FÁTUM

Frenk:
-----------
Hledám marně svou podobu
kterou jsem kdysi měl
všude leží obleky, prsteny, knihy;
nakonec ve změti předmětů a těl
ztrácím směr a nepoznávám se
ani v zrcadle, jako bych vlastně
nikdy nežil.


Lola:
---------
Lásko, ale ty žiješ...
netrap se zašlou tváří dávné minulosti
každý z nás nějakou kdys nosíval
život umožňuje oblékat a snímat masky
však věz, že v přítomnosti tkví šance
hnout se o kus dál.

Lásko, ty žiješ... když...
v zanícení vášně nacházím tvou blízkost
pak tvář na barvitou hruď něžně přivinu
naslouchám nepokojnému tlukotu srdce
a pohlcuji mámivou vůni mušusu
jenž line se z pórů tvé žhavé kůže.

Lásko, ty žiješ... neb...
vnímám symfonii společného dechu
a žádostivě se sunu po křivkách tvého těla
vlhkými stehny pevně obemknu mužný klín
pak pomalý průnik v rytmu nezkrotné touhy
tupý ten náraz v mžik promění vše v bouři
a divoký tanec za toku třpytících se plejád.

Ač naše horké dlaně tvoří pevnou jednotu
s přívalem nezlomné vervy podepřu tě
a v matných odlescích zrcadel osudu
pomohu nalézt šedavý stín nebo nynější podobu
či ztracený směr ve spleti záhadných předmětů i těl.

F+L