Milující flegmatik

Už to pochopila. Už pochopila, proč na ni pohlíželi s takovým údivem, kdykoliv se mu snažila přiblížit. Hleděli na ni jako na parazita, jako na blázna, který si přivlastňuje něco, co mu nepatří. Už pochopila jejich pokřivené úsměvy, v kterých se mísila faleš a pobavení. Maska byla dokonalá. To, co nedokázala pochopit, to nač hledala marně odpovědi, najednou dávalo smysl. Pohlíželi na ni krátkozrace jen proto, že milovala. Ale copak to je zločin? Chtěla se mu přiblížit, to nikdy nepopírala. Naopak, vždycky to otevřeně přiznala. Neměla se za co stydět. Lásku považovala za zcela přirozený stav, který jednoho dne postihne každého. Jenže někdy milujeme ty, jenž nám nemohou naše city opětovat. A ona teď prožívala něco velmi analogického – milovala, přesto však nebyla milována, nebo alespoň ne tak, jak by toužila. Na druhou stranu si však dokázala připustit i variantu, že v životě je máloco tak, jak bychom opravdu chtěli. Byla s tím již naplno smířena a rozhodla se s tímto poznáním spočinout v symbolickém soužití. Pokud se totiž bude neustále bránit tomu, co je již dané, nenalezne svůj klid. Snad i proto se dále víc nebránila. Milovala, ale nic neočekávala. Prostě jen milovala a ignorovala povrchní úšklebky a jedovaté řeči.

Teď už to věděla a přineslo jí to úlevu. Už byla všemi těmi nekonečnými úvahami unavená. Cítila, jak je vnitřně rozpolcená a nevyrovnaná. Její lidská existence se totiž stočila do bludného kruhu, v němž se neustále ztrácela. Bojovala, přesto však neustále prohrávala. A ačkoli vás prohra může posílit a stimulovat k mnohem většímu hrdinství a odhodlání, ji prohra stále více drtila. Už nedokázala snést onen nekonečný pohled na svůj poražený obličej, který už nechtěl bojovat. Pokud si chtěla zachovat zbytky důstojnosti, musela být radikálnější. Proto opět vstala s předsevzetím, že už se nenechá utlačovat mocnějšími, že nedovolí, aby ztratila svoji jedinečnou individualitu. Bude bojovat za své city, ať už toto heroické počínání přinese cokoli. Výsměch? Obdiv? Nebo prostě jen způsob, jak si dokázat, že není tak slabá, jak si myslí? Možná. Neviděla na tom nic špatného. Přesto, že byla věkově dospělou ženou, potřebovala neustále formovat duševní stránku osobnosti. Potřebovala upevnit svoje ideály a názory. Chtěla dát věcem jasný řád i strukturu. Snad nejtěžším úkolem ze všech je být svým pánem, dokázat se ovládat a mít vůli. Ona ji nyní měla. Měla vůli i naději. Vše, co nutně potřebovala k vnitřní neporazitelnosti. Mohli ji bít, mohli ji zraňovat, leč všechny tyto boje byly jen fyzické. Věděla, že uvnitř zůstane neposkvrněná, bez jediného šrámu.

Teď už to pochopila. Pochopila, jak bezmocně se musel cítit, zatímco si na něm ostatní slabošsky vybíjeli ubohé mužské ego. Dovedla si představit, jak podle se musel tehdy cítit. Jako ubožák, z kterého si všichni beztrestně utahovali. Mnohdy mu vyčítala jeho zbabělý postoj, kdy si nedokázal stát za svým a ona pro to neměla pochopení. Jak hloupá tehdy byla! Dnes svoji sobeckost nemohla pochopit. Připadalo jí to neomluvitelné a netolerantní. On byl tím, kdo trpěl. A trpěl kvůli ní, byť ne přímo. Vyčítala, žadonila a chtěla dosáhnout svého. Ale za jakou cenu? Že ho pokořovali? Že se z něj stal boxovací panák, do kterého každý bouchnul pro pobavení? Styděla se, tak strašlivě se styděla. Člověk chce dosáhnout svých cílů a dost často k uplatnění svých cílů využívá jakýchkoli prostředků. V zápalu slabomyslnosti ale nepomyslí na to, jak se cítí druzí.

Duše si byly blízké, ale srdce tolik vzdálené. Nedokázali se milovat. Neměli si co nabídnout. NEMĚLI! Byla s tím smířená a dřívější hořkost ji den za dnem opouštěla. Nelitovala. Nelitovala ani vteřiny. Nebylo proč. Takový je život. I v bolesti může být ponaučení do dalšího života. A ona si z této prohry také něco podstatného odnesla – existují věci, nad kterými prostě nemáme moc, věci, které jsou nepřesažitelné. Nicméně jsou i věci, které můžeme ovlivnit zásadně. Ona by se nejraději rozmýšlela srdcem, ale ví, že je potřeba nechat city stranou. Proto vsadila na zdravý rozum, který na jednu stranu radil, aby se zachovala čestně, ale tak, aby neublížila sobě, ani druhým. Na straně druhé však říkal, že by se měla rozhodovat tak, jak chce ona, ne podle očekávání druhých. Ona žije sama se sebou, se svými pocity viny i křivdou. Tak proč se ohlížet na ně? Na povrchní, falešné? Na zrádce?! Nestáli jí za to. Ani za jedinou slzu, ani za jedinou pokřivenou myšlenku, která se jí za tu dobu urodila v hlavě. Často přemýšlela, hledala příčiny všech oněch nepochopitelných věcí, které se kolem ní děly, a jíchž byla součástí, aniž by sama chtěla. Přemýšlela a ubíjela se – odpovědi jako by snad ani neexistovaly. Jako by snad ani nebyly otázky? Nevěděla a nechápala. Snažila se pochopit i vědět, ale marná snaha. Prázdné úsilí. Nebyla nyní ona tou, která na věci pohlížela příliš vztahovačně? Ať už byla odpověď jakákoliv, jedno věděla po všech těch zkušenostech – mnohdy se ocitneme v situaci, kdy sami potřebujeme vydechnout. Zkrátka zapomenout. Vypnout.Aby v naší mysli vytanulo oznámení Game Is Over. A ona věděla proč. Nebyla natolik moudrá, ba to ani neznamenalo, že by byla málo cílevědomá. Chtěla být pouze lidská. Natolik lidská, aby dokázala přijmout fakt, že někdy je nutné pro blaho druhých ustoupit z nároků a požadavků. Jako ona nyní. Milovala a dokázala svoji lásku dávat najevo. Někdy tak moc, až některé svojí otevřeností pro cit iritovala. Měla co nabídnout, a tak dávala. V plné míře a bez ustání. Tím jej nevědomky deptala. Celá léta. A on jen mlčel a trpěl. A ona to tak dlouho neviděla. Proč jen? Byla tolik zaslepená? Nikoliv sebou, ale jím? Najednou si neuměla odpovědět. Žádné odůvodnění jí nepřišlo dostatečné. Nebyla zralá a oddaná, nýbrž oddaná, až egoistická. V podstatě byla stejná jako oni. Jako ti, kteří se jí tak moc hnusili. Bývala stejná. Stejně bezcharakterní. Ale chtěla se stát jinou, lepší. A snad proto si v těžké chvíli sebepoznání dokázala přiznat, že můžeme dávat, ale nemáme právo brát za každou cenu. Láska potřebuje svobodu a pocit volnosti. Jedině tak se může dále rozvíjet. Bez nátlaku, pouze a výhradně z vlastní vůle. A podobně dopadla i ona. Potřebovala volnost a oproštěni se od všech těch prázdných a bezduchých myšlenek. Možná i proto udělala radikální řez. Stala se milujícím flegmatikem, bude to stačit? Pro začátek jistě, další vývoj je však zůstává bez záruky…