Snowboardové pohádky

O FREERIDOVÉ ZÓNĚ PLNÉ ŠKODOLIBÝCH PAŘEZŮ

Byl krásný slunečný den a všude se třpytil prašan. Partička nadšených snowboarďáků a snowboarďaček měla z tohohle rána neuvěřitelnou radost! Nastoupili do prvního ranního vrtulníku. Nechali se vysadit až na úplném vršku toho největšího kopce. Když přelétali nad sněhovou plání, byli uchváceni rovnoměrnou plochou sněhu, která se prudce svažovala dolů.
Na obloze nebyl ani mráček, na sněhové pláni nebyl ani pařez, zdál se to být nejbáječnější snowboardový den!
Všichni nadšenci si nazuli snowboardy. Jaký krásný pocit to byl, když si uvědomili, že tahle krásná čistá sněhová pláň čeká jen a jen na ně!
První a nejzkušenější člen výpravy se rozjel vstříc mase sněhových vloček. Jeho jízda se spíše podobala plavbě na sněhových vlnách. Vychutnával si tu jízdu čerstvě napadaným prašánkem.
Ale co to? Kde se vzal, tu se vzal, najednou se před ním objevil pařez! Jako kdyby vyrostl přímo před ním. Špička snowboardu neomylně trefila statný pařez, jehož kůra připomínala hroší kůži. Než se dal nejzkušenější snowboardista do úporného kotrmelcování, stihl si všimnout škodolibého šklebu, který pařez vydoloval ze svého kornatého pláště.
I ostatní snowboardisté se rozjeli dolů. Pařezy však ze zasněžené pláně vyrůstaly jako z vody. Jejich škodolibé chechtání doprovázel praskot skluznic. Všichni kamarádi nejdříve svorně plachtili vzduchem, ale hned po dopadu se shledali se svým oblíbeným prašánkem tváří v tvář. Kutáleli se dolů a nebyli k zastavení.
Škodolibé pařezy se chechtaly, až se za kořeny popadaly. Celá pláň se jejich smíchem otřásala tak silně, že pařezy svým veselím spustily obrovskou lavinu.
Naštěstí se vykutálení snowboardisté mezi tím dokutáleli do bezpečí podhorské vesničky. To ovšem neplatilo o pařezech. Jejich škodolibé škleby se ztrácely v hukotu laviny, která připomínala sněžnou rozbouřenou řeku. Škodolibé pařezy spláchla mrazivá řeka sněhových vloček.
Od té doby pláň leží pod stálým nánosem sněhu a snowboardisté si ji vychutnávají bez škodolibého chechtání pařezů.

O POMĚ, KTERÁ SI MYSLELA, ŽE JE PUMA

Na sněhové pláni, která se mírně svažovala k lesu dolů, stál vlek. Na jeho tažném laně se v zimním sluníčku třpytily kovové tyče pom zakončené barevnými talíři. Na první pohled by se mohlo zdát, že je to docela obyčejný veselý barevný vlek, plný kovových tyčí a umělohmotných talířů. Bylo to tak. Byla to obyčejná poma.
Obyčejná…Ovšem až na jednu černou tyč s bílým talířem. Byla jedinou pomou bez těch zářivých barev. Byla to poma, která si myslela, že je puma.
Pokaždé, když na ní někdo nastoupil, snažila se cenit své rádoby tesáky. Ve skutečnosti však cenila jen svůj bílý talíř, takže nedocílila takového hrozivého efektu, o kterém sní každá černá puma. Kdo by se zalekl toho bílého kulatého talíře? Černou tyčí se snažila výhružně mrskat, jak to dělají rozzuřené kočkovité šelmy.
Svým počínáním si však zajistila jen posměšky ostatních pom, které na ni z vlečného lana barevně pomrkávaly. „Tak už se s tím konečně smiř, že jsi jen poma a ne žádná puma!“ Křičela na ni jedna poma, jejíž červené tyče se držel zářivě bílý talíř. „To jako bych si já myslela, že jsem muchomůrka!“
A všechny pomy se na laně začaly smát a popadat za břicha, až všichni snowboardisté popadali. „Copak já se snažím někoho otrávit? Vždyť se přece podívej, jaký je to krásný život, být pomou. Celý den jsi na horách, necháš se táhnout lanem a seznámíš se se spoustou zajímavých snowboardistů!“
Nakonec se poma, která si myslela, že je puma, přece jen umoudřila. Smířila se se svým osudem a začalo ji to bavit, být obyčejnou pomou. Snowboardisty tahala na kopec a už na ně necenila ten svůj bílý talíř. Dokonce se stala svojí černobílou kombinací oblíbená, protože mezi barevně zářícími pomami byla výjimečná.

O PRAŠÁNKU

Prašánek. Každý si představí něco jiného. Někde se práší? Někde je zaprášeno? Ale ne! To se jen k zemi pomalu snášejí velké sněhové vločky. Kupí se na velké sněhové hromady, které připomínají polštáře a peřiny. Možná, že právě proto se říká, že jsou plněny prachovým peřím. Každopádně prachový sníh a prachové peří mají hned několik společných věcí. Lehkost, bělost a „prach“ v názvu i přesto, že s prachem nemají nic společného.
Dobře, tak tedy prašánek. Každý si představí něco jiného. Ovšem až na pár lidí, kteří jsou duší i srdcem snowboardisté. Těm, když řeknete slovo prašánek, tak jim očička jen zasvítí, jako kdyby se jim jedna z těch velkých vloček zatřpytila v oku. Takoví lidé si vybaví lehce se snášející sníh, který se kupí ve třpytivých nadýchaných polštářích.
Proč se vlastně říká, že někdo lže, až se mu od huby práší? Co je to za hanlivé přirovnání? Copak má prašánek něco společného se lží? Možná tak ještě v předpovědi sněhových podmínek na horách, ale jinak ne!
A proto správní snowboardisté tohle rčení nepoužívají. Spokojí se zkrátka s tím, že lež má krátké nohy.
A sami na těch svých dlouhých brázdí těmi třpytivými sněhovými polštáři.

O SNĚŽNÉM DĚLU

Na jednom jižním svahu, kam se chodilo rádo vyhřívat sluníčko, byla mezi stromy sjezdovka.
Byl to kopec všemi snowboardisty velmi oblíbený, vychvalovaný pro svůj sklon i několik přírodních nerovností. Byl to zkrátka svah na to nejbáječnější snowboardové blbnutí!
Sluníčko se rádo chodilo dívat, jak se snowboardistům na prknech ty jejich vylomeniny daří. Bohužel si však neuvědomilo, že čím více je zvědavé a dívá se na ten svah, tím rychleji sněhu ubývá.
Lidé, kteří na svahu pracovali, chtěli vyhovět snowboardostům i zvědavému sluníčku, které měli velmi rádi. A proto se rozhodli, že na svah koupí sněžné dělo.
Přivezli ho hned následující den a umístili ho uprostřed svahu. Libovali si, jak je krásně pod nulou, a tak mohli dělo ihned spustit.
Jaké bylo ale jejich překvapení, když lidé ze svahu prchali pryč! Rozhodli se dělo zkontrolovat, ale dělo nikde! Rozhodně na ně tedy nečekalo uprostřed svahu, kam ho ještě ráno postavili.
Bylo totiž schované na kraji lesa mezi stromy. Místo spršky čerstvého sněhu však odpalovalo jednu sněhovou kouli za druhou a snažilo se trefit poslední odvážlivce, kteří na svahu zůstali.
Pracovníci areálu se k dělu připlížili zezadu, aby také neschytali kulatou dávku sněhu do obličeje. „A dost!“ Křikli na dělo. „Že se nestydíš, pálit takhle po lidech! Přivezli jsme tě sem, abys vyrábělo nový hebký sníh, a ne abys sestřelovalo jednoho snowboardistu za druhým!“
Dělo se právě bavilo tím, že se trefovalo do snowboardistů v letu.Do těch nešťastníků, kteří se odráželi ze skokánku nic netuše letící, aby v zápětí odejmuli sněhovou kouli.
Dělo přece jen na chvíli přestalo se svojí novou oblíbenou činností a povídá: „Vážení! Já jsem přece sněžné dělo! A jak je všeobecně známo, správné dělo odpaluje koule!“ Pracovníci areálu se mu pokoušeli vysvětlit jeho opravdové poslání, ale dělo nechtělo nic slyšet. Pálilo dál jednu sněhovou kouli za druhou.
Sluníčko se jako každý den přišlo podívat na svah, aby obdivovalo obratnost a polety odvážných snowboardistů. Ale co to? Na svahu nevidělo ani jednoho! Všichni se skrývali před tou palbou. Sluníčko chvíli poslouchalo prosby, domluvy a nářky pracovníků areálu, aby dělo s palbou přestalo.
Nakonec se do toho muselo vložit samo sluníčko. Zaměřilo všechny svoje paprsky na dělo. Rozpálilo ho tak, že už se z něj nevalily bílé tvrdé sněhové koule, ale jen proud vody.
Po svahu nejdřív zurčel potůček, později tekl potok a nakonec se svahem valila řeka. Snowboardisté naříkali nad tou zkázou, o kterou se postaralo teď už vodní dělo.
Dělo si uvědomilo, jak jsou kvůli němu všichni smutní a rozhodlo se situaci napravit. Sluníčko už se na tu spoušť ani nemohlo dívat, a tak poprosilo měsíc, jestli by to za něj na chviličku na obloze nevzal. Měsíc souhlasil, a tak byla noc. Ochladilo se. Řeka na svahu zamrzla a dělo vychladlo. S chladnou hlavou teď mohlo vymyslet jen ten nejlepší plán.
Přes noc vyrobilo takovou hromadu sněhu, že už ani zamrzlá řeka nebyla vidět. Snowboardisté jásali. Z nového sněhu si postavili nové rampy a skoky. Dělo jim teď vyrábělo sněhu, kolik jen potřebovali, a ještě trochu více. Stali se z nich se sluníčkem přátelé a největší fandové snowboardingu.

O SNOWBOARDOVÝCH BOTÁCH, KTERÉ SE TOUŽILY STÁT
BALETNÍMI STŘEVÍČKY

Byly to opravdu bufy! Takové obrovské poctivé naducané snowboardové boty. A navíc velikosti číslo jedenáct. Když šly boty na svah, sníh pod nimi křupal a naříkal, že by měly trochu zhubnout.
V botníku, kde bydlely, měly své místo vedle baletních střevíčků. Žilo tam s nimi ještě několik dalších párů sportovních bot, ale snowboardové bufy měly tkaničky jen pro baletní střevíčky. Obdivovaly jejich bělost, ladnost i lehkost, s jakou se jim věnovala bílá saténová stuha, kterou se zavazovaly. Snowboardové boty si připadaly jako obrovský býk vedle bělostné labutě. Obdivovaly ty špičky baletních střevíčků.
Dalšího dne, když byly boty zase v hlubokém sněhu, rozhodly se, že také zkusí jemně cupitat po špičkách. Svým pokusem však svého majitele, který baletu nejspíš neholdoval, poslaly k zemi. Když svůj pokus postavit se na špičky zopakovaly ještě jednou při jízdě na snowboardu, pád byl ještě horší. Svým rádoby baletěním se totiž zasloužily o zaseknutí přední hrany snowboardu.
Po tomto incidentu se nevyhnuly vážnému rozhovoru se svým majitelem. Řekly mu tedy o svých snech stát se baletními střevíčky. Nakonec ale přece jenom pochopily, jakými botami jsou a jak je jejich naducanost důležitá při snowboardingu. Pochopily, že tím, že jsou bufy bufovaté, dokonale chrání kotníky svého majitele před vymknutím.
Začaly tedy při jízdě na snowboardu spolupracovat a už se nestavěly bez vyzvání na špičky. Patřily jednomu hodnému snowboardistovi, který uměl jejich snahu ocenit. Jednoho dne jim totiž jejich tkaničky nahradil bílými saténovými stuhami.

O ŠPIČCE A PATCE

Byl jednou jeden snowboard. A jak už to u takového pravého nefalšovaného snowboardu bývá, měl špičku i patku. Prkno si žilo s vázáním, botami i svým majitelem v dokonalém souladu. Jenom mezi špičkou a patkou docházelo k neustálým rozbrojům.
Hlavně špička snowboardu byla mistryně všech špiček v ostrých hádkách. Byla to prostě ta nejšpičatější intrikářka!
Neustále se patce posmívala: „Patko! Haló! Tady vepředu! Hej ty tam vzadu, slyšíš mě? Všimla sis, že já špička jsem všude první? Každou vločku přejedu dřív než ty! Do každého oblouku nahlédnu dříve, než ty si vůbec stačíš uvědomit, že prkno mění směr! Chachacha! Patka! Vždy všude poslední. Vždy všude pozadu. Kdybys měla struny, dalo by se říci, že hraješ druhé housle. Takhle je však jen možné říci, že hraješ druhý oblouk!“
Patka byla moudrá a proto se nehádala. Moc dobře věděla, že i ona je důležitou součástí snowboardu. A je jen otázkou času, kdy se nadšený snowboardista rozhodne jezdit i na switch, čili patkou dopředu.
Stalo se to hned následující den. Snowboardista se už cítil při jízdě bezpečně, a tak se rozhodl zkusit zase něco nového. Skočil si jen tak pro radost stoosmdesátku. Dopadl ladně, patkou prkna dopředu. Co kdyby si vyzkoušel pár oblouků na switch, blesklo mu hlavou. A taky že ano! Dařilo se! Patka prkna teď najížděla do každého terénu i oblouku první. Užívala si každou čerstvou sněhovou vločku, se kterou měla tu čest se setkat. Vychutnávala si své nenadálé prvenství.
A špička prkna? Ta se musela smířit s tím, že je součástí prkna jednoho moc šikovného snowboarďáka, který už umí jezdit na switch.

O U-RAMPĚ, KTERÁ SE ZAMILOVALA DO PÍSMENE „V“

V jednom malém oblíbeném snowparku žila si velká u-rampa. Snowboardisté se sjížděli ze širého okolí, aby si tu ladnost písmene „U“ vyzkoušeli. Jediný, kdo tu nebyl spokojený, byla samotná u-rampa. Stále si přeříkávala abecedu a nešlo jí do její zaoblené hlavy, proč musí hostit právě to jediné písmeno. Písmeno „U“!
Jejím tajným snem, láskou a přáním bylo totiž písmeno „V“. Tolik se ke svému vytouženému přání upínala, až se její ladný tvar písmene „U“ pomalu dole zašpičaťoval.
„Změna je život!“ Říkala si u-rampa. „Tak proč bych se vlastně nemohla stát v-rampou?“ Svým nápadem a odhodláním byla nadšena.
Když jednoho rána do rampy naskočili první nadšenci na snowboardech, už na dně rampy jim došlo, že už není rampa zasvěcena písmenu „U“, ale „V“. Očekávali, že je rampa ladně vynese nad hranu a oni procítí ten skvělý okamžik letu. Místo toho si ale prkna polámali o ostrý zlom písmene „V“. Zklamaní zradou bývalé u-rampy sebrali třísky svých prken a odešli.
V-rampa teď už byla několikátým dnem opuštěná a bylo jí smutno po dovádivých snowboardistech. Teprve teď si uvědomila, co svou láskou k písmenu „V“ způsobila.
Rampou jí proběhla další myšlenka, to že by se mohla stát UV-rampou a chránit tak snowboardisty před škodlivým slunečním zářením. Nápad ale naštěstí zavrhla s tím, že je pošetilý.
Písmeno „V“ nakonec přestala milovat, protože zaviňovalo její samotu. A tak se nakonec rozhodla stát se zase tou starou oblíbenou u-rampou.
Snowboardisté nakoupili nová prkna, rampě její výstřelek s velkým „V“ odpustili, a od té doby se opět vznášeli šťastní nad hranami obrovského sněhového písmene „U“.