Bojuj abys mohl žít.

Asi ve dvou letech začne dítě poprvé toužit po poznání světa. Postupně objevuje, že ne do všeho se dá kousat, ale to do čeho se kousat dá, se určitě dá i rozkousat.
Dětská vynalézavost občas předčí i dospělého člověka, jehož mysl je zastřená komplikovanými myšlenkami zaobírajícími se dnešní ekonomikou, růstem cen a jinými sociálními otázkami.
Už když jsem byla malá, toužila jsem po vítězství. Neustále jsem vynalézala způsoby jak dosáhnout svých dalekosáhlých plánu týkajících se dojít od postele ke skříni.
Pády mě v mé cílevědomosti ani na chvíli nezastavily. Naopak mě naplnili ještě větší tvrdohlavostí a odhodláním splnit svou misi.
Ačkoliv se dnes už jen ironicky pousměju nad mými pro mě v té době kolosálními starostmi... něco z té doby je ve mě dodnes.
A to ta trvdohlavá cílevědomost. V životě nepřestávám dokud té věci nedocílím. A nemá to ani tak nic společného s trpělivostí, jako spíše a hlavně s cílevědomostí a touhou po uznání.
Pracuju, abych mohla žít. Žiju abych mohla pracovat. Pracuju abych mohla žít.
Když jsem byla malá, myslela jsem, že nejdůležitější je jenom žít. Jenže bohužel realita a číslice mého věku, která se každým rokem zvětšovala mi dokazovali, že nestačí jen žít.
Abyste totiž žili, potřebujete své cíle, potřebujete peníze – a proto musíte pracovat.
Docela fádní a děsivá představa o životě, ale už když jsem byla malá, měla jsem částečnou pravdu.. žít je opravdu nejdůležitější a je už jen na člověku, jak žije.