Objetí

No to snad nemyslej vážně! Marta nevěřícně zírá na ty dva před sebou. Jako kdyby nestačilo už to, že musí sedět proti směru jízdy, což opravdu nesnáší. Leč neměla na výběr. V přeplněném vlaku to bylo snad poslední místo k sezení. Aspoň že ji ten chlápek vedle pustil k okénku. Když se bude dívat ven, bude to couvání o něco snesitelnější. Jenže Marta se ven vůbec nedívá. Do očí ji bije to, co se odehrává přímo před ní. Holka se tu objímá s klukem, jako kdyby neviděli, že jsou ve vlaku plném lidí. No, nevidí. Kolik tý holce může bejt? Asi tolik co její Anežce, klukovi zhruba stejně. A kdyby se jen líbali! Nechává se jím vosahávat, jako kdyby tady byli úplně sami. To jí to nevadí? Jí asi ne, ale Martě jo. Proč by musela neustále akceptovat to, že se někdo neumí chovat? Copak je možný tohle praktikovat na veřejnosti? Jenže lidi si dneska dělaj co chtěj. Nerespektujou žádný pravidla, zvlášť ty slušnýho chování ne. Podle toho to tady taky vypadá. Neměla by zasáhnout? Něco jim říct? Rozhlíží se kolem sebe, ale má dojem, že je snad jediná, kdo si toho všímá. Co ten chlap vedle? Ten si teda rozhodně nevšimnout nemohl. Proč teda nezasáhne? Jenže to by mu to musela říct. Typický chlapi! Je jim to úplně jedno, na všechno aby myslely ženský. Kdyby něco takovýho vyváděla jejich Anežka, srovnala by ji do kočáru. Nejspíš by to ale zase musela udělat sama. Ten její by se k tomu neměl stejně jako tenhle. Marta mu upřeně pohlédne do očí a doufá, že se dovtípí a zasáhne. Nebo ji aspoň podpoří. V jeho pohledu čte ale něco úplně jiného. Dívá se na ni, jak kdyby to, co se tu před nimi odehrává, bylo úplně normální. Marta jen nevěřícně zakroutí hlavou.
Typická ženská strategie, pomyslí si Lukáš. Něco se jí nelíbí, ale chce, aby to za ní vyřešil chlap. Pokud jí na to ten její přistupuje, jeho problém. Já jí tu hlásnou troubu dělat nebudu. Vlastně by stačilo říct jenom troubu. Pokud chce něco řešit, ať si to řeší sama a neschovává se za mě. Navíc netuším, co se jí tak pobuřuje. Kluk se líbá s holkou, a tak trochu ji při tom laská po celým těle. To je toho. V jeho věku bych s takhle pěknou slečnou dělal to samý. Lukáš se pousměje. Cítí, že tomu chlapci vlastně tak trochu závidí. Slečnu i to mládí. Je mu asi tolik, co jeho Jáchymovi, ale na rozdíl od něj se tenhle má čile k světu.
No jasně, přijde mu to úplně normální! Civí na tu holku jak hladovej pes na kost a vůbec mu nevadí, že by mohla bejt jeho dcerou. Další starej chlívák v řadě. Ty chlapi jsou snad opravdu všichni do jednoho úplně stejný. V hlavě maj jen to jediný. Nemyslej hlavou, ale… darmo mluvit!
Lukáš pobaveně sleduje rostoucí rozhořčení té panímámy vedle a stále méně jejímu pobouření rozumí. Asi v té holce vidí svoji dceru a probouzí se v ní ochranitelský mateřský pud. Jiné vysvětlení pro to nemá. Přitom je to dneska vlastně docela úspěch, když si kluk všimne, že vedle něj sedí živá holka, stejně jako když si všimne ona jeho a nesedí vedle sebe jak dvě telata a nečumí do mobilu jak dva mimoňové, neschopní vnímat svět kolem. Mladí dneska žijou ve virtuálním světě víc, než v tom skutečným, ve kterým se pohybujou jak obživlý mrtvoly s očima přilepenýma na displeji telefonu v ruce. Vždyť už je nezajímá ani ten sex! První sexuální zkušenost dnes mívají mladí muži až ve věku tak kolem pětadvaceti. Pokud lidstvo vymře, nebude to na mor, nebo na covid, ale na pandemii zvanou sociální sítě. Jestliže ten kluk tady místo mobilu drží v ruce holku, měli bychom bouchnout šampus a slavit, že lidstvo možná přeci jen nevymře. Ne se tvářit nakvašeně, jako tahle dáma. Nebo je to jinak? Dívá se na holku s pohoršením, za nímž se skrývá závit, protože by ve skrytu duše vlastně byla docela ráda, kdyby jí taky takhle někdo stisknul do náruče? „Členkami mravnostních spolků obvykle nebývají mladé a krásné dívky, ale spíše dámy právě naopak, které by se také chtěly líbit, ale je jim to málo platné. A tak se raději obléknou do řady zásad, kterým říkají mravnost,“ vybavila se Lukášovi slova profesora Karase ve skvostném podání Hugo Haase ve starém českém filmu Mravnost nade vše. Vzpomínka, která mu vyloudila na tváři zdaleka viditelný úsměv.
Zdá se, že jsem mu k smíchu, pomyslí si Marta, když zahlédne pobavený úsměv na tváři toho chlápka vedle sebe, který na ni zapůsobí jak ledová sprcha. Rozhořčení se začne vzdalovat jak letní bouřka a Martu napadne, zda nakonec není opravdu tak trochu směšná. Možní i víc než trochu. Co když té holce vlastně spíše závidí, a to její hněv jen přiživuje? Mě už takhle vášnivě dlouho nikdo neobjal. Můj Jirka, ten měl vnímá už jen jako nějakou samozřejmou součást života. Kolečko perfektně šlapajícího stroje naší domácnosti. Vášeň, ta už u nás žije dávno jen ve vzpomínkách. Přitom by Marta tak ráda zase jednou byla předmětem touhy. Neví, co by za to dala. Snad všechno! Být znovu tou mladou holkou, na které všichni chlapi můžou oči nechat. Padnout v pevné objetí nějakého fešáka. Úplně se mu odevzdat, nechat se laskat a unášet na vlnách rozkoše, zasnila se. Klidně i na veřejnosti, ať si o tom moralisté myslí cokoli. V zasnění se možná trochu pousmála, ale hned se zase opanovala. Vždyť tý holce je sotva patnáct! Na tohle všechno má ještě spoustu času.
Lukáš ten zasněný úsměv zahlédne, stejně jako rychlý návrat rozhořčení. Je si celkem jistý, že příčiny pohnutí oné dámy odhadl správně. Jasně, závidí. Co když je v tom ale i něco jiného? Možná v té dívčině opravdu vidí svoji dceru, kterou stále odmítá, tak jako každá matka, ale vlastně i každý otec, přestat vnímat jako malou holčičku a připustit si, že čas běží. Třeba má pocit, že na vášeň a objetí má tahle slečinka ještě dost času. Možná ano, možná ne. na co by měla čekat? Až její mladický půvab vyvane a pro jejího chlapa se sex promění z potěšení v pouhé plnění manželské povinnosti? No, zarazí se Lukáš, to bylo hodně nekorektní. Ještě že to ta ženská vedle neslyšela. Určitý nápady je lepší ani nevyslovovat nahlas.
Možná to vážně trochu přeháním, opustí Martu hněv nadobro.jo, tý holce je patnáct, ale už má všechno, co potřebuje. Určitě je lepší nechat se hladit nějakým roztomilým zajíčkem, jakýho si ulovila tahle, než nějakým pupkatým fotrem, jako je třeba ten vedle. Navíc ta chuť toho poprvé! Když mě poprvé takhle někdo objal… Ne, Jirka to nebyl. Martě se znovu na tváři rozlije zasněný úsměv, který ji nyní už vůbec nepřijde nepatřičný.
Možná jsem ji trochu křivdil, pomyslí si Lukáš. Když se usměje, je to pořád krásná ženská. A ve věku tý holčiny musela bejt neodolatelná! Třeba v ní vidí sebe samu. Jenže – vyznej se v ženských!