastové láhve svými umělohmotnými víčky. S těmi se do řeči dávat nechtěl. Hledal odpad svého druhu.
Když procházel kolem zaobleného zeleného kontejneru, zaslechl vábivé cinkání skla. Nenechal se však zlákat, a tak dorazil až k modrému kontejneru. Ten byl plný sběrového papíru, který už svým šustěním a mačkáním zval kolemjdoucího druha na návštěvu.
Recyklovaný papír však raději postál před kontejnerem, aby se z něj náhodou nestal dvakrát recyklovaný papír příliš rychle. To až na něj třeba někdo napíše něco hloupého, složí se z toho do papírové recyklované vlaštovky a skočí do kontejneru šipku. Nyní však přišel z jiného důvodu. Zjistit svůj rodokmen.
Dal se tedy do řeči se starým papírovým pytlíkem od mouky, který se tady vedle modrého kontejneru povaloval již dlouhou dobu. Jeho zplihlá papírová vlákna mluvila za vše.
Ukázalo se, že starý pytlík od mouky znal předky recyklovaného papíru osobně, a tak začal vyprávět příběh.
„Už si ani nepamatuji, jak přesně se tihle dva dali dohromady. Ve sběrně papíru však z toho vznikla taková láska, až jsi byl, recyklovaný papíre, na světě.
Tvoje matka byla velmi sečtělá, znalá regionálních i jiných zpráv. Pamatuji si, jak si zakládala na své několikasloupcové sazbě s velkými titulky. Byla to paní Noviny. Tvůj otec byl papírovým chrabrým rytířem, který ochraňoval královský hermelín až do jeho konce. Byl veleváženým papírovým obalem samotného krále sýrů. Byl to pan Krabička.“ Starý pytlík od mouky hladce pokračoval ve vyprávění…
„Můj recyklovaný brachu, měl jsem tu čest setkat se s tvými rodiči osobně zde v tomto modrém kontejneru. A sem se dostanou jen papíry s chrabrým srdcem a odhodláním chránit krásné lesy! Tvému otci to přišlo velmi vhod, že byl královským rytířem a ochranářem. Musel uspět v nejednoduchém boji o tvou matku s papírovými i jinými soky. Jak už jsem řekl, tvá matka Noviny byla velmi sečtělá a chytrá. Nápadníků měla tolik, jako sloupců na všech stránkách dohromady.
Co se pamatuji, ucházel se o ni starý notový sešit. Ona však hudbě příliš neholdovala. Jednou jsem si myslel, že už má skoro vyhráno bílý kancelářský papír. Byl popsaný tolikamístnými čísly, že by byla zajisté až do konce života skvěle zajištěna. Ona však obdivovala tvého otce, pana Krabičku, za jeho oddanost královskému hermelínu. A to i tehdy, když se o ni ucházel použitý papírový kapesník.
Zanedlouho se však zjistilo, že do sběrového modrého kontejneru nepatří. A tvá matka chtěla mít přece jen zajištěnu modrou střechu nad hlavou.
Když se rozneslo po širém papírovém okolí, že srdce tvé matky Noviny patří jen panu Krabičkovi, přišel ještě jeden smělý nápadník. Byl to pan Krabice od mléka. Nadutě si myslel, že tvou matku ohromí svými hranatými tvary, ale nebylo tomu tak. Ani on nebyl vhodným kandidátem do sběrového papíru. Jeho vnitřek byl vyplněn z větší části hliníkovou fólií než láskou k paní Noviny.“
Po těchto slovech se recyklovaný papír zaradoval. Konečně se dozvěděl něco o svých předcích. Jaký krásný pocit to byl, když teď věděl, že vznikl díky sečtělé matce Noviny a chrabrému rytíři otci Krabičkovi. Znamenalo to, že kvůli němu nemusel být pokácen ani jeden strom!
S klidným recyklovaným svědomím se tedy vrátil zpět do papírnictví. Tam už na něj čekal sněhově bílý papír připravený s těmi nejjedovatějšími úšklebky. „Tak co, ty Recyklo! Dopátral ses svých slavných předků?“ Recyklovaný papír mu s nadhledem odpověděl: „Ano, už vím, kdo byli moji papíroví rodičové. Sečtělé Noviny a chrabrý rytíř Krabička, strážce krále sýrů. Díky nim jsem mohl vzniknout já, recyklovaný papír! A ty? Takové bělostné papíry, jako jsi ty, si stále stěžují na to, že jim šumí v papírových uších. Nyní už vím, co znamená ten záhadný hvizd. Je to šum lesů, které kvůli vám byly vykáceny! Jejich kácením přichází svět o kyslík, který dýchají ti milí lidé žijící všude kolem. To spíše ty by ses měl stydět za svůj rodo-kmen, že kvůli tobě padl kmen krásného stromu.“
Od té doby se už recyklovaný papír nikdy nenechal vytočit těmi bělostnými řečmi. Přál si, až jeho poslání skončí, aby se mu domovem taktéž stal kontejner s modrou střechou nad hlavou.

O plastových lahvích, které měly klaustrofobii

V jednom útulném domečku s rozkvetlou zahradou žila velká rodina. Lidé z širého okolí pro ni měli již dlouhá léta vymyšlenou přezdívku. Říkali jí Ekorodinka. To označení však vůbec nebylo hanlivé! Tihle lidé se prostě jen proslavili tím, jak důkladní byli v třídění odpadu.
Ve svém krásném domě měli vyhrazenu jednu místnůstku, kam ukládali veškeré plasty, sklo i papír, než odpad rozvezli do příslušných kontejnerů.
V jednom rohu té speciální třídící místnůstky si lebedila velká kostkovaná taška. Čekala zde na další přísun plastových lahví od minerálek. Přišla sobota, a to byl vždycky velký den sešlapávání plastových lahví. Několik lahví povalujících se po zemi si raději ten den přivstalo. Iniciativně naskákaly do připravené kostkované tašky, avšak nesešlápnuté. Ostatní nespokojené lahve poskakovaly kolem a povykovaly: „Hej! Pusťte nás dovnitř! I my se chceme konečně podívat do toho pověstného žlutého kontejneru!“ Lahve v tašce si však lebedily a skrz kostky volaly: „To máte smůlu! Tady už není místo! Na odjezd do žlutého království si budete muset počkat ještě týden!“ Nejprůbojnější plastová láhev se jmenovala Jiřina. Byla to láhev od Poděbradky. Neposkakovala kolem tašky tak zmateně jako její ostatní kolegyně. Raději použila svého zvučného plastového hlasu: „Tak se podívejte, dámy! Pěkně si teď z té tašky vystupte a nechte se dobrovolně sešlápnout naší proslulou Ekorodinkou. Trable budou vyřešeny a my se do tašky vejdeme všechny.“
Plastové lahve zavrtané v tašce však začaly argumentovat tím, že nemají teď náladu hrát si na sardinky. Mají snad ploutve?
Když ale viděly, že důraznou láhev Jiřinu z Poděbrad tímto důvodem příliš nenadchly ani neobalamutily, začaly pro změnu vyprávět o tom, jaký strach mají ze stísněných prostor, že prý jsou tuze klaustrofobické.
Jiřina byla sice prázdná, avšak ne hloupá. Byla neoblomná. Moc dobře věděla, že cesta k nejbližšímu kontejneru nebude trvat déle než pět minut. Nakonec tedy ty náfuky vysypala z tašky ven. Žádná z lahví tak neunikla krokům a sešlapávaným zákrokům Ekorodinky.
Rázem se do tašky vešly všechny láhve a ještě trošku místa jim tam nakonec zbylo. Vše tedy bylo připraveno na odjezd do žlutého kontejneru.
Rodinka se náležitě rozloučila s plastem a popřála mu hodně štěstí při dalším zpracování a využití. Láhve se rázem ocitly pod žlutou obloukovou střechou.
Ale co to? Jsou tu opravdu správně? Byla tu spousta obyvatel různých barev, tvarů a velikostí. Za barikádou kelímků od jogurtu se krčil kus bílého polystyrénu a pálil po nich jednu kuličku za druhou. „Vetřelci! Vetřelci! Zelení! Zmačkaní! Odejděte! Co tu chcete???“
Do toho sporu musel chtě nechtě vstoupit mikroténový pytlík s průhledným pohledem. Jeho klidný vyrovnaný hlas poukazoval na jeho nepředstíranou inteligenci: „Poly, přestaň! No tak, Poly!“ Jeho slova patřila kusu polystyrénu, který se svými bílými kuličkami strefoval do lahví stále úspěšněji. Pytlík toho měl však na svém mikroténovém srdci více: „Vítejte, plastové lahve! Ve žlutém plastovém království jste tu zcela správně. Nenechte se zmýlit tolika různými tvary a barvami. Možná si při pohledu na obal od mozzarely připadáte jako v Itálii. Nebo vás snad mate obal od čínské polévky? Ne, nebojte se! Nejste v cizí zemi! Nenechte se zastrašit barikádou z kelímků od jogurtů, Ramy či Perly. Patříte sem, tak jako my všichni. Ač jsme různých tvarů, barev i velikostí a každý jsme měli jiné poslání, přes to všechno jsme jedna velká plastová rodina. Rodových erbů máme hned několik.
Hrdě poté ukázal několik erbů na svých známých. „Kdo je držitelem tohoto plastového erbu, je hoden strávit chvíle v tomto žlutém království. Pokud jste se dostali díky těm správným lidem až sem, váš život ještě nekončí. Toto je naše žluté plastové nebe, které vám zaručuje život po životě. Naším zpracováním proběhne takzvaná plastová reinkarnace, které lidé říkají recyklace. Ušetříme životní prostředí zbytečné zátěže. Nebudeme se muset nudit pomalým rozkládáním v krásné přírodě několik stovek let. Navrhuji tedy oslavu na počest nás všech. A samozřejmě to také berme jako přivítací ceremoniál nových plastových přírůstků do našeho plastového království!“
Nakonec si tedy všechny plastové kousky připily posledními kapkami minerálky, které vyždímaly z právě příchozích lahví.
Čas v království jim pěkně plynul. Bouřlivé oslavy se konaly pokaždé z příchodem každého, byť sebemenšího, kousku plastu.
A kdo ví? Třeba se ty samé plasty zase šťastně shledají v kabátě jiných tvarů v tom samém žlutém království.

O skleněném království

Slyšíte? Slyšíte ten křik nevratných lahví od nápojů? To si otevřely svá hrdla na prázdné pivní láhve: „Ne, ne! Vy s námi do skleněného království nemůžete! Vlezte si zpátky do té basy, vy sklenění vězňové. Povezete se zpátky do obchodu. Jste vratné!“
V tutéž dobu, jen o pár ulic dále, si to do pověstného skleněného království kutálela skleněná duhová kulička. Hned na první křižovatce se potkala s jinou. A tak jedna duhová kulička říká té druhé: „Jé, ty jsi ale krásná duhovka! Jako kdybys mi z oka vypadla! Určitě máme společnou cestu do skleněného království, nemám pravdu?“ Druhá skleněnka přikývla svou kulatou hlavou v rámci možností. „Tak se tedy pokutálejme spolu, ve dvou se to kutálí lépe, to je známá věc!“
A bylo to tak. Ve dvou se to kutálelo ihned veseleji. Když už měly království na dohled, zarazily se v půli otočky. „Tohle že je to naše vysněné království??? Vždyť je to obyčejný zelený želví krunýř na ulici!“ Vykřikla vykulená duhovka. Ta druhá, o něco chytřejší a duhovější, jí povídá: „Ale ne. Není se čeho bát. Tenhle zelený želví krunýř je střechou nad hlavou pro spoustu skleněných obyvatel.“
A měla pravdu. Jen co vklouzly kruhovým otvorem do krunýře, uviděly neuvěřitelné věci! Byly tu sklenice od kečupu i marmelády. Některé nakřáplé více, některé méně. Mezi nimi byl vměstnán rozbitý skleněný lustr. První je ale přivítala sklenička od instantní kávy: „Vítejte mezi nás, duhovky! Konečně někdo vnesl barvy do našeho čirého života! Vypadáte dost unaveně po té vykutálené cestě. Nabídla bych vám trochu kávy, ale bohužel moji majitelé mě vybrali do posledního zrnka.“ „Děkujeme, to je v pořádku,“odpověděly zdvořile duhovky. „My stejně pijeme kávu jen s mlékem. Musely bychom si odskočit do vedlejšího kontejneru s nápojovými kartony, zda by se tam nenašla kapka mléka. A na to jsme příliš unavené…“
Jako další jejich pozornost upoutalo prasklé akvárium. Jedna z duhovek se zvědavě zeptala: „Ahoj, akvárko! Co ty tady děláš? Kdes nechalo vodu s rybami?“ „Ale, to je takový ošemetný příběh. Moji bývalí majitelé mě sem vyhodili za trest za spiknutí s rybami. Útěk, chci říci úplav ryb, jsme plánovaly dlouho předlouho! Stačilo jen jedno malé prasknutí a moje milované rybičky byly na svobodě! Odskákaly a omrskaly se do nedalekého zahradního jezírka.“
„To já mám zase jiný příběh,“ ozvala se rozbitá okenní tabule. „Bývala jsem velká fanynka a věrná divačka fotbalu. Ostatní okna mi často říkávala, ať na ten fočus pořád nečumím. Nakonec jsem na to doplatila. Ale aspoň jednou jsem se setkala s tím fotbalovým míčem osobně tváří v tvář!“
Duhovky na takové příběhy jen valily oči. Když tu se najednou za hromadou skleněných střepů ozval tajemný zastřený hlas: „Vítejte, skleněnky! Vaše pestré duhové barvy jistě přinesou do vašeho života hodně štěstí. Jsem přímo nadšena z vašich zaoblených tvarů! Díky nim se šťastně prokutálíte celým svým životem!“ To k nim právě promluvila stará skleněná věštecká koule. „Můj příběh je prostý. Avšak na to, že se jmenuji Optimistka, je díky mým bývalým majitelům dost sprostý. Vyhodili mě, protože jsem všem předpovídala jen růžovou budoucnost, i když je ve skutečnosti čekalo něco černějšího…“
Na toto vyprávění zareagoval rozbitý skleněný lustr: „Tvůj příběh mi velmi připomíná ten incident s pohádkovým zrcadlem, které se tady dlouho neohřálo. Svou majitelku neustále kritizovalo, až po něm hodila několik stříbrných hřebenů. Dlouho jsme s ním však nemluvili. Bylo nuceno opustit naše skleněné království, protože zrcadla sem nepatří…“ Lustr si tiše povzdechl při vzpomínce na krátkodobého pohádkového kamaráda. Vybavil si i další předměty, pro které zůstává zelené zaoblené království skla navždy uzavřeno. Třeba to rozbité autosklo, nakřáplý keramický džbán, nebo porcelánový talíř. Jak rychle je zelený dům skla odvrhl! Stejně tak ty dotěrné zkumavky, ze kterých ještě odkapávala jakási chemikálie! Ani pro ty se tady místo nenašlo…
Z rozjímání ho ale vytrhlo další řinčení skla. To právě dorazily nevratné lahve od nápojů, které zanechaly své pivní kamarády doma v base. A tak bylo zase komu co vyprávět a s kým se seznamovat. Dlouho do noci se potom povídalo o tom, co a jak. Všichni obyvatelé zeleného zaobleného království pak usínali s touhou dostat se do drtičky co nejdříve.
A o čem se zdá takovému skleněnému střepu? Nejspíš o tom, jak ho přidají do sklářské hmoty a on dostane novou šanci zazářit v okenní tabuli.

O strace a sběru kovů

Naše pohádka začíná v jednom menším městečku. Žila tam spousta úspěšných a bohatých dam, které se nosily v nablýskaných šatech jako princezny. Ke každé garderobě měly vždy připraven jiný náramek, náušnice i prsteny. Ty klenoty měly ale vždy něco společného. A to, že byly z překrásného blyštivého zlata.
Nad tou bohatou nádherou si každý den poletovala velká lesklá straka. Peří měla vždy upravené a načechrané tak, že by se mohla rovnat s nejednou tou garderobou nesoucí se tam dole pod ní na chodníku. Té strace však k těm načechraným šatičkám z černobílého peří chyběly šperky. A protože to byla straka náročná a s neobyčejně vybraným vkusem, chtěla mít na každý nový den nový šperk. A proto kradla denně.
Několik bohatých dam bez rychlých reflexů už bylo natolik pobouřeno těmi věčnými krádežemi, že na straku nakonec vydali zatykač. Každodenní zlodějka straka si uvědomila, že pokud bude lapena, už se nikdy nebude cítit volná, jako pták.
Hned příštího rána si tedy zalétla dolů do městečka na policii. Přiznala se ke všem krádežím a zlato vrátila.
Straka doufala, že jí bude trest polapení odpuštěn, ale mýlila se. Už za okamžik poletovala za oprýskanými kovovými mřížemi. „Kdyby jen ty mříže byly zlaté, snad bych to tu mohla nějaký ten čas bez krádeží vydržet. Ale takhle?“ Povzdychla si straka.
Když strážníci viděli, jak se straka bez třpytivého života trápí, rozhodli se pro jiné řešení. Nedaleko věznice stála sběrna starého železa a kovů. Straka tedy směla místo odpykávání svého trestu vykonávat veřejně prospěšné práce na svobodě.
Pan ředitel sběrny jednal se strakou velmi vlídně. Jen co přelétla práh, ihned ji vřele zdravil a nabízel možné pracovní pozice.
„Buďte zdráva, paní strako! Měl bych tu hned několik pracovních míst, ze kterých si můžete vybrat!“ Straka si byla vědoma toho, že je obyčejná zlodějka. O to více ji překvapilo, jak vlídně s ní ředitel jednal.
„Můžete se ihned stát strážkyní všech domácností, které používají při pečení alobal. Vždyť víte! Namysli mám hliníkovou fólii. Měla byste tedy dozor nad vším hliníkovým odpadem.“ Straka však vyčkávala i na další nabídky pro své uplatnění…
Původně měl pan ředitel v plánu strace nabídnout i práci v oddělení, které se zabývá výkupem barevných kovů. Nakonec se však rozhodl o této možnosti před strakou pomlčet. Měď, mosaz i bronz by jí až příliš mohly připomínat zářivý žlutavý nádech zlata.
Dále jí tedy nabídl, že by se mohla stát šéfovou oddělení sběru starých hrnců a kovových obalů. Straka touto vidinou ale nebyla dvakrát nadšena.
Její černé korálkové oči však zazářily, když jí byla nabídnuta vedoucí pozice v oddělení sběru prázdných plechovek. Od té doby ji už neviděl nikdo s jiným nápojem v křídle, než s coca-colou. Měla totiž velmi kladný vztah k americké kultuře.
Ukázkově poté třídila plechovky všech druhů. Létala jako ostříž nad lesy a horami, aby kontrolovala místa, na kterých sídlili trampové. Nejednou se musela spustil dolů, aby sebrala plechovky od konzerv. Co se týče Krkonoš, dosti jí s tímto problémem pomáhala Krakonošova sojka. Ta se netajila svojí dlouholetou přezdívkou „bonzačka“. O každé vyhozené plechovce informovala Krakonoše ještě dříve, než stačila řinčivě dopadnout do hebkého mechu. A s takovými trampy a horaly si to Krakonoš setsakramentsky vyřídil!
Pan ředitel ještě straku požádal, zda by mohla „podškrábnout“ pracovní smlouvu. Ona však spíše spoléhala na um svého zobáku, a tak nakonec smlouvu „podklovla“.
Ta smlouva vypadala asi takhle:
„Já, straka zlodějská, prohlašuji, že souhlasím s pracovními podmínkami a povinnostmi.
Recyklací kovového odpadu dochází k dalšímu využití kovů. Šetří se tak surovinové a energetické zdroje naší planety.

Pohádka o bateriích

Naše pohádka začíná v jednom letním táboře, v hlubokém lese. Tam, žil byl, jeden malý nešikovný táborníček. Když si jiní šikovní táborníci pekli brambory v popelu, on si raději zaskočil do nedalekého městečka pro zlatavou porci bramborových hranolků.
A tak není divu, že když si ostatní šikulové svítili při hlídkách umě postavenými pagodami šesti, osmi, a já nevím kolikabokými ještě, náš nešikula si raději všude svítil baterkou. Bylo to z jednoho prostého důvodu. Pořádný oheň totiž postavit neuměl. Nutno také říci, že to byl malý podvodníček, který si svítil i při stezce odvahy, která mu chyběla.
A jak tak svítil, kudy chodil, baterie v baterce rychle vybil. Jistě se nebudete divit, že o ochraně přírody toho také moc nevěděl, a tak vybité baterie vyhodil do popelnice s nápisem „směsný odpad“. Sám pro sebe si náš táborníček nešika říkal: „Baterie, to je trochu toho uhlíku, zinku a burelu, zkrátka spousta věcí smíšených do sebe.“
Jenže baterie do směsného odpadu nepatří! Nosí se do sběrných dvorů!
I samy baterie naší pohádky o tom věděly. Dokonce nejednou zaslechly, že jsou považovány za nebezpečné! Koušou snad? Ale ne! Jen obsahují látky přírodě nebezpečné. To kdyby se dostaly ze směsného odpadu přímo na skládku, a tam se ty galvanické články jen tak v klidu povalovaly, škodliviny by z nich po čase začaly prosakovat do půdy a do spodních vod. A co teprve, kdyby se dostaly do spaloven! Znečistily by ten náš krásný vzduch. Použité baterie se také sbírají proto, že byly vyrobeny z kovů, které se dají získat zpět. Tím se zajisté šetří přírodní zdroje.
A protože to byly baterie chytré a vykutálené, vykutálely se z toho směsného odpadu a rozkutálely se na cestu. Kutálely se a kutálely, hledaly a hledaly, kde by zahlédly ten vysněný sběrný dvůr.
Dokutálely se do malebné vesničky, kde na rozcestí stála hodná babička. „Babičko, kudy do nejbližšího dvora?“ Ptaly se použité baterie. Bohužel se však zapomněly zmínit, že hledají dvůr sběrný. „Vidíte ten traktor?“ Ptala se babička. „Tak hned za tím traktorem se kutálejte vpravo. A vidíte tu slípku za traktorem? Tak za ní se dejte doleva.“
Baterie se kutálely tou vesničkou tedy kolem traktoru. Poté minuly slípku, za kterou se daly doleva. Vkutálely se do prostorného dvora Byl to dvorek nádherný. Ovšem plný slepic!
„Kvok! Ať mě křápne vejce do hřebínku, jestli vy nehledáte spíše dvůr sběrný!“ Řekla ta nejchytřejší slípka dvora. Jmenovala se krásně a vznešeně, Zora.
Vysvětlila tedy těm vycucaným vykutáleným galvanickým článkům dlouhou předlouhou cestu.
Když se baterie dokutálely do sběrného dvora, byly už nadobro vyčerpané, ale šťastné, že šetří tu krásnou přírodu. A tak se nechaly s klidným prázdným galvanickým článkem sebrat.
Smutno jim tam nebylo! Dokonce se tam setkaly se svými prázdnými příbuznými, jako třeba s nabíjecí baterií, ale i s baterií automobilovou. A ty měly teprve zajímavé cestovatelské příběhy!

O žárovce Jasněnce a Světlaně

Pojďme se nyní podívat do městečka se čtvercovým náměstím, které díky dlažbě připomínalo kostkovanou flanelovou košili. Nebo spíše rozsypanou cukřenku kostkového cukru? Náměstíčko bylo obehnáno malebným podloubím. Pod každým zděným obloukem vykukoval jiný obchůdek. Zamíříme však jen do jednoho z nich. Za Jasněnkou a Světlanou. A ty nenajdeme nikde jinde než v obchůdku s nápisem ELEKTRO.
V obchůdku bylo k vidění spousta různých spotřebičů. Od topinkovače, který si cenil chleba nadevše, až po vysavače, které byly háklivé na každé smítko prachu. U jedné stěny byl však regál se dvěmi obrovskými krabicemi. V jedné byly vyrovnány klasické žárovky. V té druhé si na svých místečkách hověly žárovky úsporné, se za kroucenými hlavami.
Každé z krabic velela ta nejsebevědomější žárovka. Mezi těmi klasickými to byla Jasněnka Klasická. Za ty úsporné se vždy postavila Světlana, celým jménem Světlana Úsporná.
Jasněnka se svou baňatou hlavou se vyklonila z krabice a povídá: „A nejsi tak trochu lakomá, když jsi úsporná? Na co si, prosím tě, pořád šetříš? Je ti snad líto vydat lidem trochu toho světla? Netoužíš po tom jim trochu rozzářit ty jejich životy?“
„Ale kdež! Abychom mohly obě pořádně svítit, potřebujeme pořádnou dávku elektrické energie. Ty ale o něco větší, než já.“ Řekla úsporná žárovka s různě zprohýbanými trubičkami.
Když se předvedla v plném světle, pokračovala: „Tak si na to posviťme, jak je to doopravdy. Spíše je mi líto životního prostředí. Elektrická energie se vyrábí především v tepelných elektrárnách. Ty schramstnou a spálí uhlí. Z toho však unikají do vzduchu škodliviny. Zamořují vzduch a ničí lesy! Vznikají tak kyselé deště a já jsem nejednou slyšela od mých známých stromů v lese, že oni si potrpí po dobrém obědě plném živin na sladké!“ Při zmínce o dobrém obědě se klasické žárovky oblízly a Jasněnka podotkla: „To je klasika. Schramstneme spoustu energie, abychom svítily.“
Světlana Úsporná přešla tuto poznámku bez bliknutí a pokračovala ve svém výkladu dále, aby vnesla více světla do problému: „Samozřejmě existují sluneční, větrné i vodní elektrárny. Ale ne každá z nás bude mít to štěstí čerpat z jejich přírodní energie…“
Opodál ještě ležela krabička s obyčejnými voskovými svíčkami. Jasněnka se zeptala Světlany: „A pro tohle máš také vysvětlení? Proč se v prodejně Elektro prodávají svíce???“
Než se Světlana pustila do vysvětlování, slova se ujala paní Svíčková. Vysvětlení podala pěkně stroze, bez zbytečné omáčky kolem. Svými slovy si nakonec přece jen získala u žárovek respekt: „Už jste někdy viděly plout na vánoce po vodní hladině ořechové skořápky s malými žárovičkami? Aha? Neviděly! My svíčky jsme nepostradatelné. Zastupujeme vás tam, kde vašim skleněným hlavám zůstává světlo stát. A co teprve svíce Hromničky? Za dlouhých bouřkových nocí dávají lidem světélko naděje. A co když vypnou proud? Odkud si pak vykřejete světlo do svých pohaslých baněk a trubiček?“
Všechny žárovky se shodly na tom, že se bouřky převelice bojí. A že houpání v nějakém ořechu by jim také dvakrát dobře neudělalo. Jasněnka Klasická si nechala projít moudrá slova Světlany Úsporné hlavou. A tu jí svitlo! Nápad ji osvítil tak prudce, až se sama zlekla té záře! Pro regál s klasickými žárovkami nechala udělat ceduli s nápisem:
Žárovky vhodné pro světlé prostory, kde není nutno velmi svítit. Taktéž vhodné pro strašidelné hrady, kam chodí jen odvážní lidé, co se tmy nebojí.
A aby udělala radost i těm úsporným žárovkám, dodání jedné cedule zařídila i pro jejich regál:
Pro obrovské tmavé sály, které je nutno náležitě prosvítit každý den.
Taktéž vhodné pro jakékoliv pokojíčky, které se budou radovat z ekozáře.
„A co my? A co my?“ Křičely svíce z malé krabičky.
Žárovky byly solidární. Pořídily jim na krabičku ozdobnou ceduli s nápisem:
Poslední záchrana.

O Ekobusu

Bylo jaro. Ve městě se leskly chodníky a silnice studenou vodou, která se tu objevila pošimráním sněhových vloček sluníčkem. V tom městečku, ze kterého to bylo jen kousek do hor, stálo na kraji autobusové nádraží. Mohlo by se zdát, že u jednotlivých stanovišť autobusů jsou do asfaltu zapíchána velká lízátka. Byly to však plechové stojany s čísly.
U jednoho takového „lízátka“ stály proti sobě dva autobusy. Přesněji řečeno, jeden z nich byl autobus Nafťák, a ten druhý byl Ekobus.
Starý Nafťák začal rozhovor dost zhurta. V chladiči mu jedovatě syčelo. „Co to máš za srandovní bílou čepici na střeše? Vždyť je jaro! Ty musíš mít vždycky něco extra! Když už nesněží, on si raději plácne polárkový dort na střechu!“
Ekobus s rozvahou sobě vlastní odvětil: „To je nádoba se zemním plynem, na který jezdím. Nejezdím totiž na naftu, jako ty.“ Autobus Nafťák se zasmál, až se mu od výfuku prášilo: „Hahaha! Blufblufbluf! Takže ty jsi takový autobus prdlkavka! Nějaký ten plyn ti uchází? Celý den jen při jízdě prdíš?“ „Ale ne, ty jeden cíťo! Jsem Ekobus. Ekologický autobus. Jezdím na přírodní zemní plyn. Jeho spalováním nevznikají škodliviny, které by ničily životní prostředí. Nedochází ani ke vzniku sazí, které by se lidem usazovaly v plicích.“
Na to už Nafťák neměl co eko či logického říci, a tak si jen odfrkl: „No, tak se tady zatím pěkně mazli s tím svým bílým čepcem. Já musím ale pracovat. Jsem už plný lidí, které mám odvézt pod samotnou královnu hor – paní Sněžku.“ Znovu si posměšně odfrkl a vyjel z malého nádraží přímo na kruhový objezd, až se mu z toho kapota zatočila. Nakonec však přece jen zvolil ten správný výjezd – směr Sněžka.
Čím blíže byl však horám, tím zlověstnější šeptání stromů slyšel. Stromy a stromečky se ohýbaly v kmenech a kmíncích. Skláněly se stále níž a níž, až už leželo přes cestu několik silných kornatých kmenů. Nakonec zatarasily cestu nadobro. Nafťák namyšleně zatroubil a říká: „No tak, no tak! Já vím, jsem velevážený autobus. Najeto mám již více kilometrů, než vy máte lístků a jehlic na větvích. Ale ani tak to s tím klaněním až k zemi nemusíte přehánět!“
Stromu s kmenem průměru obří pneumatiky zlověstně zapraskalo ve větvích. Jeho slova se více podobala praskání než normální řeči. I přesto mu bylo rozumět až příliš dobře: „Praskyprask! Odjeď, ty prapra prašivý autobuse! Nejsi tu vítán! Přijel jsi čadit stromům pod suky? Nebo máš snad v plánu zahalit naši královskou horu Sněžku do šedavých oblak? Prask! Odjeď odtud! Hned! Prask! Teď! Prask!“
Autobus se rychle otočil a pelášil hned zpátky do městečka na autobusové nádraží. Nafťák, celý vykulený, poslal cestující, aby si přestoupili do Ekobusu s bílou čepicí.
„Tak, a teď jeď ty! Všechny stromy hor se proti mně spikly! Teď máš možnost předvést to své Ekoumění!“
Ekobus nezaváhal ani na kilometr a rozjel se vstříc horám i stromům. Ještě než vyjel z městečka, potkal kluka na kole, se kterým se už přátelil dlouhou dobu. Oba totiž měli společné zájmy. Šetřit přírodu a životní prostředí.
Ten kluk, kdykoliv mohl, všude jezdil na kole. Nechtěl být jako jeho kamarád ze školy. Ten se jmenoval Leošek Lenošek. Choval mnoho zvířátek. Od morčat až po papoušky. Jeden den mu došly granule pro želvy, ten další zase ptačí zob. Nechával se vozit do nedalekého obchodu se zvířecími potřebami. Pěšky by tam byl za deset minut, na kole za pět. Ale Leošek ne! On se raději kochal brumláním motoru auta a stoupáním kouře z výfuku!
Ekobus zatroubil na pozdrav a už si to hnal do hor. Kmeny stromů se před ním hbitě zvedaly z vozovky. Stromy se před ním rozestupovaly, aby mohl Ekobus pohodlně projet. Když dojel do cílové stanice, vystupující cestující mu tleskali a hvízdali obdivem. A když to měli někam „jenom kousek“, s chutí se vydali na pěší procházku.