Pohádka o dopisním papíru

O DOPISNÍM PAPÍRU

Byl jednou jeden dopisní papír, který ležel na stole v pracovně vedle počítače. Nesnesl pohled na to modré „e“, které na něj škodolibě pomrkávalo z obrazovky počítače. Totiž vždy, když na to malé modré „e“ někdo kliknul, uvědomoval si svoji samotu. Vždy ho to rozesmutnilo, jak rychle jsou lidé hotovi s tím e-mailem.
A co on? Kam se ztratila ta krása posílání papírových dopisů? Měl zkrátka na e-mail vztek, a tak mu jednoho dne povídá: „Dobře mě teď poslouchej, e-maile! Teď ti řeknu něco o nás, dopisních papírech, abys věděl, že máme na světě ještě stále svoje místo!“
E-mail na něj jen tiše zamrkal z obrazovky na znamení, že ho poslouchá. A tak dopisní papír začal vyprávět.
„Ty jsi prostě napsaný tou věcí, klávesnicí, nebo jak tomu říkáte. Odešlou tě, a u svého příjemce jsi tak rychle, že si svou cestu ani nestačíš vychutnat. To mě čeká vždy spousta zážitků!“
„Nejdřív pocítím tu modrost inkoustu, jak se mi jemně vsakuje mezi vlákna papíru. Ale pozor! Ne zase moc. Aby slova byla čitelná! Jak pisatel klouže rukou po mých řádcích a pečlivě zvažuje, jaká slova napsat. Až to někdy šimrá, když chytne slinu a píše proud slov takovou rychlostí, až pero skřípe! Když ale píše kuličkovým perem, mívám strach, aby se mu písmenka nerozkutálela po papíře. Poznám i pisatele naštvaného. To je potom pro mě nebezpečná kombinace, ostrá slova a ostré pero!“
„A potom si užívám cestování…“ Zamyslel se dopisní papír a e-mail na něj jen zasněně hleděl. „Na poště to razítkem ani moc nebolí. Jsem opravdu rád, že ten přímý zásah schytá kamarádka obálka a ne já.“
„A potom slyšíš, jak se má paní pošťačka, co psaní nese. Už na ni všichni čekají, co že jim nese za psaní. Jestli radost, nebo trápení. Někdy jí i koláče a kávu nabídnou za to psaní. To prý ale bývají jen hodné babičky, které čekají na důchod, víte?“
„Ale správná pošťačka si jen kocoura na každém dvorku pohladí a už spěchá zase dál. K dalšímu domku v ulici, kde na ni netrpělivě čekají s tvarohovými buchtami a těší se na těch pár řádků na papíře.“
„A potom vás ten člověk, jehož jméno bylo celou dobu neseno obálkou až k němu, rozbalí. Někdy je to prý atmosféra jako na vánoce. Plná očekávání.“
„Slyšel jsem, že různí adresáti mají různé způsoby rozbalování obálek. Ti netrpěliví trhají a škubají, až kamarádka obálka sténá. Jiní si čekání na mě, na dopisní papír, vychutnávají, a obálku opatrně rozlepují. Mezi námi dopisními papíry se říká, že těmto lidem, co mají úctu k papíru, se v obálce většinou skrývá dopis s dobrou zprávou.“
„A pak čitatel vezme mě, dopisní papír do rukou. Rozloží mě a přečte. Je to jakýsi obřad. Pečlivě studuje napsané řádky a slova., co tím chtěl básník asi říci.“
„Tak to je můj život, e-maile. Ty elektronická pošto! A co ten tvůj? Naťukají do tebe pár řádků, bez hacku a carek, a kliknou na to osamělé slovo „odeslat“. A co známka? A obálka? Nepřipadáš si tak trochu nahý, když cestuješ za svým adresátem?“
E-mail bedlivě poslouchal vyprávění dopisního papíru a potom povídá: „Tvé vyprávění bylo velmi zajímavé, dopisní papíre. A v mnoha věcech s tebou souhlasím. Setkání adresáta s tebou je určitě více osobnější. Avšak uvaž, na světě se děje spousta krásných věcí, které je lepší vědět hned. Některé zprávy chtějí lidé těm druhým sdělit okamžitě. Nechtějí čekat dva dny, než k nim dorazíš. A od toho jsme dobré my, e-maily. Lidé jsou rádi, že mohou některé zprávy odeslat tak jednoduše kliknutím na „odeslat“!“
Nyní zase poslouchal na oplátku dopisní papír. Musel uznat, že slova e-mailu byla moudrá. Ano. Na světě jsou potřební oba.
A tak se to všechno vysvětlilo. Dopisní papír i e-mail na sebe byli hrdí oba, že mohou nést různá poselství. Od té doby, co si spolu promluvili, už dopisnímu papíru nevadilo, že má výhled na to modré malé „e“. Z e-mailu a dopisního papíru se tak nakonec stali dobří kamarádi.