Píseň pro Světlanu

Píseň pro Světlanu

*
Kdepak to nezpívám já
ale květy které jsem viděl
Kdepak to se nesměju já
ale víno které jsem vypil
Kdepak to nepláču já
ale láska kterou jsem zabil.
/Jacques Prévert/
*

Dnes je napůl deštivé odpoledne. Vítr profukuje, kapky proletují, ani není poznat, jestli to jsou moje slzy nebo déšť, co mi vlhčí líce. Už je to dlouho a přeci tak krátce. Do uhlových vlasů usedl mi popel a mé ledově modré oči chytily barvu říční pěny. Ale na rozdíl od toho, obrázek Tvé mladé tváře mi stále zůstává v mysli stejně čarokrásný jako kdysi. Stejně čarokrásný jako kdysi Ty.
A i přes ten déšť je dnes napůl slunečné odpoledne. Paprsky nezbedně poskakují po leštěných mramorových náhrobcích, ani není možno zachytit jejich hbitá chodidla, jak je chladný kámen studí. Před chvíli minul jsem velký náhrobní kámen, na němž byl ještě v tu chvíli vytesán zářící anděl zachránce. Nyní na kolemjdoucí shlíží jen smutná a šedá tvář plačícího – zbytek čehosi ještě nedávno krásného. Ještě chvíli, prosím, ještě chvíli tu se mnou zůstaň, anděli, ať s tebou smím rozprávět … ať se smím kát.
Zemřela jsi ve středu večer, ani ses nerozloučila. Beze slova, tiše. Jako anděl. V tu chvíli jsem se nebál, věděl jsem, že Ti snad bude v nebi lépe než v zapadlém domku na pokraji zhroucení, kde jsme bydleli, ale uvnitř mě se to scvrklo. Jako kdyby najednou zmizel Velký třesk. Jako kdybys skutečně prostě jenom umřela. Ale stejně vím, že tu pořád jsi se mnou a že mě doprovázíš ke Tvému čistému hrobu, abych Ti tam položil hrstku kamení. Vím, že jsi květiny neměla ráda. Stejně hned uvadaly. Nic přeci netrvá věčně. Ani my tu nebude věčně, jsme obyčejní smrtelníci a v prach se obrátíme i kdybychom se sebevíce snažili to odvrátit. A po nás přijdou další a další smrtelníci ... snad nezapomenou pečovat o hroby své minulosti...
Chtěl bych Tě právě dnes obejmout, zase Tě pohladit po Tvojí bledé kůži a šeptat Ti. Zpívat Ti tak tiše, že bys stěží rozeznala melodii s uchem přitisknutým k mým bezkrevným rtům. Chtěl bych Ti rozčesávat vlasy a zaplétat Ti je do cůpků, aby se Ti v noci nezacuchaly. Mívala jsi je pak druhý den nádherně vlnité. Jako vlnící se sametově něžná hladina jezera za naším domem. Jako labutí hrdla, co se sklánějí k vodě. Chtěl bych Ti tohle všechno dát, svou něhu, lásku ... a možná i nabídnout trochu pravdy.
Ale nemohu. Ani nesmrtelní nemohou všechno. A Ty sis myslela, že mohou. Mohli jsme spolu létat a tiše našlapovat po vodě, když hladinu měsíční paprsky hladily jako milenčiny prsty milencovu tvář. Říkalas, že jsi byla šťastná. Ale já vím, že Ti tak moc scházelo denní světlo a teplo slunečních paprsků. Lidská kůže nemá ráda šero. A Ty jsi byla jen člověk. Nebylo Ti souzeno žít v nočních hrách. Už jen Tvé jméno. Světlana.
Tajně jsi mi to určitě vyčítala, neboj, já se přece nezlobím. Mohla sis vybrat, jestli chceš světlo nebo stín. Ale co sis vybrala doopravdy? Říkat slova nestačí. Chtělas to tak? Vědělas přeci, jak to skončí. Muselas to vědět, jinak bys se mnou nežila.
Má bledá, krásná, stýská se mi. Věčnost je přece jen dlouhá, i pro nás nesmrtelné. Chodím po hřbitově a ty náhrobky, které se za našeho společného soužití tak vznešeně blýskaly, dnes jsou slepé a šedé. Všechno má nádech mlhy, i když svítí slunce a poprchává. Dnes mi slunce už nevadí. Dnes Ti zpívám poslední píseň. O čemsi, čemu dozajista porozumíš jen Ty. A možná taky já. Smutně se usmívám, copak to jde, aby světlo a stín byli milenci? Copak to šlo, abychom my dva mohli kdy žít bok po boku? Bez touhy po životě, bez chtíče? Lovec a kořist. Copak to šlo, Světlano?
Dnes napůl pršíš Ty a napůl prším já. Ty z nebe a já z očí. A taky napůl svítíme. Tobě Tvé vlasy barvy pampelišek a já svou, snad aspoň na chvíli pravdivou a šťastnou, duší. Dnes je ten okamžik, kdy jsme konečně spolu, Světlano. Uvědomuješ si to vlastně? Tak vzácná chvíle. Dělí nás už jen nádech.