Jak jsem učila výtvarnou výchovu

Jak jsem učila výtvarnou výchovu
(Aneb jak nezprotivit tvořivou činnost adolescentům)

Byl zářivý jarní den a já jsem plna optimismu kráčela k jednomu nejmenovanému gymnáziu. Učit výtvarnou výchovu musí být přece krása, říkala jsem si. V osm hodin ráno se to na chodbách až příliš hemžilo nedochvilnými studenty.
Plna očekávání jsem vešla do třídy přeplněné studenty druhého ročníku. Třídní profesor mě představil kolektivu. Až nepřirozeně rychle však po mém krátkém uvedení prchnul. Jen na chvíli mě ovládla panika, že studenti jsou v přesile. Potom jsem si ale rychle sama pro sebe dodala na uklidnění, že tak to má přece být.
Studenti se ztišili jen na chvilku. Nejspíš to ale nebylo mojí autoritou. Spíše si zrovna neměli co říct. Jejich pohledy i ten můj vyjadřovaly totéž : A co bude teď??? Než si stačili rozpomenout na další víkendové zážitky, o které by se podělili se spolužáky, rozhodla jsem se začít dvouhodinovku výtvarné výchovy.
Před každého jsem na lavici položila jeden papír se svojí autorskou pohádkou. Požádala jsem své svěřence, zda by byli tak hodní a pokusili se k dané pohádce vytvořit ilustrace. Každému jsem dala jinou pohádku, to kdyby je náhodou napadlo opisovat, tedy vlastně obkreslovat, i při výtvarné výchově.
K dispozici měli nepřeberné množství barev, pastelek i různých druhů papírů. I přes to však většina studentů sáhla po obyčejném bílém kancelářském papíru a tužce. Jen dvě na první pohled nenápadné studentky mě mile překvapily. Vybraly si různobarevné papíry, barevné křídy i vodové barvy. Chuť tvořit a experimentovat s různými výtvarnými technikami mě potěšila.
Během prvních několika minut jsem do jejich tvoření nechtěla zasahovat. Chtěla jsem se nechat příjemně překvapit. Překvapení se dostavilo už za deset minut. Polovina studentů byla viditelně s prací hotova. Jednoduché, někdy až odbyté náčrty tužkou na ušmudlaných papírech ležely hned vedle miniaturních papírků, na které si studenti připravovali taháky na písemku z českého jazyka. Trošku mě píchlo u srdíčka začínající slečny učitelky. O kolik více snahy vkládají do sepisování drobounkých písmenek o českých velikánech v porovnání s ilustracemi…
Uběhlo teprve prvních dvacet minut z naší slavné dvouhodinovky výtvarné výchovy a já jsem se nehodlala vzdát. Žádala jsem rychlokreslíře o další návrhy ilustrací. Jenomže ne a ne s nimi hnout. Nakonec jsem se s několika studenty dostala do ostrého sporu, to když mě žádali o to, abych jim vysvětlila, na co jim je výtvarná výchova dobrá.
Po vyčerpávajících dvou hodinách jsem se ptala sama sebe, zda má smysl učit výtvarnou výchovu na gymnáziích. I přes několik protestů proti tvořivosti se však nedal přehlédnout talent dvou dívek, které ilustrace k pohádkám vyřešily opravdu neotřelým a originálním způsobem. Aspoň někdo mě mile překvapil.
A už tu byla další třída čekající na zážitky z výtvarné výchovy se mnou. Tentokrát jsem se rozhodla provést mladé gymnazisty výstavou. Čekali před školou i se svým původním učitelem výtvarné výchovy.
Každá slečna je ráda, když vypadá mladě. I já jsem byla. Ovšem jen do chvíle, kdy mě jeden z mých budoucích žáků oslovil: „Čau! Ty s náma teď chodíš do třídy?“ Jaký údiv se mu zračil ve tváři, když jsem mu na jeho otázku odpověděla, že jsem jeho nová paní učitelka!
Tahle třída byla až neobvykle živá. V duchu jsem si říkala, jaké štěstí, že zrovna tyhle žáčky nenutím teď sedět v lavici a ilustrovat proti jejich vůli.
Dorazili jsme na výstavu. V předsálí byl dětský koutek s malými židličkami a stolečky plných barevných fixek. Na výstavu se mi podařilo dotáhnout ani ne třetinu studentů z rozjívené třídy. Ostatní se neomylně bavili v dětském koutku, kde přišli na kouzlo lihových fix. Teprve tam si nejspíš uvědomili jejich sílu přebarvit prameny blond vlasů na barvy duhy. Jak tvořivé!
Ale aby se mladí učitelé neděsili, po této dramatické výstavě mě čekala hodina keramiky se studenty prvního ročníku. Pociťovala jsem to něco jako odměnu za mé trpělivé učitelské začátky. Třída se skládala ze samých tvořivých lidí, kteří ač byli studenty gymnázia, během hodiny keramiky se projevovali jako žáci některé střední umělecké školy. Vznikla spousta krásných věcí z keramiky.
Hodina keramiky se mi zdála jako neuvěřitelný happyend. Jako vypálená tečka zářící tou nejbáječnější glazurou.
A proto se nevzdávejte, mladí učitelé. Učení je plné překvapení. Nemilých i milých. Ale pokud vytrváte, glazovaná odměna vás nemine.