Má královna fantazie

K rozbřesku slunce, k chladivým slujím
mne odvádí má královna, má paní.
K zlatavým paprskům na ranní rose,
do tichých slují v tajemném lese.
Tam kde se vážčí křídla třepotají,
nad zurčivým potokem mé paní.
Královno má, co krásnějšího se mi může zdát?
Jak jen víš, po čem srdce mé touží,
ač to slova vyslovit nedokáží?
Co je mé pero v porovnání s tvými zázraky má paní?
Kdo jiný umí melodii křišťálových klarinetů
změnit v líbezný zpěv lesních ptáků?
A kdo jiný mne zná líp,
aby mohl vystihnout krásu mnou obdivovaných slunečnic?
Jsi jako potok.. ne, jsi jako květina!
Nebo snad jak sněženka bělostná?
Už ani básník neumí vystihnout tvou krasu.
Tak k čemu tenhle papír? K čemu slov?
Odplujme na loďce dřevěnné spolu
a já budu obdivovat tvou krásu.
Možná být vše zapsáno slovy být nemusí,
stačí když vše bude jen v mém naivním srdci.