Nečekání

Úplné dejà vu, napadlo Kryštofa, když pohlédl před sebe a v prosklené stěně kavárny spatřil rozostřený obraz vlastní tváře. Tohle už jednou viděl. Přišlo mu, že to muselo být někdy hrozně dávno. Ve skutečnosti uplynulo jen několik měsíců od okamžiku, kdy v zamlženém zrcadle hotelové koupelny zahlédl podobně neurčitý obraz své tváře, vyzařující hluboký smutek, smíšený s melancholií a odevzdaností. Tehdy, stejně jako nyní, mu na mysli vytanula slova jedné staré písničky, která přesně vystihovala jeho rozpoložení. „Je-li tvým jménem Melancholie a láska není víc než zvyk, nevyprávěj mi svůj příběh – znám ji, tu tvoji samotu.“ Zněla mu v uších i tehdy, když odcházel z hotelu a ani se nesnažil přemýšlet o tom, co bude dál.
Přijeli na podzim strávit několik dnů Paříži. Snad oba tuto cestu chápali jako poslední naději na o záchranu jejich manželství, které se již dlouhou ubíralo slepými uličkami. Snad oba věřili, že návrat k počátku, neboť právě v podzimní Paříži se kdysi zrodila jejich láska, jim umožní nalézt cestu ven z bludiště. Přijeli spolu, ale odjížděli každý sám. Během těch několika dnů, které tu strávili, jejich vztah definitivně ztroskotal a jako vratká bárka v rozbouřeném moři emocí uvízl na ostrých útesech nezájmu o toho druhého.
Ona píseň končí optimistickým příslibem. Kryštof v té chvíli rád uvěřil, že se týká i jej samotného, že možná už zítra něco přijde, protože nastat může vše, a on potká někoho neznámého, nějakou neznámou, s níž bude mít rendez-vous. Možná tomu věřil až příliš a přijímal budoucnost se vším, co s sebou přinášela, s klidnou odevzdaností a až fatalistickým přesvědčením, že jej stále ještě něco čeká, protože každý konec je přeci jen počátkem něčeho jiného.
Rozvod proběhl nečekaně hladce a rychle. Po dlouhé době se na něčem dokázali shodnout. Kryštof si připadal být konečně zas sám sebou a sám za sebe. Svobodný v pravém slova smyslu toho slova. Mohl si konečně dělat co chtěl a kdy chtěl a nemusel brát zřetel na přání či nevoli nikoho jiného. Ano, rozvod vnímal jako úlevu. Prázdnotu, o které občas hovořili známí, kteří prošli stejnou cestu před ním, nepociťoval. Cítil naopak potřebu se od minulosti definitivně oddělit, vytěsnit ji pokud možno na úplnou periferii paměti. Překrýt vzpomínky na dobu před vzpomínkami na dobu poté.
To byl ostatně hlavní důvod, proč se vydal znovu do Paříže. Sám, aby město, které pro něj tolik znamená, neměl spojené pouze s Monikou a jejich nevydařeným manželstvím. Aby sedimenty nových vzpomínek pod svým nánosem pohřbily ty staré, nemilé. Ubytoval se v jiném hotelu, v jiné čtvrti, veden snahou dělat vše jinak, nově. Hned poté, co se zbavil zavazadel, vyrazil do ulic. Bez jakéhokoli plánu a cíle, bez obav, že se cesta někomu bude zdát příliš dlouhá, nebo málo zajímavá. Trasu mu určoval jen krystalicky čistý algoritmus náhodné volby a volných asociací. Do hotelu se vrátil večer, unavený, ale šťastný.
Letní Paříž nabízela jiné perspektivy. Tam, kde se na podzim ubírali otevřenou stranou ulice, a zimomřivě se vyhřívali v paprscích slábnoucího slunce, nyní kráčel raději po straně stinné. Pohled z jiného úhlu na známá místa byl leckdy překvapivě nový. Lucemburská zahrada namísto nostalgie v barvách chryzantém dýchala atmosférou středomořského letoviska. Rozpálený písek okolo bazénu, v němž si děti znovu pouštěly lodičky, kolem dokola rozestavěné palmy v květináčích. I průhledy skrze bujnou zeleň listů byly jiné než obrazy lehce šrafované holými větvemi.
Procházel ulicemi a uličkami levobřežních čtvrtí. Čím méně byly turisticky atraktivní a exponované, tím mu byly sympatičtější svým poklidem, ale nevyhýbal se ani místům o poznání rušnějším. Komorní náměstí, jen o málo větší než dvorek, kde míval svůj ateliér Eugène Delacroix, poté doprava, podél budovy opatství až na náměstí s prastarým kostelem a dvěma proslulými kavárnami. Svého času se v nich scházeli existencialisté k debatám, dnes tu lze natrefit ponejvíce na turisty. To však není důvod se jim vyhýbat, pomyslel si Kryštof, vždyť co jsem ve skutečnosti jiného, než turista? Alespoň splynu s davem.
Trpělivě vystál frontu, než se v kavárně naproti kostelu uvolní místo. S naprostým klidem, který se zračil v úsměvu jeho tváře. S příjemným vědomím, že je to čistě jen jeho rozhodnutí, jak naloží se svým časem. S úlevou, že nemusí mít obavy, co si o tomto rozhodnutí bude kdo myslet a jak jej bude hodnotit. Byla to výlučně jeho věc, zbavená povinnosti snažit se uhádnout a přizpůsobit se tomu, co se komu líbí či nelíbí. Sympatický číšník jej uvedl ke stolku v rohu prosklené přístavby, během léta otevřené do náměstí. Kryštof se usadil. Objednal si kávu, a v náhlém popudu z náprsní kapsy vylovil propisku a z jiné účtenku, kterou na stolku pečlivě rozložil čistou stranou nahoru. To kdyby se dostavil nějaký nápad hodný zaznamenání. V tak inspirativní prostředí by nebylo divu. Byli tací, kteří tu napsali celé knihy. Zahleděl se před sebe a čekal na inspiraci. Namísto ní se ale dostavily vzpomínky, právě ty, které chtěl vytěsnit z paměti. Otráveně uklidil propisku zpátky do kapsy, účtenku zmačkal a všechnu pozornost nadále věnoval už jen kávě před sebou.
„Nemáte tu náhodou volné místo?“
Kryštof překvapeně vzhlédl na dívku, která se tyčila vedle jeho stolku a ukazovala rukou na volnou židličku naproti němu. Došlo mu, že je to patrně jediné volné místo v jinak přeplněné kavárně a dívce jde především o ně, ne o něj. Přesto, jak pomalu zdvihal oči od kávy k její tváři a pohledem klouzal po jejích liniích, zaznamenal, že je opravdu hezká. Dokonce by se nerozpakoval říct, že velmi hezká. Štíhlá postava přitažlivých proporcí, líbezná tvář korunovaná podmanivým úsměvem, jiskra v oku prozrazující, že není pouze krásným obalem bez obsahu. Proč ne, řekl si.
„Samozřejmě,“ odpověděl. Na tváři se pokusil vyloudit cosi jako úsměv a rukou pokynul tamtéž co ona. Úsměv se mu patrně příliš nevydařil. Z tváře mu bylo možné vyčíst hluboké zamyšlení.
„Neruším vás?“
„Ani v nejmenším,“ odpověděl automaticky. „Vlastně trochu ano,“ dodal vlídněji, „ale jsem tomu vlastně docela rád.“
„Nepříjemnosti?“ Snad jako každá žena měla obdivuhodný dar empatie. Usedla naproti Kryštofovi a objednala si rovněž kávu.
„Spíše vzpomínky.“ Trpce se pousmál a znovu se odmlčel. Neměl chuť zacházel příliš do detailů. Pochopila jej a pokusila se téma hovoru odvést jiným směrem.
„Čekáte na někoho? Nebo snad na něco?“
Tentokrát vyloudila na Kryštofově tváři opravdový uvolněný úsměv, který však záhy zase vyprchal.
„Ne. Nečekám na nikoho a na nic. Já už nic nečekám. Je tu tím nečekáním tak trávím čas.“ Samotného jej zarazilo, jak pesimisticky vyzněla slova, pronesená bez jakékoli rozvahy a úmyslu. Aniž by chtěl, vyjádřil jimi své pocity. Možná otevřeněji, než by si přál. Neznámé úsměv z tváře nevymizel. Upřela pohled do dáli, někam mezi auta, která popojížděla v kolonách bulvárem. Promluvila tiše a jakoby mimochodem.
„Nečekání je jen jiná forma čekání. Vždy lze na něco čekat. Nebo na někoho. Něco očekávat. Každý máme naději. Když už nic jiného, alespoň tu naději.“
Kryštof jí pozorně naslouchal. Víc než obsah sdělení jej ale zaujala forma. Se zaujetím profesora Higginse zaznamenával ve francouzských větách neznámé krásky tu a tam pozapomenutý tvrdý slovanský přízvuk. Pohledem současně studoval rysy jejího obličeje a snažil se odhadnout, odkud doputovala až sem, k jeho stolku v kavárně kdesi uprostřed Paříže.
„Jste Polka?,“ zkusil ověřit svůj odhad, jen co se odmlčela. Usmála se a sklopila oči, jako kdyby odhalil nějaké skryté tajemství.
„Ano,“ odvětila se stále týmž podmanivým úsměvem, „jsem z Krakova. Ale ani vy nevypadáte tak úplně jako Francouz.“
„Máte pravdu,“ oplatil jí úsměv. „Na co byste mě tipovala?“
Zamyslela se. „Řekla bych – Angličan?“
„Angličané nejsou příliš na kávu,“ ukázal na šálek před sebou, „a já zas nemám v lásce čaj. Dám vám ještě jeden pokus.“
„Američan?“
„Američan v Paříži?,“ odpověděl Kryštof pobaveně otázkou. „Myslím, že vůbec nevypadám jako Gene Kelly. Do něj mi hodně schází.“
Pobavil ji. Nechtěla se ale nechat odbýt. „A jste?“
„Prakticky ze sousedství,“ uvolil se Neznámou dále nenapínat. Z Krakova směrem na jihozápad.“
Mírné vrásky na jejím čele prozrazovaly zamyšlení. V paměti si nepochybně vybavila mapu střední Evropy. Po chvíli vystřelila s naprostou jistotou: „Čech.“
„Ano. Bydlím v Hradci Králové, necelou hodinku cesty od polských hranic.“
„Hradec?,“ pravila zamyšleně. „Znám Prahu.“
„Já Krakov,“ pochlubil se. Aniž počkal na otázku, začal vyprávět o své někdejší návštěvě dávné polské metropole, kam zavítal v době svých studentských let. S kým se tam sblížil však neuvedl. Vzpomínky na tu, kterou hodlal vytěsnit z mysli, vynechal. Poslouchala jej, občas mu vstoupila do řeči, aby upřesnila některé místopisné údaje svého rodného města, jindy aby připojila vlastní historku či osobní vzpomínku, spjatou s tím kterým místem, na které zavedl řeč. Aniž počkala na otázku, započala, hned jak se odmlčel, vyprávět o své nedávné návštěvě české metropole a Kryštof na oplátku vstupoval do její řeči stejně, jako ona předtím do jeho.
Hovor zvolna plynul. Kryštofa překvapovalo, s jakou lehkostí. Jak je možné, že si dva cizinci, které náhoda svedla k sobě kdesi v cizí zemi, tak rozumí? Že jsou naladěni na stejné vlně, přestože se dosud nikdy neviděli? Kryštof jí naslouchal a sám hovořil, ač by ještě před hodinou přísahal, jak je šťastný, že už s nikým komunikovat nemusí. Náhle mu nepřipadala tak nesmyslná víra, že každý člověk může, alespoň jednou za život, potkat někoho, s kým si porozumí. Přesvědčení, že někoho takového lze opravdu nalézt. Kdekoli, i na samém konci světa. Kdykoli, i když se zdá, že všemu je již odzvoněno.
Vedle jejich stolku se znenadání vynořil další stín. Mladík, přibližně ve věku Kryštofovy Neznámé, tam stál jako skála a chladně jako kámen hleděl jejím směrem. Neznámou jeho příchod ani v nejmenším nevyvedl z klidu. Po chvíli dusného mlčení ji oslovil. Z útržků polských vět, které Kryštof zachytil, vyrozuměl, že se stal bezděčným svědkem katarze jedné vztahové krize. Poslouchat ani rozumět se příliš nesnažil. Neměl toho zapotřebí. Beztak sám dobře věděl, pamatoval si až příliš živě, jaká slova v takových chvílích padají. Jako náhodný kolemjdoucí se tvářil, že nic nevidí a neslyší, věnoval se své kávě a pohybu venku na náměstí před průčelím kostela. Nepřekvapilo jej příliš, když krásná Neznámá vysypala na tácek několik mincí a s omluvným úsměvem ve tváři odplula s mladíkem jednou provždy kamsi do neznáma. Ani se jí nezeptal na její jméno. Tvář se mu znovu stáhla do trpkého úsměvu. Zaplatil a odešel také.
Člověk má naději alespoň jednou za život potkat se s někým, s nímž si porozumí, pomyslel si, když se ubíral po bulváru zpátky do Latinské čtvrti. Ale zjevně jenom potkat. Na krátký, úzce vyměřený čas. Je snad opravdu mým údělem jen věčné míjení? Čekání na nesplnitelné? Pouhé nečekání?