Nevěsta

„Chtěla jsem tě jenom rozesmát.“, promluvila klidným hlasem a z očí jí náhle vyhrkly slzy, které kanuly po bledé tváři a dopadaly na světlé parkety. Vítr lomcoval okenicemi, jako by se přibližoval konec světa.
Pistoli měla přiloženou ke spánku, ve druhé ruce svírala sklenici průzračného Martini, kterou nevědomky klopila na své bělavé svatební šaty. Na podlaze se válely olivy spolu se závojem a několika rudými růžemi – zkrátka dokonalost okamžiku pro inspiraci přihlížejícího malíře.

„Až stisknu spoušť, můj milý, budeme už navěky spolu.“
Bylo tomu už pět let od okamžiku tragické smrti jejího snoubence Erica, který jen pár hodin před svatbou vyrazil do města koupit šatičky pro svou čerstvě narozenou dceru. Jeho černé Audi zmizelo ve víru plamene, tam za zatáčkou u krámku Wayllins & Son, když si nevšiml přijíždějícího vlaku.
Dcerka Sára, to pětileté blonďaté děvčátko s úsměvem roztomilejším než štěněčí nevinnost, rostla každým dnem do maminčiny krásy a pomyšlení na budoucí život bez otce, ba dokonce i bez matky, jí v tuto chvíli vůbec nemuselo lámat hlavu. Byla až ve Stanfordu – na návštěvě u svých prarodičů.

„Sára to pochopí. Bude v pořádku, vím to, prostě to vím.“, tiše pronášela svému mrtvému snoubenci.
„Budeme zase spolu, lásko, zase spolu.“

Za okny se začalo stmívat a svatební šaty byly už mnohem více nasáklé příchutí Martini. Vítr zničehonic rozrazil okno a pár růží se vzneslo v záchvatu náhlého průvanu. Z kouta se šeptem ozvalo: „To je ono!“
Upustila prázdnou sklenici a v momentě, kdy se zvuk tančících střepin rozlehl místností, stiskla spoušť. Cvak.

„Děkujeme, Christino, byla jste dnes vážně skvělá.“

Dokonalost okamžiku pro tvořícího malíře, který si dokáže naaranžovat krásnou nevěstu, rozkutálené olivy i smutek pohozených růží a k tomu všemu vytvořit příběh… tak uvěřitelný.

„Děkujeme, že jste se nerozesmála…“