Tichobijci

Téměř pokorné bylo pokynutí, jímž uvedl svěřeněnce do plného sálu. Neklidně se otáčející hlavy, vlasy různých barev od černé až po bílou, nosy a těkavé oči. Mluvili všichni potichu, šustili oděvy a neklidně po očku sledovali nově příchozího. Ten měl zavázané oči černým šátkem. Neviděl nic, jen oponu před jevištěm světa.

Malé a zpocené ruce se co chvíli trhaly nervózními pohyby. Rozžaté svíčky, vysoký strop, vůně vosku, to vše nepatrně a nejistě vnímal všemi póry svého těla. Lehce se mu ježíly vlasy na zátylku. Nějaké dámě upadl binokl a rozbilo se jeho křehké sklo. Šlápl do něj bosou nohou. Bolestivě zasyčel, jinak však nedal nic znát. Rozmazával rudou za sebou, vtom přiběhl nějaký poskok a snaživě uklízel všechny krvavé stopy. Svěřenec opatrně našlapoval, aby ránu chůzí neotvíral, za chvíli se tok zastavil a krev pomalu zasychala.

Dokulhal s anonymním průvodcem do čela dlouhého stolu, kde se, navigován jeho různými pohyby, které se ho snažily usadit, svalil do hlubokého a honosného křesla. Opěradla byla podivně vytvarována, ruce na nich nemohly za žádnou cenu pohodlně spočinout. Opřel tedy ruce o stůl, nějaké horlivé prsty se však ovinuly okolo jeho ruky a nenápadně nejdřív levou, potom pravou, sesunuly opět dolů. Jak bude jíst, když nevidí, nevěděl. A znovu se ho někdo snažil zvednout.

Do pravé mu vtiskli lžičku, do druhé sklenku na dlouhé noze. Rozmáchl se nepatrně, hrana lžičky se dotkla tenkého skla a vydala hebký tón. Ač byl tak tichý, že on sám ho sotva slyšel, pojednou nastalo obrovské ticho. Za chvíli se však šustění rozmohlo dvakrát tak silně - pravděpodobně se všichni hrnuli ke stolu, aby každý zabral své místo. Kdo přijde pozdě, nejí ani nesedí.

Šum byl téměř nekonečný, lidé se hrnuli, zakopávali, smáli se i hartusili, jakoby tu naráz byl celý svět. Po drahné chvíli se vše poněkud uklidnilo. Na druhém konci stolu se ozvalo opět to nepatrné cinknutí. Poté cosi zařinčelo, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Židle zavrzala o dokonale rovnou podlahu. Nohama ji odstrčil nějaký muž, který se právě postavil a zazvonil. Opět vše ztichlo jako prve.

Stojící muž si významně odkašlal, sáhl si do vlasů a potom promluvil.
"Dámy a pánové, zde je náš nový král!" zvolal slavnostně.

Ozvěna se chvíli nesla sálem a když opadla, opět nastalo hrobové ticho. Svěřenec měl zřejmě něco říct. Nervózně se usmál, pln rozpaků. Někdo ho kopnul pod stolem. Poté se ozvalo tlesknutí, které postupně vyburcovalo ostatní k nesmírné vřavě.

Tleskali, říčeli a vyli, dupali, smáli se jako malé děti. Někdo vylezl na stůl a prošel se po něm tam a zpět. Když slezl, někdo ho uhodil do zad, načež se ozvalo těžké zachroptění. Někdo zvonil lžičkou o sklenici, což ovšem místo ticha zapříčinilo horlivost všech ostatních, kteří začali nadšeně také zvonit. Celým sálem řinčelo drahé sklo.

Svěřenec chtěl před tím hlukem utéct, ale křeslo bylo moc hluboké a potom neviděl na cestu. Za pár chvil se zpoza závěsů na druhém konci sálu začali objevovat sluhové v livrejích, na rameni měl každý z nich stříbrný tác s nějakým vybraným pokrmem. To opět zjednalo klid u tabule, někteří vylezli zpod stolu a usadili se, čekali co bude dál.