Dcera

" Tati, to přece nemyslíš vážně?" vykřikla beznadějně Karolína. Muž v letech pootevřel ústa, nadechl se, aby mohl své jediné dceři podat vysvětlení, ale ona byla rychlejší:"Víš co jsme si slíbili?!Co jsi slíbil mamince! Co jsi ji slíbil!" křičela po svém jediném rodiči a při tom hřmění držela ruce sevřené v pěst až jí zběleli klouby. Mohlo by se zdát, že bude Karolíně přeskakovat hlas, ale nedělo se tak. Její tón byl zlostný, naštvaný, uražený jako malé dítě, kterému jste vzali oblíbenou hračku. Karolína se otci podívala do očí. Čekal pohled plný výčitek, ale tenhle byl jiný, zlostný. Jeho dcera ho probodávala zelenýma očima. Lekl se jí. Ano lekl se své dcery. Jeho myšlenky se hromadili v mozku jako mouchy na zdechlině. Všechny se točily kolem Karolíny jako vír. ,,Jak se můžeš bát svojí dcery? Přece se jí nebojíš, nebojíš, nebojíš, nebojíš......" opakoval si vduchu stále dokola, ale neodvažoval se uhnout pohledem, natož se pohnout.

Připadalo mu, že má zase osm roků. Otec přišel z práce domů a změřil si ho přísným pohledem. Malý Richard pak musel donést všechno své učení a postupně je otci ukazovat. Když byla sebemenší maličkost v nepořádku, švihlo průhledné, zelené, plastové pravítko přes kostnaté dětské prstíky. Nedej bože, když dostal špatnou známku. To otec vytáhl kožený tlustý pásek z masivní skříně a vyplácel chlapce podle toho jak moc se svým školním výkonem provinil pravidlům. Chlapec vždy dostal tolik ran, kolik si podle stanovených pravidel zasloužil, ale pořádných. Potom musel bez jediného vzlyku jít od pokoje nachystat si učení a tam čekat, než ho otec zavolá do pracovny. Zde se sním za pomoci pravítka a opasku učil. Většinou to zabralo dvě hodiny. Potom Richardovi dlouze otec vyspětloval, že všechno dělá pro jeho dobro. Když otec konečně domluvil mohl Richard odejít z pracovny..

Richard se probral ze vzpomínek, podíval se na dcerku. Věděl, že se se smrtí Dagmar těžko vyrovnávala, pro něj to přece taky nebylo jednoduché:"Karolínko," pohladil dceru po andělsky blonďatých vlasech. Chtěl ji obejmout, přitisknout k sobě, ale ona se mu vytrhla. Bez jediného pohledu odešla do svého pokoje. Nepráskla dveřmi, jak by to udělala většina uražených potomků v jejím věku, ale zavřela je tak jemně a tiše, jak dovedla. Sedla si na postel a nečinně se dívala do zdi. Stále do jednoho bodu, jako by právě onem bod byl středem vesmíru. Nepohnula se, ani když jí moucha domácí pochodovala po obličeji. Jeden my si mohl myslet, že před sebou má figurínu. Richard v kuchyni chystal večeři. Byl zabrát do svých myšlenek, a tak když zazvonil telefon leknutím nadskočil. "Prosím, kdo volá?" "Tady Alena" ozval se z druhého konce příjemný teplý, ženský hlas. "Ahoj Alenko, jak se máš?Sluníčko moje." "Skvěle a co ty Ríško?" "Jde to" "Už si o nás své dceři řekl?" "Jo, dneska ráno. Ale víš, budeme muset ještě chvíli počkat." "Jak počkat? Proč počkat?!" "Víš ona, Karolínka, to nevzala moc dobře. Pořád má v hlavě vzpomínku na Dagmar." "Miláčku, ale ty víš, že ji nechci Dagmar nahradit." "Já vím zlato, ale" "Ale co?Už je to rok a půl, co je tvá žena po smrti. Scházíme se půl roku. Pořád se scházíme v tajnosti, jak kdybychom dělali něco špatného." "Ale, Alenko..." "Richarde, já se nechci schovávat! Chci být s tebou. Chci se vedle tebe ráno probudit. Udělat ti snídani. Chci s tebou žít. Každý den!A chci poznat tvoji dceru, ale ty to pořád odkládáš. Připadám si jako provinělý spratek. Slyšíš Richarde! Ty jsi svobodný a tvá dcera ti nemá do tvého vztahu co mluvit!" muž si povzdechl. Najednou před ním stál nelehký úkol. Na jedné straně dcera, kterou nade všechno miloval. Na druhé žena, které se také nechtěl vzdát. "Dobře Alenko, přijď teda v neděli na oběd." "O.K. Budu se těšit. Pá zlato!" a ze sluchátka se začalo ozývat nic neříkající pípání. Zvuk při kterém mu i dnes běhá mráz po zádech. Tón, který mu připomíná smrt jeho ženy. Jak bezmocně ležela v studené nemocnici, napojená na přístrojích a všechny v pravidelných intervalech vydávaly krátký pisklavý zvuk. Jakoby říkali:"Ještě žije, ještě žije, ještě žije....píp, píp, píp....." a když byl čas jejího odchodu, začal podivný tón oznamovat:"Už je po níííííííí.Je mrtváááááááááá.Píííííííííííííííííííííp." Richard s odporem položil telefoní sluchátko. V sobotu večer ulehal do postele s obavami z následujícího dne. Bál se Karolíniny reakce a šimrání v žaludku pomohl i fakt, že od smrti Dagmar v bytě neměl ženu. S Alenou se stýkal pouze u ní v garsonce. Moc dobře si uvědomoval, že teprve až bude Alena stát za dveřmi, teprve pak se úplně osvobodí od své bývalé ženy. Ženy, kterou tak moc miloval. Karolína narozdíl od otce usínala klidně. K té paní, která měla rušit rodinnou nedělní atmosféru, zaujala jasné stanovisko. A nehodlala ho měnit. A zatímco Karolína spala klidným spánkem, Richard nervózně pochodoval po bytě. Nakonec únava dohnala i jeho. Schoulil se na sedačce v obýváku a usnul jako dobře nakrmený a přebalený kojenec.

Alena se probudila jako každou neděli v půl deváté. Dlouze zívla, protáhla se a šáhla rukou na noční stolek, po chvilce nahmatala dioptrické brýle. Nasadila si je na nos a konečně viděla na stůl, který stál před postelí zhruba v centru obdélníkové místnosti. Ještě tam byla malá lednička, linka s várnou konvicí, vařičem a mikrovlnkou, která jela na heslo. Nechyběla šatní skříň, na zdech několik polic, sedačka a houpací křeslo po babičce. Byl to malý byt, někdy i pro jednoho, ale byl jen její. Alena vklouzla do papučí a šla se nasnídat. Jako každý den si dala kávu a rohlík s máslem a marmeládou, po ránu totiž potřebovala něco sladkého. Každý, kdo ji znal, by určitě poznal, že dnes se v jejím životě odehraje zvrat. Za pět minut dvanáct stála v dlouhé, splívané, vínové sukni a žluté halence před umakartovými dveřmi. Povzdechla, mravenci jí pochodovali po celém těle, jako armáda, zhluboka se nadechla a ukazováčkem stiskla zvonek patřící těm dveřím. Ozvalo se tlumené crrrr. A dívka otevřela dveře. Alena se usmála: "Ahoj, ty musíš být Karolínka. Já jsem Alena." dívka ji srazila ledovým pohledem:"Ano, jsem Karolína a kdo jste vy?" "Vždyť říkám, Alena." usmála se a ruka s nalakovanými nehty se ji zvedla, aby Karolínu pohladila po rozpuštěných vlasech. Karolína sebou cukla, nechtěla dopustit, aby na ní tadytahle cizí ženská šahala. Z kuchyně se ozval naivně Richard: "Karolínko, řekni Alence ať jde dál. Nebudete přece stát na chodbě. Popovídat si můžete uvnitř." Karolína pokynula rukou, obličej měla stažený do nenávistného úšklebku. Alena se opět pokusila o úsměv: "Doufám, že budeme kamarádky." "Doufat můžete. Budu upřímná, trpím vás tu jen kvůli otci." . . . V zámku zašramotil klíč, někdo za dveřmi zřejmě táhl velké, těžké zavazadlo, protože před okamžikem bylo slyšet tlumené žuchnutí. Konečně byli dveře dobyty.

Žena vkročila dovnitř plná očekávání. Na prahu jednoho z pokojů stála Karolína: "Tak už jseš tady," pronesla suše "táta není doma. A jak jsem ti už řekla, když není doma, budeš tu mít peklo." Alena měla co dělat,aby jí nevytryskly slzy. Karolína se usmála:"Pojď, mám ti tu vše ukázat. Tady je koupelna, sem si můžeš dát kartáček, tady je obývák, na tomhle obrazu maminka lpěla, tady je kuchyně, mimochodem, říkala jsem ti, že tuhle vázu dostala od táty, no a tady je ložnice, tvoje skříň, dřív byla maminky, každý druhý den utírala prach, vysávala dvakrát do týdne, okna umývala každé dva měsíce, maminka nesnesla nepořádek, sebemenší. Vedle je tátova pracovna a naproti můj pokoj, který je pro tebe zavřený. A kdybys nějakým omylem se mnou chtěla mluvit, tak zaklepej." "Děkuju" "Splnila jsem jen to, o co mě táta žádal a teď jdu do svého pokoje a nepřeji si být rušena." "Ale já myslela, že bysme si mohli.." "Co popovídat si?! Řekla jsem, že jdu do svého pokoje. Nechci si povídat a když budu chtít, tak rozhodně nepůjdu za tebou, na to vem jed!" Alena zvedla těžký kufr. Censtovní kabelu nechala v předsíni. Neměla sílu. Otevřela hranaté zavazadlo a pomalu stěhovala obsah do šatní skříně. Z ničeho nic se zastavila, věci z útrob skříně vyházela zuřivě ven. Vzala starší obnošené tričko a šla do koupelny. Namočila ho, vyždímala a šla zpět do ložnice. Bojovně se podívala na kus nábytku, jako by to byl její úhlavní nepřítela a zuřivě jej začla leštit vyrobenou hadrou, ale připadalo jí, že špína minulosti se zařírá do nábytku jako červotoč. Chtěla použít saponát, ale něco jí bránilo v tom, aby vzala ten, který stál v kuchyni u dřezu. Musela se spokojit se svým sprchovým gelem. Skříň vytřela několikrát, pak ji zase energicky třela do sucha. Teprve pak do ní vložila své šatstvo. Přesto stále cítila něco jako respekt k bývalé majitelce. Alena dopadla na postel. Ležela, zhluboka dýchala a chvíli se dívala do stropu. Za nedlouho únavou zavřela oči. Když Karolína prudce rozrazila dveře ložice, lekla se. Karolína si jí nevšimala. Naprosto ji ignorovala, jakoby neexistovala a nebo byla něco odpudivé, něco o čem se nemluví. Dívka přistoupila k nočnímu stolku ženy. Ta se na Karolínu s obavou podívala. Karolína nepohla brvou a začala vytahovat z útrob malého stůlku předměty. Docela obyčejné věci. Plnící pero, deník, kamínek, parfém, hodinky, adresář, korálky, zrcátko a knihu. Pro Karolínu tyto věci ale mnoho znamenaly a nehodlala je nechat napospas tomu parazitu. A tak jeden po druhém vkládala do lepenkové krabice. Pokaždé, když nějaký z předmětů uchopila, zmocnil se jí naplňující pocit. Věděla, co je její úkol a věděla, že ho musí splnit. Musí, je to její poslání, ano poslání....Dosedla na postel a v rukách pevně držela dřevěné korálky. Tiskla je tak křečovitě, až měla jejich obrys vyrytý na kůži. Zahleděla se do něj a přála si, aby nikdy nezmizel, aby tam byl pořád, jako připomínka jejího poslání. Aby nezapomněla. Alena Karolínu už dlouho pozorovala. Myslela si, že se dívka při vzpomínce na zesnulou matku se rozpláče. Opřela se dlaněmi o hranu postele, aby stoupla, ale pak klesla do měkké matrace zase se zahleděla ke Karolíně viděla její hubené ruce, jak křečovitě svírali korálky. Její dlaně zůstávali v té poloze dlouho až to vypadalo že už nikdy jimi nepohne a končetina zůstane v tomto tvaru navždy. Nezmění se. Umře. Pohřbí ji. Za několik let jí někdo opět rýčem dostane na světlo světa, jako vykopávku, a budou ji vystavovat v muzeu, protože bude mít nepřirozeně zatnutou dlaň. Bude stálou expozicí... Alena se pomalými kroky přibližovala ke Karolíně. Pěkně v klidu a pomalu. Sedla si vedle ní a opatrně položila svou dlaň na dívčiny záda. Dívka se na ni opovžlivě podívala: "Nehrab na mě!" ruka ženy klesla do matrace."Karolínko, no tak, já přece vím, jak se cítíš." "Vy nevíte nic. Nic. Rozumíte!"zahřměla Karolína až slánové vlasy maličko zelektrizovaly. "A už nikdy, nikdy na mě nehrabej!Nebo.." pohrozila pěstí. Žena se zhluboka nadechla, pravděpodobně chtěla něco říci, ale agresivní jiskra v oku Karolíny jí to nedovolila. Karolína se zvedla, znovu, pro jistotu, se podívala směrem k ženě a důrazným třísknutím dveří oznámila svůj odchod. Aleně trvalo ještě chvíli, než se odhodlala vyjít z ložnice, připravit večeři.

Večer se vrátil Richard: "Tak dámy, jak jste se tu beze mě měly?" usmíval se. Aleně se zvedla hruď, jakoby toužila něco říct. Ale Karolína ji předběhla. Vrhla se otci kolem krku. Vlepila mu polibek na tvář a s úsměvem mu řekla, že se s Alenkou nenudili. "Vážně?"otočil se vesele Richard na Alenu. Přikývla. Richard odešel do koupelny. Potřeboval ze sebe smýt prach dneška. Úsměv na Karolínině tváři se změnil. Při pohledu na ta ústa mrazilo v zádech. Pořád, jakoby se usmívala, ale stisk rtů vyvolával obavy. "Budeš mít peklo!" řekla s klidem Aleně a přidala do omáčky hrst soli. Alena chtěla dát omáčku do pořádku, ale ze dveří koupelny vyšel oholený, umytý voňavý Richard. Promnul si oči. "Á, už je hotová večeře." líbl Alenu na tvář. "Zlato, já to nachystám. Sedni si. Karolííínko, večeřeee!" křikl směrem k dětskému pokoji. "Je mi moc líto, že se nemůžu zdržet, ale mám zaplacený lístek do kina." "Aha, takže nebudeš jíst" "Ne, teď ne musím už jít. Určitě je to výborné," vdechla vůni jídla, které trošku vylepšila "Nechte mi v kastrůlku, jak se vrátím ohřeju si kousek." oblékla si kabát, nasadila čepku, do kožené kabelky vložila klíče a s "Dobrou chuť" odešla. "No, to jsem teda zvědavý." "Ríšo, víš radši to nejez. Zajdeme si do restaurace." "Ale notak, neboj se. Ty umíš vařit, zlato. Určitě to bude výborné." "Ríšo, prosím tě ne." "Proč?" "Protože... "nenechal ji domluvit a ochutnal omáčku, pusa rázem změnila tvar v jakýsi úšklebek:"Teda Alenko, tohle se ti teda nepovedlo,no co s tou pasekou uděláme?" "My? Neměla by s tím něco udělat tvoje dcera?" "Co s tím má společného Karolína?" "Všechno! Nesnáší mě, dělá naschváli, tu sůl tam přidala ona!" "Alenko, proč si prostě nepřiznáš, žes udělala chybu, je to lidské." "Protože jsem ji neudělala!" "Aleno, Karolína je všelijaká, svérázná, někdy protivná, ale nikdy, rozumíš nikdy nedělá nikomu naschvály." Najednou oba dospělí zmlkly. Myšlenky v hlavě se jim vířili. Alena se cítila podvedená, čekala, že ji Richard podrží, že se jí zastane. A on místo toho brání toho spratka. Vztekem jí skřípaly zuby. "Alenko, obleč se, zajdeme do restaurace se najíst."

Když se vrátili, Karolína už byla doma a cpala se rohlíkem. "Ahoj, nevěděla jsem, že někam půjdete. A jak ste se měli?" "Výborně, dcerko.A jaký bylo kino" "Úžasný. Mimochodem, Alenko ta večeře se ti moc nepovedla, je hrozně přesolená, ale příště to určitě bude lepší, pomůžu ti." "Děkuji." procedila Alena skrz zuby. Richard se šel převlíct, a tak Karolína využila příležitosti a zatahala Alenu za rukáv: "Víš, my nejsme zvyklí moc solit, je to nezdravé. Budeš se muset přizpůsobit. Dobrou noc." Alena šla do koupelny, dlouho seděla na vaně a přemýšlela. Ale nedobrala se žádného konce a tak nakonec ospalá a smutná vlezla do vany a nechala se bičovat proudem vody ze sprchy. Tok čiré vody jí příjemně otupoval smysly. Uklidněná vylezla z vany. Od horké vody bylo její tělo zarudlé a žhavé. Po špičkách došla do ložnice. Richard už oddechoval, jako miminko. Alena si toužila se svým druhem povídat, ale on byl příliš unavený. A tak si lehla vedla chrápajícího přítele. Připadala si opuštěná, ačkoliv vedle ní ležela její láska, připadá si, jakoby byla někde daleko, na pustém ostrově a nikdo, nikdy ji nikdy nevysvobodí, proč taky?

Karolína tu noc vyráběla svatyni své matce. Na konferenční stůl, který v dívčině pokoji původně složil k občerstvení, vyskládala oblíbené předměty matky. Nejdříve položila malou krabici, na ni šátek. Na vrcholek krabice, kterou nyní schovýval tmavě modrý šátek položila fotografii matky ve stříbrném rámečku. Kolem toho naskládala oblíbené předměty zesnulé. Nakonec následoval svícínek s tlustou svící. Zapálila ji a zhyponotizovaně civěla do tančícího plamene. Ačkoliv usla až k ránu, nevypadala vůbec nevyspaně. Zato na obličeji Aleny byla znát probdělá noc. Červené oči, pod nimi kruhy a zasmušilý výraz, to vše se podepsalo na včerejší noci. Richard se těšil na dnešní sobotní den. Konečně měl volný výkend a chtěl si ho užít s Karolínou i Alenou. Dlouze políbil Alenu na čelo. "Zlato, máš dneska něco v plánu?" otočil se na dceru, "Ne" odpověděla Karolína. "Výborně, tak bysme mohli zajít třeba na večeři. "To je dobrý nápad. A kam mě tati vyvedeš?" "Jen tebe? Snad i mě, Karolínko." ozvala se Alena, "Jé, promiň, já si tě nevšimla, myslela jsem, že jsi v práci." "Jistě" procedila skrz zuby Alena. " No, tak holky." ozval se Richard a sedl si na židli, popíjel kávu a pozoroval Alenu, jak strkala jeho bílé košile do útrob pračky. Alena pečlivě přebírala prádlo, aby se k bílému náhodou nepřipletlo něco barevného, když už byla hotová a stačilo jen zavřít dveře automatky, přiběhla Karolína a nenápadně strčila do útrob přístroje chumel bílé noční košile a v ní tmavě modré triko. "Alenko, hodila jsem si tam noční košili." oznámila s úsměvem. A nic netušíc Alena zapla automatku. Po obědě si lehla a na pračku zapomněla. Richard si šel dolů něco spravit na autě. Karolína si v klidu počkala, až pračka dokončí čistící proces. Otevřela přístroj a prohrabovala se v namodralém oblečení. Až našla ono tričko. Pak naprogramovala úsporný program a znovu spustila chod pračky.

Alena vstala a šla se podívat na pračku. Ta právě dokončovala svou činnost. Když se konečně zastavila, Alena se zhrozila, místo čistého, voňvého, sněhově bílého prádla, vytahovala cucky modrých fleků. Sedla na studenou dlažbu a tahala zničené košile ven. Bylo jí jasné, že je to práce té holky a hledala oděv, který měl na svědomí zničené prádlo. Prohrabovala se v mokré modři, ale nic, co by mohlo způsobit tuto katastrofu nenašla. Zoufalá seděla mezi mokrým prádlem. Rozbrečela se. Byla jí zima, drkotala zuby a slzy kropili už tak mokré oblečení. A v tomto rozpoložení ji našla Karolína."To jsou tátovi bílý košile?" zeptala se provokativně. Alena nic neříkala. "Asi to nevíš, ale táta nemá rád pastelové barvy, je spíš, no jak bych to řekla, prostě na pracovních košilích nestrpí jinou než bílou, je to jeho pracovní image. Doufám, že jsi do pračky nedala všechny jeho košile." a prohrábla modré cucky prádla. Dostala se ke své noční košili, zlostně se na Alenu podívala:"To nemyslíš vážně, to byla moje košile." hrála divadlo Karolína. "To, ty." ukazovala Alena na Karolínu,"ty!" "Prosím, ty myslíš, že bych si zničila noční košili a tátovo oblečení." "Já vím, že jsi to byla ty!" křičela, a hledala důkaz. "Já, tak mi ukaž čím, čím jsem to prádlo zabarvila. No ukaž" provokovala dál. Alena pochopitelně nic nenašla. "Copak, nemůžeš nic najít. Že by tady strašilo?" šišlala Karolína, jakoby před ní sedělo tříleté dítě. "Ty malá svině!" křikla Alena. "Prosím?" "Svině" Do hádky obou žen přišel Richard. Nechápal, co se děje. Slyšel jen zuřivou Karolínu a vzlykající Alenu. Nakoukl do koupelny, nemohl tam vejít, protože koupelna byla příliš malá, tak zůstal nechápavě stát mezi dveřmi. "Tati, podívej se na to, podívej se na mou košili." cpala Karolína otci před obličej hadry. Richard se nadechl, když uviděl namodralé košile, na kterých tak lpěl, měl chuť někoho zaškrtit. Pohled na zoufalou Alenu mu to nedovolil. "Karolíno, přestaň na ni křičet. Je to jen noční košile, zas tak moc se nestalo a běž do svého pokoje." klepal se hlas naštvanému Richardovi. "Ano tati" fňukla Karolína, vtězoslavně se podívala směrem k Aleně a odešla. Richard si počkal až zaklapnou dveře. Chtěl mít naprosté soukromí. "Aleno, to nemyslíš vážně!" "Richarde, ale já, já za to prádlo nemůžu!" "A kdo, kdo teda? Já? Dával jsed do pračky to prádlo já?" "Ne, ale tvá dcera." "Přestaň, přetaň svádět svoje chyby na Karolínu!" "Ale, ona, ona mě nenávidí, chce mě vyštavat!" "Vážně, nepovídej! Že jsem si nevšiml." "Ona je proti mě zaujatá." "Jedinej, kdo je tu zaujatej, tak jseš ty! Proč, řekni proč by mi ničila oblečení a sobě taky. Vždyť je to nelogický." "Takže ty mi nevěříš?" "Ne!" ukončil rázně rozhovor Richard. Alena se urazila.

Večer se Richard už nechtěl zabývat odpoledním incidentem. Dělal, jakoby se nic nestalo a vzal dceru s družkou do restaurace. Když viděl, jak se jeho dcera chová kultivovaně, byl pyšný otec. Měl z Karolíny radost. Bylo mu jasné, že Alenka jen trochu žárlí, nic jiného v tom není. To se samozřejmě spraví. Karolína hrála své divadýlko dokonale. Neustále se usmívala, seděla vzpřímeně a mile se prala Aleny na její garsonku, práci, oblíbený parfém, barvu. Alena měla chuť ji vlepit facku. Otisknout dlaň do jejího roztomilého rypáku. Vzít ji za ty blonďaté vlasy a celou tu její svatozář ji vymáchat v číně, kterou si dala. Se zálibou pozorovala dívčiny blonďaté vlasy. "Alenko, podáš mi prosím solničku." vytáhl ji z líbezného snu Richard. Podala mu ji a trochu se zamračila. Věděla, že nesmí jeho dceři ublížit, ale už při té myšlence jí bylo mnohem líp. Richard dojedl, napil se a šel na záchod. "Podáš mi ubrousek?" řekla Karolína, jakoby se předtím nic nedělo. Alenu to znepokojilo. Vzala ubrousek a nemotorně ho podávala do rukou dívky. Karolína už jej měla skoro v ruce, když v tom některá z nich shodila láhev s červeným vínem. Ta pokropila Karolíně světlou sukni a hlasitým zvukem oznámila konec svého života. Hosté sedící u okolních stolů se zvědavě otočili. Karolína se za hlasitého řinčení nádobí zvedla. Přistoupila k Aleně a tlumenným hlasem, tak aby ji nikodo jiný neslyšel, jí pověděla:"To si vypiješ, ty svině." Alena zatínala zuby. Karolína šla číšníkovi povědět o pohromě, kterou způsobila přítelkyně jejího otce. Zatímco číšník pohřbíval ostatky láhve. Čím více se omlouvala,tím více se Aleniny nervy napínaly. Pomalu. Ale s jistě, jako ubožák natahovaný na skřipec ve středověku. A tu se v Aleně najednou něco vzepřelo. Ruka se jí zvedla do výše, napla se, mozek vydal povel a dlaň hlasitě dopadla na tvář Karolíny. Ta se chytla za rozpálený obličej. Zůstala stát na místě a potichu vydávala jakési zvuky podobné vzlykotu. A rázem byla středem celé společnosti. Teď se nikdo neschovával za ubrousek, nebo za láhev. Nyní se většina hostů otočila směrem k onomu stolu. Ti, kteří byli moc daleko, nebo špatně viděli si stoupli. Bylo to jedno, jen když tu senzaci, která příjde uvidí. Číšník přistoupil s vyčítavým pohledem k Aleně: "Vím že je to vaše věc paní, ale to od vás nebylo hezké." Alena vyštěkla:"Co je vám do toho?" číšník raději ustoupil, nechtěl mít nějaké problémy a tak raději šel zametat zbytky střepů, které se na zemi leskly v odrazu barového světla. "Proč jsi tak zlá?" hrála divadýlko Karolína. Alena se celá třepala. Znova ji přepadla ona nezkrotná chuť ublížit ji. Znovu zvedla ruku a znovu Karolínu udeřila do obličeje:"Ty malá rozmazlená mrcho!" křikla, "Ty závistivá svyně, ty parchante!" chtěla si ulevit, ale s dalšími nadávkami jí vřela krev v těle čím dál víc. Byla rudá vzteky. V závanu nadávek se vrátil Richard z toalety. Nechápal, co se děje. Viděl dceru, jak se drží za tvář a přítelkyni, která jí sprostě nadávala. Rozhlédl se a spozoroval užaslé tváře. Někteří se bavili, další toužebně čekali, že se incident zvrhne v bitku. Richard přistoupil k Aleně, pevně sevřel její ruku:"Tak to by stačilo!" podíval se na ni naštvaně, "S tebou, tak ještě někam půjdu." "Ale, Ríšo." chtěla ho přitisknout k sobě. Odstrčil ji. Otočil se k ní zády a šel se omluvit obsluze a zaplatit případnou škodu. Číšník dostal pěkné spropitné. Alena uraženě šla do auta.

Karolína čekala na otce u stolu. Richard vše vyřídil a objal Karolínu. "Pojď holčičko moje." dal jí pusu na čelo. Usmála se. Zase byl její, aspoň na chvíli. Chytla otce za ruku. "Pane," zavolala na Richarda stará paní, která s manželem popíjela kávu. "Ano, paní"otočil se Richard ma stařenku. "Máte hodnou dceru, nezaslouží si takovu macechu." Richard nevěděl co na to říct a tak se jen usmál. Stařenka mu úsměv oplatila. Dvojice nevěnovala Aleně ani jeden pohled. Naprosto jí ignorovali. Jakoby nebyla, neexistovala, nikdy jí neviděli, nebydlela s nimi v jednom bytě. V modrém fiatu Alena přestávala vnímat svoji existenci. Cítila jen otřesy jám v silnici. Na předním sedadle spolujezdce byla v naprosté izolaci. Richard strnule seděl na sedadle, křečovitě držel volant a díval se jen přímo před sebe, jakoby do jednoho bodu. Karolína byla rozvalená v zadu. Pás ji ledabyle sjížděl z kostnatého ramene. Chvíli hleděla se zaujetím na Alenu, pak na otce. Za okamžik se podívala skrz okno ven. Z obličeje čišela radost, jako malé dítě, když dostane nějaký dárek. Znovu se zahleděla na Alenu. Cítila, že ji ten pohled znervózňuje, bodá. Karolína se začala soustředit upřeně pozorovala Alenin levý spánek. Hypnotizovala ji. Kdyby bylo možno ublížit pohledem udělala by to. Alena si chvíli pohledů Karolíny nevšímala, po chvíli znervózněla. Bylo jí divně. Najednou se cítila provinile, ale nevěděla za co a proč. Za scénou v restauraci si stála. Ale pohled toho děvčete ji zahnal do kouta.Ano cítila vinu, za něco o čem nevěděla, že existuje. A ten pocit viny ji nesmírně skličoval. Škrtil ji. Objal ji jak Krajta. Ovinul a pomalu sevřel s neuvěřitelnou jistotou a sebevědomím. Alena se rozkašlala. Teprve teď Richard přestal zírat přímo na asfaltku, s čímsi, zdálo se že s obavou se otočil na Alenu, ale vzápětí se rozpomenul na dnešní večer a znova se stoprocentně věnoval černě potaženému kruhu uprostřed připojenému k jezdící plechovce. Atmosféra byla tak hustá, že by s jejím porcováním měl problém i skušený kuchař.

Alena vystoupila z auta a šla ke skleněným domovním dveřím v levé ruce držela klíče, nervózně si s nimi pohrávala. Nechtěla si to připustit, ale dostávala srach. Jen

nevěděla, čeho se bojí víc, jestli Richardových výčitek, nebo Karolíny. Richard až do předsíně mlčel, nechtěl dělat další scénu. "Karolínko, jdi prosím do pokojíčku." poslal dceru pryč. Šel do ložnice, Alena se převlékala do domácího, jemně ji chytil za rameno, pohladil, otočila se k němu "Alenko, proč? Proč to děláš?" "Ale Ríšo, to já ne,to....." "Alenko, proč pořád všechno svádíš na Karolínu?" "Ale Richarde, já na ni nic nesvádím" načepýřila se družka. "Ne?A co to mělo znamenat v tý restauraci. Proč si jí dala tu facku?" zeptal se Richard klidně, s každým jeho slovem tikala bomba uvnitř Aleny stále rychleji. Tik ťak tik ťaktik ťaktik ťak..........."Alenko, víš že tě mám rád, ale........" tik ťak tik ťaktik ťaktik ťaktik ťaktik ťaktik ťaktik ťak "Richarde, přestaň, přestaň už obhajovat tu malou svini." vybuchla jako Etna. "Přestaň ji obhajovat, tu facku si zasloužila. Je to rozmazlenej spratek. Slyšíš? Spratek. Tvá dcera je nevychovaná, rozmazlená svině. Nic jinýho a kdyby bylo po mím, tak bych ji mlátila do teď." křičela nepřítomně Alena, pěstí sevřené a v očích zlostná jiskra, se kterou se ještě nesetkal. Srdce, jakoby na sebe chtělo strhnout taky trochu pozornosti začalo bušit rychleji. Krev se hrnula do mozku. Ten vydal povel pravé paži. Ruka se pod rozkazem generála zvedla, napřáhla mírně dozadu a rychlým pohybem překonávala molekuly prachu a vzduchu. Richard poprvé uhodil Alenu. Z očí ji vytryskly slzy. Nejdříve jedna osamocená, pak druhá, třetí......až po tvářích tekla slaná bystřina. Chvíli se mlčky dívali jeden na druhého přímo do očí. První uhla Alena, otočila se vytáhla kufr a začala si do něj balit věci. "Aleno, kam jdeš?" snažil se zeptat Richard klidně, ale vybičované emoce to hlasivkám nedovolily. "Domů Richarde," odpověděla vyrovnaně. "tam, kam skutečně patřím. Žít tady s tebou a tvou dcerou, to byl......byl to největší omyl mého života." "Omyl!? Tak já jsem pro tebe byl omyl?" a opět ji uhodil. "Myslíš, že když mě zmlátíš, že tu zůstanu?" "Ty jseš taková svině Aleno!" pevně sevřel její paže. "Pusť mě Richarde to bolí!" snažila se dostat z jeho moci. "Au!" vykřikla, když ji sevřel ještě pevněji."Alenko, to přece nemůžeš, nemůžeš jít pryč. Já, já.................já tě pořád mám rád. A ty, ty mě taky přece miluješ." "Tím si nejsem tak úplně jistá Richarde." "Takže jsi mě nikdy nemilovala?" "Nevím, jediný čím jsem si jistá, že odtud musím pryč. Pryč z této ložnice, z tohoto bytu, pryč od Tebe! Pusť mě, nebo začnu křičet!" Richard ji stiskl ještě pevněji, nemohl uvěřit, že od něj chce odejít. "Richarde!Pusť!" vysmekla se mu. "Tak si táhni!"rozzuřil se a zhodil téměř plný kufr na zem. Veškerý obsah se vysypal. Richard do něj vztekle kopl. Odešel do předsíně. Ohlédl se za rameno a řekl téměř prosebně:"Alenko, rozmysli si to!" Dveře třískly. Alena bezvládně padla na postel. Potřebovala přemýšlet. Hlavou se jí homila spousta věcí. Jedna přes druhou. Vše se v ní hádalo. Chvíli chtěla zůstat, toužila začít znova od začátku, ale za okamžik brala ze země rozházené oblečení a vkládala jej do kufru. Věci už v něm byli opět naskládané. Alena se zamyslela. A pěstí praštila do zavazadla. Kufr se rozsypal. Alena do něj začala mlátit pěstmi.

"Ale, ale nervíky?" stála ve dveřích Alena a s úsměvem pozorovala bušící tepnu na krku. "Co proti mě máš?" procedila skrz zuby Alena. "Vůbec nic" zasmála se Karolína "A proč mi děláš pořád naschvály?" "Protože mě to baví..."rozesmála se znova. Zuby jí zářily v odrazu slunce, jako hvězdy.Vesele. Provokativně."A bude mě to bavit tak dlouho, dokud tě nevyženu, Alenko" pověděla a vlasy lehce zelektrizovali. "Proč ti tak vadí, že miluji tvého otce?" "Protože po smrti maminky měl být jen můj,jen můj! Tobě nikdy patřit nebude. Vždycky miloval jen maminku. Vždychy byl jen s maminkou a se mnou!" "Ale,ona je mrtvá." vykřikla Alena, až se sama sebe lekla. "No a, to neznamená, že tu není, tady a teď. A kdyby byla naživu, chceš mi říct, že by jsi otce nechala být?" "Nevím...." "Nevíš?Ale já vím. Nenechala!Scházela by ses s ním v zaplivaným motorestu jako coura!" Aleniny nervy napjaté jako struny kontrabasu praskly. Cosi v mozku dalo povel. Vše se seběhlo rychle. Dlaň hlasitě udeřila do tváře. Karolína pomalu rozdýchávala ránu nepřítele, ale nedávala na sobě nic znát. Aleně tekali oči mezi rukou a dívčinou tváří, na které se vyjímal růžolící otisk. Stály proti sobě. Tváři v tvář. Alena měla dlaně zatnuté v pěst, zuby pevně stisknuté a strnulá tvář. Naproti ní stála uvolněná, usměvavá slečna s tváří anděla. Srdce dívky bilo klidně, pravidelně. Ženino bušilo hrozivě. Krev se pumpovala do mozku. Stále rychleji a rychleji. Nestíhala odtékat. A před ní ten spratek s anďělskými vlasy a svatou tvářičkou. Tak blízko, blizoučko. Napjaté nervy......smích Karolíny....Alenina touha ublížit, ponížit. Chtěla, aby Karolína trpěla stejně jako ona. Aby byla ponížená, zničená, oklamaná, sama. Začala ji tlouci. Karolína se nebránila. Vychutnávala si bolest. Věděla, že za okamžik bude u konce své cesty, že za malý okamžik bude její poslání splněno. Alena ze sebe dostávala všechen nahromaděný vztek, jako sopka chrlící tuny lávy. Až neuvěřitelně se tato žena během necelého půl roku změnila. Pryč byla mladá, okouzlující dáma se sny, teď byla stejná zrůda, jako Karolína. Stroj. Odnaučená citu. Rána za ranou, facka za fackou, pěst za pěstí. Už se rvaly obě. Šlo o čest. O muže. Může být jen jedné. Ta druhá sice neví, že i kdyby vyhraje, ten muž ji nebude chtít, ale čest jí nedovoluje nebojovat. Alena ve svém počínání chvílemi působila komicky. Bylo vidět, že se neumí rvát. A vytrvale si pomáhala nadávkami: "Jsi štětka jako tvá matka!" vpálila dívce přímo do očí. Jestliže v Karolíně zůstávala bylo ještě něco lidského po této větě se poslední kapka lidskolsti vytratila kamsi do neznáma. Praštila Alenu silou do břicha. Alena se zapotácela. A vší silou udeřila Karolínu do obličeje. Z nosu teď dívce tekla krev. Kapka za kapkou. Rána za ranou. Alena, jakoby jí nestačila tvořící se loužička krve na koberci, začala Karolínu škrtit. Všechno jí bylo jedno. Úplně všechno. Karolína se bránila statečně.

A uprostřed toho krvavého boje se vrátil Richard. Hrůzou nemohl uvěřit svým očím. Jak jen mohl do svého života pustit ženu, která tak ubližuje jeho malé holčičce? Jak mohl!?Otrhl Alenu od Karolíny. Opovržlivě se na ní podíval. Vzal kufr a hodil jí ho k nohám. "Takže ty mi nevěříš!" zavřeštěla Alena "Ne."odpověděl unaveně Richard. Karolína se rozhodla vyklidit pole a z ložnice odešla. Věděla, že svůj úkol splnila, tento pocit ji dokonale naplnil. Alena házela oblečení do kufru: "Tys mi nikdy nevěřil." Richard dovedl říct jen:"Alenko, proč?" "Vždycky jsi věřil jen jí........pro zbytek si někdy příjdu." řekla, zaklapla víko kufru a odešla. Richard dopadl na postel, srdce mu zběsile tlouklo. "Tak si běž ty svině!" vykřil do prázna.
Zlehka se otevřeli dveře. "Tati, takhle to bude lepší uvidíš." Richard zarytě mlčel. "Tati tys jí nebyl souzený, spolu nám bude líp, s ní by jsi se jen trápil," jela lehounce konečky prstů po jeho paži, od prsů, přes loket až k ramenu.....:"bude nám spolu překrásně, " dotkla se jeho rtů. "Jen ty a já." políbila ho. Richard se teď nedíval do očí své malé dcerky. Byly někoho jiného.

Vztah dcera a otec přestal existovat. Nebyl. Utopil se v řece minulosti. Richard Karolínu obejmul, stiskl. Karolína se poddávala jeho dotykům. Cítila vůni jeho těla, jeho dech, jeho vášnivé polibky. Jeden druhého se dotýkali, hladili se po nahých tělech. Milenců se zmoctil chtíč. Chtěli jeden druhého. Nic nebylo. Jen oni dva. Sami. Spolu. Domácnost se rázem změnila. Všude byli načlé lahve tvrdého alkoholu. Kouř z cigaret. Smrad z odpadků. Mouchy na zbytcích jídla. Richard se rozvalil na sedačce v jedné ruce vlašku vychlazené dvanáctky, druhou k sobě tiskl Karolínu. Pročesávala si prsty slepené pramínky vlasů. Narozdíl od otce o sebe alespoň částečně dbala. Karolína se k němu přitulila: "Tati, měl bys s tím pivem přestat." šáhl jí na zadek:"Já vím holčičko, a upil z lahve, "Já to myslím vážně. Musíš začít chodit do práce...." "Ale já mám dovolenou..." "Já vím, ale dlouho ji už mít nebudeš a lidi by mohli začít pomlouvat." Richard třískl flaškou do stolu: "Mě je doprdele jednou, co říkaj ti zasraní lidi. Ať si hleděj svýho!" Karolína nevěděla, co na to říct. Uznávala, že měl otec pravdu. Co je ostatním do jejich života? Vůbec nic. Jen kdyby se ty přihlouplé sousedky neptali, jak se tatínek má. Jakoby jí ho zase chtěli přebrat. Ale ona ho nedá. Nedá! Dlouho trvalo, než ho vyhrála boj, aby byl jen její, tak se teď přece o něj nebude s nikým dělit. Pochopila, že bude chvíli trvat, než se otec probere z alkoholového opojení a zvykne si, že určité věci jsou jinak. Zamyšlená odešla z obýváku do dětského pokoje. Naposledy tam byla před týdnem. Ve váze byly zvadlé květiny. Karolína si přísahala, že květiny v matčině svatyni bude měnit jak nejčastěji to půjde, ale od slibu odstoupila. Nechtělo se jí tak často ven. Richarda začaly pronásledovat myšlenky a vzpomínky. Přestával pít. Někdy se s Karolínou válel v posteli, jindy seděl v křesle a netečně hleděl do stropu. Uvažoval nad svými chybami. V hlavě si přehrával celý svůj život, všechno co udělal špatně. Jen vzpomínku na věci, které se odehráli nedávno se snažil dostat z hlavy ven.

Je to špatné. Je to snad hřích? Je hřích vášnivě milovat dceru? A je to láska, nebo jen prostředek k zapomenutí? Nořily se v hlavě jedna přes druhou, výčitka za výčitkou. Karolína se zase plazila po jeho těle jako liána. Vylekaně se na ni podíval, ale když viděl odhodlání, které z ní čišelo, nezmohl se na nic. Byl dokonale zmaten. Jako poďobaný puberťák, kterému dá pusu nejkrásnější roztleskávačka v americké love story. Jako robot dceru objal a zcela se oddával jejímu umění. Byl jako v tranzu, nic nevnímal. Dokonale ovládán tělem dcerušky. Vše se odehrálo podle nově zaběhlého stereotypu.

Až na cinkavý zvuk klíčů u vchodových dveří. Ženská postava vstoupila přes práh. Vdechla těžký vzduch. A vydala se po paměti. V zrcadlové skříni v předsíni zhlédla svůj zevnějšem, upravila si vlasy a s odhodláním otevřela dveře obýváku. Čekala cokoliv, jen ne bývalého milence s dcerou. Zhnuseně se na ně podívala. Žaludek se jí odporem převrátil. Zavrávolala. Rukama se přidržovala police, která stále vedle dveří. "Ne, to nemůže být pravda."opakovala si v duchu stále dokola, ale čím déle se snažila té frázi věřit, tím více ji připadala směšná, tím více se cítila trapně. Poníženě. Přemohla se a s klidem, který by mrazil i v tropech, řekla: "Neruším?" Richard se od Karolíny okamžitě odtrhl. Popadl deku a začal si ji omotávat kolem holého těla. Počínal si jako muž, kterého manželka přistihla s milenkou. "A...Alenko, to to není, jak si myslíš," koktal: "já, já ti to všechno můžu vysvětlit." "Richarde, vždyť je to tvá dcera. Jak jsi mohl něco takového dělat se svou dcerou?" "Já, já nevím" odpovídal zmateně Richard. Zamyslel se:"Ano, jak mohl souložit s dcerou?" snažil se namáhat mozek, ale žádné odpovědi se nedobral. Karolína se choulila v rohu místnosti zabalená do ubrusu. Alenina přítomnost jí zhatila plány. Nepočítala s tím, že se ten vetřelec sem vrátí. "Přišla jsem si jen pro zbytek věcí, nebudu vám kazit vaše hnízdečko lásky." "Pozdě!" ozvala se naštvaně Karolína. "Karolínko, mlč." okřikl ji Richard a pro jistotu jí dal před pusu dlaň. Karolína se po něm ohnala: "Ne, nebudu mlčet. Nenechám ji, aby zase všechno zničila!" křičela nenávistně: "Ty, ty máš být jen můj." ukazovala na otce a po celém tělo se třepalo vzteky. Pak se obrátila na Alenu:"A ty, tys všechno zkazila. Ty svině." zabalená do ubrusu se vrhla na Alenu. Ta ji odstrčila. Ignorovala ji. "Už mi Richarde věříš? Tvá dcera je blázen!" "Co to o mě říkáš ty krávo!" zaječela Karolína a prudce do Aleny strčila..."Tati, ona tě chce zničit, ať si jde, tatínku, nepotřebujeme ji. Takhle jsme to přece chtěli, jen ty a já a maminka. Tati." rozvzlykala se a slepené pramínky ji spadali po obličeji. "Karolíno přestaň, je konec." řekl Richard. "Ty, mi nebudeš říkat, že je konec!" zavřískala.

Alena se pozorně zadívala na každého z nich, nechápala, jak mohla milovat toho muže, který měl kolem nahého těla směšně omotanou deku. V hádce před Alenou stáli dvě trosky, nicky. Alena kolem nich prošla z místnosti. Octla se před skříní. Skládala zbytek jejího majetku do cestovní tašky. Jak vzdálená ji přišla doba, kdy tuhle skříň drhla vlastním tričkem. Bylo to pryč. Daleko. Kdesi v minulosti. Do ložnice vešel Richard: "Aleno, neodcházej. Dej mi ještě jednu šanci." "Richarde nech toho." odstrčila ho. "Alenko prosím, prosím, nechoď pryč." klečel jako malé dítě a v rukách mnul Aleninu dlaň. "Richarde pusť mě" vysmekla se, "Nech mě být. Je konec. Definitivní. Nebudu vám s dceruškou překážet." "Ale já tě miluju" vykřikl Richard. "Jenže já tebe ne." zašeptala Alena a odešla pryč. Navždy.

Richardovo tělo dopadlo na postel. Ležel naznak, s očima upřenými do stropu, uvažoval o svém spackaném životě. Hlavou mu probíhalo to nádherné odpoledne, kdy Alenku potkal. Ty večery, kdy při svíčkách u ní v garsonce střádali budoucnost.Tu neděli, kdy Alenku představil Karolíně. Ten večer v restauraci.... A teď je všechno stracené.

A Richard se rozplakal. Naposledy brečel, když zemřela Dagmar. Bylo mu stejně, jako tenkrát. Jeho druhá láska je taky mrtvá. On ji zabil. On sám a nikdo jiný. Richard se převalil na břicho, hlavu zabořil do polštáře a slzy nechával stékat z očí.